Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Na věky

15. 2. 2012

 Slyšela jsem křik, ržání koní a řinčení zbraní. Nevěděla jsem, co mám dělat. Pobídla jsem koně a jela po lesní cestě dál. Hlavou se mi honily různé myšlenky, ale ani jednu z nich jsem nedokázala pevněji uchopit a zamyslet se nad ní. Jediné, co jsem věděla bylo, že někdo bojuje a já přece nebudu jen hloupě stát a čekat!

Ale přijela jsem příliš pozdě. Zahlédla jsem jen oblak prachu, která halila právě odjíždějící bandu. A pak můj pohled ulpěl na tom, co po nich zbylo. Okolo cesty ležela nehybná těla a zem byla rudá od krve. Najednou jsem se začala třást. Jsou mrtví? Všichni? Dojela jsem až k tomu hrůzostrašnému místu, seskočila z koně a začala přecházet od jednoho těla ke druhému. Teprve v té chvíli jsem si všimla, že to nejsou lidé, ale elfové. Jejich spanilé tváře zůstaly nehybné, oči slepě hleděly do prázdna. Jak asi museli být krásní na elfských slavnostech plných tanců, radosti a smíchu. Obrátila jsem na záda další tělo a uslyšela zasténání. Žije? Naděje mi dala novou sílu a já jsem ho začala ošetřovat, když jsem najednou uslyšela cizí hlas za svými zády.

„Co to děláš?“

Neotočila jsem se a dál se starala o zraněného.

„Snažím se mu zachránit život!“

Téměř jsem neslyšela kroky a najednou si ten cizinec přidřepl vedle mě. Hlasitě si povzdychl.

„Příliš pozdě.“

Měl pravdu. Najednou jsem už necítila puls. Smrt přišla během vteřiny. Ucítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. I když jsem léčitelka, nedokázala jsem ho zachránit…

„Pojď, půjdeme pryč.“

Poslušně jsem se zvedla, ale stále jen zírala do země. Nechala jsem ho, aby mě vzal za ruku, pak mě vysadil do sedla a sám si vyskočil za mě. Zvláštní, jak během chvíle můžete přijít o veškerou chuť do života… nebo rovnou o život…

Probrala jsem se až k večeru, kdy jsme se v lese utábořili. Neznámý rozdělal oheň a já pozorovala tančící plameny.

„Je ti líp?“ promluvil na mě a já jsem se na něj přes oheň podívala. Byl to elf s dlouhými černými vlasy, které měl spleteny do tenkých copánků. Štíhlý, vysoký, jako každý elf. Na sobě měl vysoké jezdecké boty, úzké hnědé kalhoty a hnědý kabátec. Krásnou tvář ozařoval oheň a já mohla vidět jeho jemné rysy, hluboké oči, rovný nos, plné rty.

„Asi ano. Děkuju.“

Pořád jsem se na něj dívala. Byl krásný. Seděla jsem u ohně a sledovala každý jeho ladný pohyb. Podal mi kus chleba a vodu a sedl si vedle mě.

„Být léčitelem je těžký úděl,“ začal a já se zaposlouchala do jeho příjemného hlasu. Mluvil o mém povolání, o hrůzách války, o smrti… ale taky o naději, pomoci a užitečnosti. A chuti jít dál. Asi jsem něco takového potřebovala. Slyšet nějaká uklidňující slova a nemyslet na mé selhání při záchraně života.

Bylo to tak dojemné, jak mluvil o mém poslání… až mi ukápla slzička. Všiml si toho. Natáhl ke mně ruku a setřel mi slzu z tváře. Překvapeně jsem se na něj podívala. Usmál se. Tak krásně. Cítila jsem jeho dotyk na tváři, hladil mě svou hebkou rukou a moje srdce se divoce rozbušilo. Sklonil se ke mně. Nejdřív jsem ucítila jeho horký dech na svých rtech a pak už i jeho ústa. Něžně mě líbal a já se nebránila. Naopak. Bylo krásné cítit něčí blízkost. Nebýt sám. Objal mě, jako by mě chtěl chránit před celým světem. Cítila jsem se v bezpečí. Něžně mi vnikl svým jazyk do mých úst a naše polibky se staly vášnivějšími. Neopouštěje mé rty, položil mě na zem a lehl si na mě. Jednou rukou mě hladil ve vlasech, druhou už rozepínal knoflíčky mé vesty. Když mi pak rukou vjel pod košili a dotkl se mého nahého těla, zatřásla jsem se. Zpomalil. Lehl si vedle mě a jedním copánkem mě lechtal na tváři.

