Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1.díl

6. 2. 2012

 Sedím v autobuse, hlavu mám opřenou o sklo a pozoruji dálnici. Plno aut. No jistě, je konec prázdniny, všichni se vrací domů… jen já z domova právě odjíždím. Mám před sebou celých deset měsíců studia ve Francii. Zní to skvěle? Jo, asi to vážně skvělý je. Ale taky to má plno nevýhod…


No to si děláš srandu, ne? Celej rok budeš někde v háji a já tady umřu nudou!“

A kde budu přespávat, když se zapomenu v hospodě?“

Kdo mě bude čekávat na nádraží, když přijedu na víkend ze školy domů?“

Ano, člověk je někdy opravdu Šťastný, že má tak prima kamarády. Ale po počátečním mrčení všichni souhlasili, že je to vlastně docela dobrý nápad. Studijní pobyt v zahraničí je přece plný dobrodružství a navíc budou mít za kým jezdit. Jo, člověk vlastně vždycky myslí jenom na sebe…

Rodiče to vzali líp. Jsou už přeci jen o nějaký ten rok starší a zkušenější a ví, že rok ve Francii je prostě skvělá příležitost. Vždyť studuji francouzský jazyk, kde jinde bych se ho měla naučit?

Největší šok měl přijít. Můj přítel. Byli jsme spolu skoro rok a já si myslela, že to zvládneme, že za mnou bude jezdit, já občas dojedu domů a aspoň třikrát bychom se do Vánoc mohli vidět. Ale on měl trochu jiný pohled na věc…

Hele, přemýšlel jsem o tom. Je to pro tebe skvělá příležitost, ale nechci tě k ničemu zavazovat. Potkáš tam plno lidí, za chvíli si na mě ani nevzpomeneš…“

Co to říkáš? To víš, že budu myslet pořád jenom na tebe!“ odporuji.

Víš, nechci riskovat, že se rozejdem přes internet, že mi pošleš esemesku nebo tak něco. To je prostě blbý.“ Nervózně přešlapuje a kouká do země.

Ale ty přece víš, že nemám v plánu se s tebou rozejít…“ řeknu tiše, ale už mi začíná docházet, kam Libor míří.

Já vím, že ty ne. Ale já jo. Bude lepší, když se nebudem trápit kvůli té dálce, co nás bude dělit.“

Aha… No, jasně…“

Chápeš mě, doufám? Nechci, abys byla smutná, abys zbytečně žárlila nebo abych ti já dělal nějaký žárlivý scény na skypu. To by bylo jenom horší a horší a pak bychom se začali nenávidět. To já nechci. Mám tě rád, ale prostě… rok je strašně dlouhá doba.“

Deset měsíců,“ špitnu se slzami na krajíčku.

Ježiš, to je skoro to samý. Prostě na to nemám. Deset měsíců bez tebe bych prostě nedal.“

Takže raději celej život, co – pomyslím si hořce, ale jen pokrčím rameny a otočím se k odchodu.

Počkej! Jenom chci, abys věděla, že to myslím dobře a že tě mám furt rád. Pojď ke mně…“

Obejme mě a já cítím, jak se mi po tvářích kutálí slzy. Snažím se nebrečet nahlas a tak v sobě ten pláč dusím a jen se třesu. Libor mě hladí po zádech a něco šeptá. Je mi to jedno. Všechno už je mi jedno…


Autobus prudce zabrzdil. Utřela jsem si tu slzu, co mi, kdo ví proč, tekla po tváři. Kolem projelo hezký auto. Mercedes. A další. Audi. Pět minut přestávka. Vytáhnu z tašky lentilky a pár jich smlsnu. Do autobusu nastoupí další cestující. Ještě pár takových zastávek a pokud nikdo nevystoupí, tak budou muset nově příchozí sedět v uličce! Nenápadně se rozvalím na svém místě a tak ještě aspoň na chvilku uhájím volné sedadlo vedle mě. Nemám na nikoho náladu. Zase se zadívám z okna. Slunce akorát mizí za velký černý mrak a já se vracím ke svým myšlenkám…


Jako vážně???“ vykulí na mě oči jedna z mých nejbližších kamarádek, když jí řeknu o rozchodu s Liborem. „To je ale srab! No to je vůl!“

Balím si věci a snažím se nebrečet. K čemu? Stejně to nepomůže.

