Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


4.díl

20. 3. 2012

 „Aničko…“ šeptají jeho rty a ochutnávají mé tělo. Cítím polibky na krku, na rtech… Ale vždyt jsme se rozešli! Co to má znamenat?

„Jdi pryč, Libore. Už je konec.“

Nechápavě se na mě dívá. Ale když mě kolem pasu chytne silná mužská ruka, pochopí, otočí se a odejde. Podívám se vedle sebe, kde stojí můj nový objev. Francouzsky mi řekne, že mě miluje, přitáhne si mě blíž a pevně obejme.

„Taky tě miluju, Frede…“

 

 

Budík zvoní a zvoní a zvoní. No jo, však už vstávám. Protáhnu se a jdu rovnou do sprchy. To byl zas zvláštní sen. Ale co se zdá první noc na novém místě, to se i splní. Snažím se rozpomenout, kdo byl ten nový kluk. Chvíli vypadal jako Olivier, pak jako jeden ze spolužáků, ale oslovila jsem ho Fred…. Tak fakt nevím, sny jsou podivné… Ale celé ráno už mám v hlavě zas jen Libora. A slzy na krajíčku. Jsem slaboch…

Abych zahnala ty podivné myšlenky, rozhodnu se, že udělám snídani i pro ostatní! Sice moc velká kuchařka nejsem, ale kousek je pekařství a čerstvá bageta udělá radost každému. K tomu nachystám na talíř nějakou zeleninu, různé sýry, ještě marmeládu a do konvice čaj… a už se začínají pomalu trousit, ti mí umělci!

Nejdřív se přišourá Amélie. Má na sobě jen podprsenku a krátké trenýrky, takže si můžu prohlédnout její tělo – štíhlé, souměrné, hezké boky, dlouhé nohy. Jak jsem řekla, hned by mohla dělat modelku! Zrzavé vlasy má rozpuštěné, neučesané, ale dodává jí to určitý šarm. Ach, ty Francouzky! Kdybych takhle ráno přišla já, všichni by se spíš lekli a utekli! Když uviděla nachystanou snídani, krásně se usmála, objala mě a pak jsme se dotkly tvářemi a mlaskly.

„To je od tebe moc milé, ta snídaně. Děkuji. Ale nevím, jestli náhodou ten čaj nevystydne, než přijde Olivier. Ten si rád pospí. Často vstává až na oběd!“ Obě jsme se zasmály.

„Co to tady pořádáte za slet čarodějnic?“ obořil se na nás z legrace Fred. Ale když viděl tu snídani, hned se začal omlouvat, klanět a dělat jiné kraviny, aby byl přizván ke stolu.

„Mám nápad! Co takhle pustit nějakou fajn hudbu? Oli by někdy mohl vstát v normální hodinu!“ mrkl na nás Fred a za chvíli už se z radia ozývá The Strokes. Fred to ještě trochu zesílí a pak, ani nevím jak, začneme všichni tři skákat, tančit a blbnout. Zpíváme společně s kapelou, a když přiběhne Olivier s naštvaným výrazem, je mi docela jasné, proč se smíchy skácel k zemi. Tři podivná individua v pyžamu nebo naprosto nemódním domácím oděvu poskakují po místnosti a hrají si na slavnou kapelu. Kolik nám je?

„No co je? To se k nám nepřidáš?“ zeptá se Fred.