Dívala jsem se do jeho hlubokých očích. Byla v nich skrytá neskutečná moudrost kdo ví kolika desítek nebo stovek let. Elfové jsou dlouhověcí, oproti lidskému životu téměř nesmrtelní. Tvář měl bez vrásků, mladou a krásnou. Byla to tvář mladého muže. Jen ty oči prozrazovaly, že toho už prožil a viděl daleko víc než já.

O jednu ruku si opíral hlavu, druhou mě zas tak hezky pohladil po tváři a pak sjel níž, přes krk a prsa a k bříšku. Znovu zajel rukou pod košili a já jen slastně zavrněla. Usmál se a lehce mě políbil na tvář. Nakonec jsem se i já odhodlala a konečky prstů se dotkla jeho rtů. Jako bych se bála, že se rozplyne. Ale nerozplynul. Dotýkala jsem se jeho tváře, poznávala ji, cítila jeho plet…

„Kolik je ti let?“ zeptala jsem se nakonec. Ta otázka mě pálila na jazyku a jinak to prostě nešlo.

„Víš dobře, moje malá léčitelko, že my elfové žijeme mnohem déle než vy lidé.“

„Vím, ale… jsem zvědavá…“ Místo odpovědi mě opět políbil. Tím byla debata uzavřena. Přitáhl si mě blíž k sobě, pevně objal a se zavřenýma očima mi popřál dobrou noc. Už jsem se nechtěla na nic vyptávat a po celém dni jsem taky pocítila únavu. Ale ještě než jsem úplně usnula, ucítila jsem, jak mi dal malinkou pusinku na ouško a zašeptal číslo.

-Tolik? pomyslela jsem si ještě a pak už jsem v jeho objetí usnula.

Probudily mě jeho polibky. Líbal mě na rty a na tváře, hrál si s mými vlasy. Když jsem otevřela oči, viděla jsem ty jeho – moudré a hluboké. Pousmál se, ale tak nějak smutně…

„Je nový den, moje malá léčitelko. Naše cesty se rozdělují…“

Nečekala jsem, že mě ta slova tak moc zasáhnou. Vždyť ho ani neznám. Ale přesto… Cítila jsem podivný pocit v prsou. To už se nikdy neuvidíme? Nikdy? Začal mě sžírat smutek. Nejbližším lékem byly jeho rty. Hladově jsem ho políbila a on mi polibek stejně vášnivě vrátil. Chtěla jsem ještě naposledy cítit vůni jeho těla a jeho blízkost. Rukama jsem přejela po jeho hrudi a začala rozepínat knoflíčky u kabátce. Kabátec, vesta, jedna košile, druhá… všechno leželo na jedné hromadě a my jsme polonazí leželi v trávě. Slunce pomalu vycházelo. Cítila jsem jeho mužné tělo, dotýkala jsem se ho a líbila. A stejně tak pečlivě se i on staral o moje. Vzrušeně jsme ze sebe vysvlékli poslední kusy oblečení a lačně se na sebe vrhli…

Slunce už bylo vysoko, když jsme proti sobě stáli, už oblečení, ještě roztřesení z toho krásného milování a skleslí z neodvratného rozloučení.

„Moje malá léčitelko, je čas říct sbohem. Prožij krásný život.“

„Nezapomenu na tebe,“ šeptla jsem. Usmál se a zase mě tak hezky pohladil po tváři.

„Taky nezapomenu, moje malá.“

Vyhoupli jsme se do sedel a každý jsme se rozjeli jiným směrem. Neohlédla jsem se. Nechtěla jsem vidět, jak odchází. Chtěla jsem ho mít v paměti krásného, přítulného, vášnivého a blízko mě…

 

Čas běží tak rychle… Jen se ohlédneme a zjistíme, kolik už jsme toho prožili… Podíváme se do zrcadla a i když v něm vidíme náš odraz, připadá nám, jako někdo cizí… Oči moudřejší, na čele víc vrásek, sny ukradené, zkušenosti se dobrem i zlem…

