Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2.díl

20. 2. 2012

 Ani jsem si nevšimla, jak rychle přišla noc. Pořád jsem se bavila se svým spolusedícím a musím uznat, že to byl moc fajn. Na to, že jsem se nechtěla s nikým bavit… Povídali jsme si o všem a o ničem. Nejdřív takové zdvořilostní fráze a témata jako počasí a podobně. Měla jsem radost, že rozumím všemu, co říká! Tak to na tom nebudu s tou fráninou tak špatně!

Pak přišla na řadu hudba. Tohle téma nás zaujalo nejvíc. Oba nás potěšilo, že máme podobný vkus. Nakonec jsme oba poslouchali jeho MP3 přehrávač – každý jsme měli jedno sluchátko. Tiše jsem si broukala melodii písniček, on poklepával nohou, dělal, že hraje na bicí a občas si hrál na zpěváka, schválně zveličoval grimas, ale z pusy nevypustil ani hlásku. Bylo to vtipné a cesta díky tomu utíkala mnohem rychleji. Nad ránem jsme už jen poslouchali, seděli vedle sebe a přemáhal nás spánek. A když už jsem skoro spala, dotkl se jemně mého ramene. Leknutím jsem sebou trhla, ale on jen ukázal ven. Podívala jsem se, co je tam tak zajímavého v tuto hodinu. No ano… přece východ slunce…

Nový den, nový začátek a můj nový život. Vstříc novým zítřkům! Vybavila jsem si akční Kiki, která by začala taková hesla křičet na celý autobus. Zasmála jsem se a můj soused se na mě tázavě podíval. Přece jen je lepší mu povědět o svých myšlenkách na bláznivé přátele, než ho nechat při tom, že jsem blázen. Po pár historkách se oba dusíme smíchy. Když se trochu uklidníme, snažíme se nějak pohodlně se usadit. Je to docela těžké po tolika hodinách. Nakonec mi nabídne, že se o něho klidně můžu opřít…

„Co?“

„Opřít!“ opakuje a přidává pantomimu.

„Já rozumím, ale…“

„Neboj, nekoušu!“ mrkne na mě a já si říkám, že je to od něj vlastně takové hezké gesto. Položím hlavu na jeho rameno a zavřu oči. Je to zvláštní. Připadám si trochu hloupě. Ale jsem moc unavená a tak nad tím neuvažuji moc dlouho. Za pár okamžiků už spím.

Posledních pár hodin v autobuse probíhá stejně, jsem tak unavená, že skoro nevnímám, co se děje kolem. Chvilku se snažím spát s hlavou na rameni svého souseda, pak se opřu o okno, což je ale mnohem nepohodlnější. Opřu se o opěradlo, ale ani to není ono. A pak z dálky uslyším hlas:

„Nedělej blbosti. Opři se o mě, mně to nevadí.“

Vděčně se o něj zase opřu a spím dál, dokud se celá tato scéna neopakuje znovu. Ano, jsem asi blázen, ale po dvaceti hodinách v autobusu to jinak nejde!

 

Najednou jsme jeli nějak pomalu a hodně jsme zastavovali. Probrala jsem a podívala se z okna. Město?

„Vítej v Lille!“

„To už jsme v Lille?“ zeptala jsem se nevěřícně. Bylo to obyčejné město. Nic zvláštního. Asi jsem měla moc pohádkové představy o novém životě.

Než jsme si stihli posbírat věci, už jsme zastavovali. Řidič mi vyhodil na chodník moje věci, rozloučil se a celý autobus zas odfuněl pryč.

Stojím tu, kolem cizí svět, vedle mě extra těžký kufr…

„Chceš pomoct?“

…a on…

„To je dobrý, já to zvládnu.“

„Rád ti pomůžu. Mám plno času.“ S těmi slovy si hodil svůj batoh na záda a vzal můj kufr. „Co to vezeš? Cihly? Chceš si postavit svůj vlastní dům?“

„Jsem přece ženská. Ty mají vždycky plno věcí, ne? Cihly se mi tam už nevešly.“

Se smíchem pobereme zbytek věcí a míříme do mého nového domova. Koleje Robespierre. Po jízdě metrem a autobusem a po nějakých formalitách už stojíme před dveřmi mého nového pokojíčku.