No, ale opovaž se kvůli němu trápit!“ klade mi na srdce Kiki. „Nezapomeň, že jedeš na Erasmus! Přeložím – rádoby studijní pobyt, kde se chlastá, paří, občas se zajde do školy a hlavně se tam člověk seznámí s milionem supr kluků!“ Významně na mě mrkne a společně se rozesmějeme.

Jsi trhlá!“

Já vím, ale proto mě máš ráda, ne?“

Jasně, protože mě skvěle doplňuješ!“

Vidíš, jak jsem skvělá? Beru tu tíhu trhlosti na svoje bedra!“

Válíme se smíchy na zemi a já si říkám, jak mi v té Francii bude Kiki chybět.


„Sorry…“

Proberu se a zamrkám na kluka, co mě oslovil. Pantomimou naznačí, jestli si vedle mě může sednout. V autobusech, které cestují přes půlku Evropy, se člověk nejlépe dorozumí právě pantomimou. Žádná angličtina nebo francouzština, kdepak! Slova jsou zbytečná. Když se rychle rozhlédnu, zjistím, že jinde už místo opravdu není. Tak jen kývnu a vyndám si z tašky MP3 přehrávač. Kdyby se náhodou někomu chtělo konverzovat, at je hned jasný, že já to teda nejsem.


A fakt tady nechceš dneska přespat?“ ptá se Lukáš.

Dík, za nabídku, Lů, ale asi fakt ne. Musím se dobalit a tak.“

No, jak myslíš. Nutit tě nebudu. Zavolám Tomovi, jestli tu nechce přespat on.“ Mrkne na mě a už píše SMSku. Tom je jeho nový objev a už spolu po pár akcích skončili v posteli. Ale co vím, tak zatím k ničemu nedošlo. Jisté ale je, že dneska v noci Lů nebude usínat sám. Jestli Tom odmítne, zkusí někoho jiného ze svých velice VELICE blízkých kamarádů, kteří se u něho v pelíšku rádi zahřeji.

Lů, slib mi, že tady nebudeš vyvádět žádnou neplechu!“ kladu mu ještě na srdce, když se loučíme.

Teda! Co si o mě myslíš? Já jsem přece poklad!“

Jo, poklad v jeskyni, která se zavře, jakmile do ní někdo vejde!“

Dobře, budu vzorný, hodný a pozorný ke všem svým králíčkům! Ale ty se trochu vzchop a najdi si nějakýho pořádnýho Francouze! Všichni určitě nečekají jenom na mě!“

Lů má sebe vědomí až do nebes. Ještě aby ne. Je to opravdu moc hezký kluk – krátké blond vlasy, hnědé oči a velmi jemné rysy ve tváři, ještě dětské, jako by byl stále malý kluk. Ale zdání klame.

Už běž, prosím tě, jinak se tady rozbrečím jak malej kluk! Užívej si to tam, zlob a najdi mi tam taky nějakýho fešáka. Přijedu si tě brzo zkontrolovat, jo?“

Jasně,“ zasměju se a zamáčknu slzu. „Budu tě čekat, tak přijed co nejdřív!“

Obejmeme se na rozloučenou, dá mi pusu na tvář a já už letím domů s hlavou plnou myšlenek na ty nejnevhodnější věci – co asi dělá Libor?

Doma jsem dobalila kolem půlnoci. Jeden velký kufr, krosna na záda, kabelka a velká taška do autobusu s věcmi typu polštářek, pití, lentilky. Lentilky od maminky, která mi už odmalička říká, že to je jedna z nejveselejších věcí na světě a zaručeně spraví náladu!

Přemýšlím, kolik lidí jsem před odjezdem chtěla vidět, ale nějak se to nestihlo, kolik lidí mi řeklo, že za mnou přijede a kolik jich asi doopravdy přijede…Kolik lidí si na mě vzpomene, kolik zapomene… a jestli já zapomenu na Libora…

Zavrčí mi mobil. SMS od Kiki: NEMYSLI NA NEHO A KOUKEJ JIT SPAT!ZA PAR HODIN VYRAZIS DO NOVEHO SVĚTA,TAK SI TO KOUKEJ UZIVAT!PUSU

Ta holka mě snad špehuje! Ale má pravdu. Začnu nový život a budu si užívat!