Služebná mi stáhla korzet šatů, ze zahrady jsem zaslechla hlasy a hudbu. Ples pomalu začínal. Rodiče to mohli tajit sebevíc, ale bylo nad slunce jasné, že to je ples, kde pro mou mladší sestřičku vyberou ženicha. Já jsem jim už dávno řekla svůj názor a po několika marných pokusech představit mi ženicha asi pochopili, že to myslím vážně. Nechci se vdávat. Možná kdysi jsem o tom snila, když jsem byla malá. Ale všechno se změnilo, když jsem potkala ho… Nebylo dne, kdy bych si na něj nevzpomněla. Na tu spanilou tvář a hluboké, moudré oči. Na ty polibky a doteky. Je to už 15 let, co jsem se s ním setkala poprvé… a naposled… Vím, že je to zvláštní, že ho ani neznám, že to byl jeden den a jedna noc, že… Ale nedokážu ho dostat z hlavy – musela bych si vyrvat srdce a ani pak by nebylo jisté, jestli bych na něj přestala myslet. Nejdřív jsem to nazývala „poblouzněním“, „okouzlením“ či „očarováním“. Později „zamilovaností“. Dnes už vím, že je to „láska“. Nešťastná, se smutným koncem. Ale stačí, abych si vzpomněla na jeho úsměv a hned je mi líp! Jsem hloupoučká, stále jen malá léčitelka, malá holka.

„Pojď honem! Už jsou tu skoro všichni, rodiče začínají být nervózní!“ vběhla do pokoje sestra. Tmavé vlasy měla rozpuštěné, oči jí nadšeně zářily jako dva smaragdy. Dlouhé jednoduché šaty smaragdové barvy zvýrazňovaly její štíhlý pas. Vypadala krásně – jako dívenka, která už se pomalu stává dámou. Nedávno jí bylo osmnáct, má své dětské sny o lásce a manželství. Roztomilé.

„Hned přijdu, Anais,“ usmála jsem se na ni. Kývla hlavou a běžela do zahrady. Těšila se. Nevěděla ještě, že láska může bolet…

Prohlédla jsem se v zrcadle. Tmavé vlasy jsem měla spleteny do složitého účesu. Temně modrý korzet obepínal mé tělo a zvýrazňoval mé poprsí. Dlouhá sukně se táhla ještě kousek za mnou a když jsem šla, musela jsem si ji nadzvedávat, abych ji nepřišlápla. Povzdychla jsem si. Stokrát raději bych na sobě měla své jezdecké kalhoty a volnou košili a pomáhala někde lidem vyhnat z těla horkost, zbavit se podivné vyrážky… Služebná mě decentním zakašláním vrátila zpět do reality a já musela s falešným úsměvem na rtech vyjít do zahrady na slavnost.

Venku bylo tolik lidí! Dámy v krásných šatech, elegantní pánové, z altánku zaznívaly příjemné tony. Matka seděla na lavičce se svými přítelkyněmi a jistě se bavili o šikovném zahradníkovi, kuchařkách, o výzdobě domu a skvělé slavnosti. Otec stál v hloučku svých kolegů a rozhovor se točil okolo luxusních vín, doutníků, koní a kráse manželek a dcer. Anais právě tančila se synáčky z významných rodin, usmívala se na všechny strany a bylo vidět, že si to užívá.

„Smím vás požádat o tance, krásná slečno?“ ukláněl se nějaký mladík, skoro ještě dítě. Jen jsem se usmála a zakroutila hlavou.

„Nechtěla by si krásná dáma zatančit?“ ptal se za chviličku postarší pán, zřejmě otec toho mladíčka. Opět jsem zakroutila hlavou. Opravu nemám ráda takové slavnosti, kde se všichni přetvařují. Je mi z toho zle. Šla jsem dál do zahrady k mé oblíbené fontáně. Sedla jsem si na její okraj a konečky prstů šimrala vodní hladinu. Stejně tak něžně jsem se dotýkala jeho těla, jeho hebké pokožky, jeho rtů…

„Eliel! Copak si nepamatuješ, co ti matka tisíckrát říkala? Neměla by ses vzdalovat ze slavností!“

„Neboj se, sestřičko, však se hned vrátím.“

„To bys měla! Víš, kolik je tam krásných mužů?“

„Však je to hlavně tvá slavnost.“

„Eliel! Taky se objeví ten pravý pro tebe a pak budete spolu šťastní na věky!“

Jak je naivní, moje sestřička. Táhla mě zpátky za ruku a neustále něco vykládala. Pochopila jsem jen to, že někoho prostě musím vidět. Že by nějaký její objev?