„Tak se tu měj hezky, já už půjdu.“

„Moc děkuju za pomoc. Nevím, jak bych to tu sama našla. Moc jsi mi pomohl.“

„Jsem rád, že jsem mohlo pomoct.“ Vytahuje z kapsy papírek a tužku. „Tady je moje číslo, kdybys zas někdy chtěla poslouchat dobrou muziku.“

Vezmu si od něj papírek s číslem. Tak se loučíme. Co mám udělat? Jen říct ahoj nebo mu dát tu typickou pusu, kdy se lehce dotknete tvářemi, na jedné straně, na druhé, a mlasknete si do ucha? Natáhnu se tedy k němu, on se s úsměvem skloní, dotkneme se tvářemi a dvakrát si mlaskneme do ucha. Je to vtipné. Už chci říct to jejich „salut“ a jít do pokoje, když se česky zeptá:

„A jak se vlastně jmenuješ? Ani jsme se nepředstavili.“

Stojím jako přibitá. On mluví česky? Cože? Tak proč spolu mluvíme jak blbci francouzsky?!

„ Já jsem Fred.“

„Ty umíš česky?“ dostanu ze sebe a zírám na něj jak na ducha. On se jen zasměje.

„Jo, máma je Češka.“

„A proč jsi to neřekl dřív?“

„Říkal jsem ti to anglicky. Jak jsi se zeptala, odkud jsem, odpověděl jsem, že ted bydlím úplně někde jinde, než kde jsem se narodil a že moji rodiče měli každý jinou národnost a nevím, které „odkud“ máš na mysli.“ Taková blbá výmluva!

„A navíc…“ pokračuje, „potřebovala jsi se trochu rozmluvit, ne? Mluvíš dobře. Francouzština ti fakt jde.“

„A já už jsem si myslela, že jsi gentleman…“ zavrtím hlavou. Ale pak nad tím jen mávnu rukou. „Dostáváš se na úroveň šílenosti té mojí kamarádky, víš to? Je šílenci vyvádějí takový naschvály!“

„Ale to bylo přece pro tvoje dobro!“ usměje se nevinně. „A to jméno, smím-li se ptáti?“

„Anna.“

„Ach,, ano, Anno. Inu, Anno, těším se na další setkání. Anno…“

Směji se. Jinak to nejde. Mám být naštvaná? Proč? Že mě donutil mluvit francouzsky? Že vymýšlí blbosti s mým jménem? Ale vždyť to dělám i já sama. Každý to dělá. A navíc – tady ve Francii moc lidí nepochopí slovní hříčky typu „ano, Anno“. Podívám se na papírek s Fredovým číslem. Je hezké nebýt tu zas tak úplně sama…

 

Prvních pár dní už je za mnou. Univerzita je obrovské bludiště. Moc se mi nelíbí a pořád se tam někde ztrácím! Ale nejsem jediná. Co jsem se bavila s jinými zahraničními studenty, jsou na tom stejně! Ale už jsem našla místnost, kam chodím každý den na intenzivní kurzy francouzštiny a taky kavárničku, která je hned vedle! Už jsem poznala plno nových lidí. Jsou tu studenti ze všech koutů světa – Itálie, Německo, Španělsko, Japonsko, Kanada, Rumunsko, Brazílie… Nebudu pokračovat, je to zbytečné, stejně na nějaký stát zapomenu. Ale je vtipné poslouchat všechny ty cizí jazyky a pak si společně rozumět díky francouzštině! Naše skupinka se skládá ze samých skvělých lidí! Giulia a Sonia z Itálie, Barbara z Polska, Adrian ze Španělska, Daniel, Johanna a Dorothea z Německa, Ted z Kanady a Yuri z Japonska. Už jsme společně podnikli prohlídku města, jeden večer jsme zašli společně na pivo, další do kina…