Konečně zastávka na benzínce! Jen co se ten kluk zvedne, vyběhnu taky a mířím rovnou na toalety. Nejhorší na cestování je ta samotná cesta! I cesta může být cíl? Ne, prosím, ne! Chci dojet až do Lille a tam zas nějakou dobu být bez drkotání se autobusem a chrápání lidí za mnou, přede mnou, kolem mě…

Venku je už chladno, ale je to osvěžující. Chvilku ještě postojím venku, protáhnu nohy a celé tělo, než se zas skrčím na sedadlo, do uší pustím Coldplay. Pomalu usnu a zdá se mi sen…


‚Sedím v autobuse a přistoupí ten kluk. Zeptá se, jestli si může sednout vedle mě a když přikývnu, krásně se usměje. Posadí se, vezme mě za ruku a dá pusu na tvář. Ale je to v pořádku. Přece se máme rádi, ne? Opřu si hlavu o jeho rameno a povídám mu, jak se těším, že budeme spolu v Lille bydlet. Dá mi pusu do vlasů. ‚I love you, darling‘ řekne tiše. Zvednu k němu tvář, zadívám se do jeho blankytně modrých očí a začneme se vášnivě líbat. Ale v tom si někdo vedle nás významně odkašle. Odlepíme se od sebe a já se dívám na Libora! Cože???‘


Probudí mě řidič, který právě hlásí několika minutovou přestávku. Ještěže tak! Jsem ráda, že ten nepokračoval. Kdo ví, co by se stalo. Podívám se vedle sebe, ale ten kluk tu není. Usadím se pohodlněji a snažím se rozpomenout na všechny detaily. V tom snu bylo naprosto jasné, že spolu budeme bydlet. Zvláštní – bydlet s někým, kdo přistoupí do autobusu a sedne si vedle vás… Má opravdu modré oči? Sama se divím, jak jsem nedočkavá, ale chci zjistit, jak moc jsou mé sny pravdivé! Konečně si vedle mě sednul. Zírám na něj, snad ne moc nápadně. Ale jak jinak zjistit barvu jeho očí? Nedívá se na mě, ale mám aspoň chvilku, abych si ho konečně prohlédla. Má tmavě hnědé vlasy, krátké a neučesané. Nebo je to možná ten účes. V uchu má tři náušnice, tři kroužku. Zrovna, když zkoumám jeho nos (rovný a trošku vtipně špičatý), podívá se na mě. Oči má hnědozelené, žádná modrá. Takže zas taková vědma asi nejsem a možná je to dobře. Uvědomím si, že na něj pořád hledím, jako bych mu něco chtěla říct. Hm, tak asi budu muset…

„Odkud jsi?“ zkusím první větu, která mě napadne. Anglicky. Ale odpoví mi něco, čemu úplně nerozumím. Tak to zkusím francouzsky:

„Promiň, ale nerozuměla jsem ti. Nejsem v angličtině moc dobrá. Mluvíš francouzsky?“

„Ano. Francouzštinu mám rád. Líbí se mi víc, než angličtina.“

„Souhlasím! Já ted jedu na rok studovat do Francie, tak snad se zlepším.“

„A kde přesně budeš studovat?“ zeptá se se zájmem. Najednou je vlastně docela prima si s někým povídat.

„V Lille.“

„Opravdu?“ objeví se mu na tváři překvapený výraz. „Já tam jedu taky!“

Moment! Vždyť ale nemá modré oči a nelíbám se s ním! Co je to za hloupé náhody?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Yuki, 11. 2. 2013 18:24)

řekla bych že má trochu bujnou představivost :) a ten její bývalej přítel ten Libor je fakt blbec
jinak mooc hezký

Pokračůůůůůj =))

(Yumiko, 18. 2. 2012 0:55)

Perfektní začátek už se nemůžu dočkat pokračování =)) si vážně skvěláá =))

..............

(Rhea, 17. 2. 2012 23:23)

Hezký začátek. :-) Takže si počkám, až něco přidáš. :-)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56