Když jsme zas byli mezi ostatními, ukázala mi Anais, koho měla na mysli. Byl to krásný muž, tak krásný, až mi to málem vyrazilo dech. Vysoký, štíhlý, s širokými rameny. Viděla jsem jeho profil, nebesky modré oči, které zářily do dálky, milý úsměv. Pak elegantně pohodil hlavou a na chvíli jsem zahlédla i jeho ucho. Elf!

„Že je krásný, Eliel! A jak skvěle tančí!“ rozplývala se vedle mě sestra. Ale já ji neposlouchala. Můj pohled upoutal společník světlovlasého elfa. Stál ke mně otočený zády, takže jsem mu neviděla do tváře. Pozorovala jsem jeho tělo a dlouhé černé vlasy, spletené do tenkých copánků. Měla jsem pocit, jako by se svět zastavil. Svět a moje srdce s ním. A vzápětí se rozbušilo takovou rychlostí, že mi másel vyskočilo z hrudi.

„Dcerunky mé milované, dovolte, abych vám představil naše vzácné hosty,“ slyšela jsem z dálky otcův hlas. Došli jsme až ke zlatovlasému elfovi a jeho společníkovi. Zlatovlasý se krásně usmál a uklonil. Sestra s ním šla ihned tancovat a já…

Ten okamžik, než se ke mně otočil, trval snad celou věčnost. A pak jsem konečně spatřila jeho tvář. Krásnou tvář s moudrýma očima, ve kterých jsem zahlédla údiv, který ihned vystřídala radost. Široce se usmál a, nedbaje veškerých příkazů a zákazů etiky, přistoupil ke mně blíž a pohladil mě po tváři. Ucítila jsem, jak mi po tváři tečou slzy, ale byly to slzy štěstí. Nevěřícně jsme jeden na druhého hleděli, on mě stále hladil po tváři a já ho držela za ruku.

„Zatančíme se?“ zeptal se po dlouhé chvíli a já souhlasila.

„Konečně jsem tě našel,“ šeptal mi při tanci. „Konečně…“

„Ty jsi mě hledal?“ podivila jsem se, ale bylo mi to příjemné.

„Samozřejmě! Hledal jsem tě, protože jsi mi při posledním setkání něco vzala.“

„Nevzpomínám si,“ zavrtěla jsem nechápavě hlavou.

„Vzala jsi mi něco, bez čeho nemůžu dál žít. Vzala jsi mi moje srdce.“

„Mám ti ho vrátit?“

„Ne. Chci, aby sis ho nechala na věky. Ale nesmíš být ode mě příliš daleko…“

Strávili jsme spolu celou noc. Byla to nádherná noc plná něžných dotyků i vášnivých polibků, noc plná milování, povídání, smíchu, slastných vzdechů, vyznání lásky…

„Jsi krásná,“ šeptal mi do ucha, když první sluneční paprsky pohladily mé tělo. „Chci být s tebou na vždy.“

„Budeme spolu na vždy.“ Po těch slovech jsem si uvědomila, že „na vždy“ znamená pro každého něco jiného. Jeho „na vždy“ trvá celé věky, mé je jen zlomek v jeho životě.

 

Člověk si až pozdě uvědomí, jak život rychle utíká. Je škoda promarnit nějakou příležitost, protože už se nikdy nemusí znovu objevit. Lidé se ve svém krátkém životě ženou za tolika iluzemi štěstí. Peníze, moc, majetek – nic z toho nedokáže vyvolat pocit opravdového štěstí. Štěstí, to je, když se ráno probudíte a vedle vás spí člověk, kterého milujete. Štěstí je, když vás v noci vzbudí škaredý sen a váš milovaný si vás přitáhne do náruče a něžnými slůvky vás utěšuje. Štěstí je vidět radost v jeho očích, společně se smát, milovat, probouzet i usínat. A já jsem své štěstí našla díky němu.

Ležela jsem na posteli pozorovala svoje ruce. Staré, vrásčité, roztřesené. Do zrcadla jsem se už téměř nedívala. Nechtěla jsem vidět tu ježibabu, kterou jsem se stala. Rozkašlala jsem se a měla jsem co dělat, abych se zas uklidnila.