Hodně lidí bydlí na stejných kolejích jako já, ale překvapilo mě, že dost lidí si našlo nějaký privát. Ale jak tak nad tím přemýšlím, docela tomu rozumím. Koleje jsou tu opravdu příšerné! Když jsem poprvé vešla do svého pokojíku, mále jsem utekla! Je to jen malinká místnůstka. Hned u vchodu je na jedné straně umyvadlo a šuplíčky, na druhé malá lednička, stolek na přípravu jídla a plotýnka na vaření. Dál pak u jedné stěny stojí postel a skříň, u druhé stěny pracovní stůl a další skříň. Malinká ulička uprostřed nemá ani půl metru, sotva se tam otočím! Ale nejsem moc náročná, v tomto se dá žít. Ale ta špína! Zdá se, že je to uklizeno, ale zdání klame. Pod postelí chuchvalce prachu, na skříních taky. Všechno, jako by někdo umyl a uklidil během pěti minut. U stropu pavučiny. Nu, co se dá dělat. První den jsem strávila uklízením svého nového domova. Pak už to bylo lepší. Ale tím není všem problémům konec. Společné sprchy a záchody. Z toho jsem měla největší hrůzu. Mé noční můry nelhaly. Po jednom až dvou dnech raději nepiju, abych tam nemusela chodit moc často. Sprchám se ovšem moc nevyhnu, pokud bych nechtěla za chvíli smrdět více než ony… Internet? Ano. Vlastně jen skoro. Občas. Příplatek za rychlý internet je naprosto zbytečný, protože rychlejší rozhodně nebude. Sbohem, Skype, YouTube a podobní internetoví přátelé! Poslední věc – stěny jsou snad z papíru! Slyším, jakou hudbu si právě pouští soused vlevo, vpravo, dokonce i nade mnou! Kdyby to aspon bylo něco, co taky ráda poslouchám…

Sami uznáte, že toto je víc než dost důvodů k odstěhování se. A tak jsem si řekla, že zkusím štěstí a po něčem se porozhlédnu. Pokud nic nenajdu do dvou týdnů, kašlu na to a budu si „užívat“ na kolejích…

„Sonio, vy jste si s Giulií našli váš byt kde?“ zeptám se hned další den po škole kamarádky z Itálie. Ta mi srdečně nabídne, že klidně můžu k nim na návštěvu a pak spolu mrkneme na internet. Po několika hodinách mám zapsáno milion čísel a adres. Mám dost práce na několik dalších dní, domluvím si pár schůzek, uslyším pár okamžitých odmítnutí. Ale díky tomuto jsem viděla hezké i škaredé byty v Lille, sympatické i odpuzující potenciální spolubydlící, poznala nové ulice a nová místa.

Dnes večer jsem přišla úplně mrtvá z další neúspěšné prohlídky. Uvařila jsem si čaj a napsala zprávu Frederikovi. Už jsme si párkrát psali, jak se máme, jestli je vše ok, takže jsem napsala takovou informační zprávu o příšerném bydlení, totální únavě a dobrém čaji, který zahřeje i na duši. Hned odpověděl: „TO ZNI,JAKO BYS POTREBOVALA ROZVESELIT.DONESU SI VLASTNÍ HRNEK NA CAJ.“

Co? To jako chce přijít? Chvíli přemýšlím, co na to dopovědět, ale zaklepání na dveře mě vytrhne z myšlenek. Otevřu dveře, zvědavá, kdo co zase chce a zůstanu stát s otevřenou pusou.

„Ahoj!“ pozdraví Frederic s úsměvem. Když mlčky zírám dál, vysvětluje: „Byl jsem u jednoho spolužáka, co tu bydlí.“

„Aha. Už jsem si myslela, že jsi vždycky tam, kde já.“

„Lákavá nabídka, ale to fakt ne. Můžu dál?“

„A máš ten hrnek?“

Se slovy „vždy připraven“ vyndá z tašky bílý hrnek s obrázkem lebky se zkříženými hnáty

„Tak pozor, abys nevypil něco jedovatého.“

Seděli jsme u mě na posteli, poslouchali hudbu a povídali si. Když jsem mu řekla o hledání jiného bydlení, poškrábal se na hlavě a pak si ukazováček přiložil na rty. Zřejmě znak přemýšlení. Potom promluvil.

„O něčem bych možná věděl. Ale nevím, jak moc blbě to bude vypadat.“

„Ty o něčem víš?“ Ten kluk mě snad nikdy nepřestane překvapovat!

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

................

(Rhea, 20. 2. 2012 19:40)

To si jí chce nastěhovat k sobě, ne? :-) Moc pěkná kapča. :-)

Jupí!!!

(Katy-chan, 20. 2. 2012 16:31)

Děkuju sestřičko za další dílek a nemohu se dočkat pokračování!!! muck :*

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56