„Nesu ti čaj, moje malá léčitelko!“

Do pokoje vešel on. Mé štěstí. Sedl si vedle mě na postel a podal mi hrnek čaje. Usmíval se. Byl tak krásný. Žádné vrásky, žádné stopy stárnutí. Ne. Jeho tvář byla stále stejně krásná, jako před třiceti lety v den naší svatby a jako při našem prvním setkání. Stejně tak i jeho tělo. Dokonalé, vypracované, štíhlé, pružné… Co dělá tady se mnou? Už jen to, že jsme v jednom pokoji, je výsměch osudu. Já, stokrát mladší než on, ale s tváří stařeny. On, tisíciletý mudrc s tváří mladého muže…

„Zase myslíš na hlouposti?“ napomenul mě. Věděl moc dobře, co se mi honí hlavou, tak jsem jen pokrčila rameny. Lehl si vedle mě a dal mi pusu na tvář.

„Tak na to nemysli. Jsem s tebou šťastný a to je přeci nejdůležitější.“

Políbil mě na rty přitiskl se ke mně svým mužným tělem…

„Počkej, vždyť na tebe vyliju ten horký čaj!“ začala jsem se smát. Hrnek jsem odložila na noční stolek a pak už jsme se věnovali jen sobě. Hráli jsme si jako malé děti a já se cítila tak šťastně…

Je jedno, kolik toho v životě promarníte. Pokud to není osudová láska. Bez té by život ani neměl smysl. Vím, že to nebude dlouho trvat a já svou lásku opustím. Ale pro nás oba to byly nejkrásnější chvíle života…

 

Miloval jsem ji celým svým srdcem. Bylo to k zbláznění. Bez ní jsem se málem utrápil. Ale Matka příroda vyslechla mé prosby a já mohl spojit svůj život s jejím. Více jak třicet let jsme spolu žili a každý den byl tak krásný! S ní jsem si každou vteřinu užíval naplno, ukázala mi, jak žijí lidé – nenechají si utéct příležitost a do všeho jdou po hlavě. Nebo taková spíš byla jen ona. Všechny nápady ji nadchly, chtěla všechno prozkoumat, všechno zjistit! Byla plná elánu a touhy po poznání. Nejlépe by všechno uměla teď hned! Bylo to roztomilé…

A teď … jsem sám. Věděl jsem, že to jednou přijde, ale ani v té nejhorší noční můře jsem si nepředstavoval, že to bude až tak těžké. Dny se strašně vlečou. Neslyším její smích, nemohu se dotýkat jejího těla, neprocházíme se společně lesem… Jsem sám. Jen já a mé krvácející srdce. Jak dlouho tohle ještě vydržím? Jsou to muka! Proto elfové nemají milovat lidi. Ne kvůli tomu, že pro ně nejsou lidi dost vznešení. Ale kvůli té bolesti, která přijde. Dlouhověkost není dar. Je to prokletí. Lidem to může znít lákavě, ale nechápu, k čemu je to dobré. Jen uvidíš víc neštěstí, poznáš a ztratíš víc přátel, bolest bude trvat mnohem déle…

Nelituji svých činů, lituji jen svého elfského původu. Kdybych byl člověk, zemřeli bychom společně… Klesnu na kolena. Pěstmi biji do země a křičím. Je to zlost, je to smutek, je to vztek a nechuť podrobit se osudu. To vše ze sebe potřebuji dostat. K čemu mi jsou staletí, když je nemůžu prožít se svou láskou?

Rukou se mimoděk dotknu pochvy s dýkou, kterou mám u pasu. A v hlavě se mi začne rodit spásná myšlenka…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Krásnééé

(Widlicka, 16. 2. 2012 2:11)

Krásné a zároveň tak smutné na konci. Zůstat pak sám s tím, že ten, koho milujeme je navždy pryč a my máme hromadu času, který nemůžeme dát tomu svému milovanému.... to je opravdu hrozně smutné :_(

Děkuji!

(IF, 22. 2. 2012 0:50)

Jsem ráda, že se to líbilo!!!

...............

(Rhea, 17. 2. 2012 23:16)

Jedno slovo: dokonalý. Začala jsem u toho brečet..... slzy jak hrachy... Je to perfektně napsaný. Moc děkuju, ale ocenila bych i nějakou povídku s dobrým koncem. :-)

Ach!

(IF, 22. 2. 2012 0:48)

Tak to jsem opravdu přeštastná, že se to tak moc líbilo! Dokonalé, wow, takové silné slovo... Děkuji. Je hezké číst taková milá slova... Slibuju, že se vrhnu i na nějaký happy end!!! ;)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56