„Na koncert nemám po ránu tolik sil, ale ta snídaně vypadá lákavě,“ odpoví Olivier, zvedne se ze země a žene se ke stolu. A než bys řekl švec, už do sebe lije druhý hrnek čaje a pusu má celou od nutely. A tak všichni společně snídáme v prosluněné kuchyni a přemýšlíme, co o víkendu podnikneme. Společně. Jako správní spolubydlící a kamarádi. Jsem tak ráda, že tu bydlím s nimi. Na kolejích to nikdy nebylo tak příjemné. Jasně, pořád jsem se s někým potkávala na chodbě, byly různé večírky na různých pokojích, ale řekněme si upřímně – v tak malých pokojích už se mačkají čtyři lidi, takže si asi dovedete představit párty o dvaceti lidech. Tady je to jiné. A nejde jen o prostor. Tady hned začnu den s někým. U snídaně se všichni sejdeme jako jedna rodina a den je hned krásnější, když vám někdo udělá kafe…Ztrácím se ve svých myšlenkách o skvělém bydlení, skvělé hudbě, skvělé snídani… Na sen o Liborovi si už ani nevzpomenu…

Pak ale uslyším vyzvánět svůj mobil, což mě zas rychle vrátí do reality. Jsem docela překvapená, když vidím, že mi volá Kiki.

„Kiki, co se děje?“ zeptám se hned vystrašeně. Proč by mi někdo volal jen tak do Francie?

„Co by se mělo dít? To ti nemůžu zavolat jen tak? Co vyvádíš?“ No jo, zapomněla jsem na Kiki. Ta jediná mi „jen tak“ zavolat může vlastně kdykoliv!

„Zrovna jsme blbli s děckama u snídaně,“ začnu jí popisovat, co se dělo a obě se smějeme.

„Hele,“ řekne po pár minutách hovoru, „tak já končím. Jo a mimochodem – čekej mě v šest na nádraží Lille Europe, jasný?“

„Co?“ dostanu jen ze sebe.

„No co co? Prostě doletím do Paříže a z Paříže dojedu vlakem za tebou. Udělám si prázdniny, tak žádný blbý otázky a večer se uvidíme! Pa, kočko!“ a s těmi slovy zavěsí, ani nečeká, než se vzpamatuju a taky se rozloučím.

Když dojdu zpět do kuchyně, vypadám asi hodně v šoku, protože se mě hned všichni ptají, co se děje.

„Vlastně nic. Kamarádka přijede dneska večer.“

„A to ti řekla teď? To je teda skvělý překvápko!“ zatleská Olivier nadšením a pak nadhodí:

„Takže večer nějaká párty?“

Všichni už se baví, kde by to bylo nejlepší, koho pozvou, že vlastně musím oslavit ještě to moje přistěhování… A já tam sedím ještě s mobilem v ruce a tupě zírám na hrnek před sebe. Pořád mi to ještě asi nedošlo. To jako Kiki vážně přijede? A dnes večer? To je ale potvora, že mi to říká až teď!

„Dobrý?“ zeptá se mě Fred. Sedí hned vedle mě a pozoruje mě.

„Jo, jasně. Jen je to šok. Nejlepší kámoška mi sdělí, že přijede ještě dneska! Přijde mi to skoro nemožné! Trochu šok, ale hezký šok.“

„Oukej, to jsem rád. Amélie skvěle vaří, takže bychom na večeři mohli připravit nějakou specialitku, hm?“ obrátí se na Amélii.

„Ale dezert máš na starosti ty. To je tvoje parketa.“

„Ty vaříš?“ zeptám se nevěřícně.

„Uvidíš večer, jestli to bude k jídlu!“ zasměje se Olivier, ale pak začne básnit o kuchařském umění svých spolubydlících. „Mám to ale štěstí, že jsem zrovna natrefil na dva šéfkuchaře! Žiju si jak v pohádce! Pokud nejsou někde pryč. To pak musí stačit pizza nebo míchaný vajíčka!“

„Tak to jsme na tom podobně!“ souhlasím s ním. „Ale třeba se tu ze mě stane šéfkuchařka, když budu mít dobré učitele!“

„Beru tě do služby, kuchtíku!“ kývne Amélie.

Ještě si všichni povídáme, ale už rozhovor moc nesleduju. Myšlenky mi zabloudí úplně jinam. Přijede Kiki, která bydlí ve stejném městě jako já, v mém milovaném městě, kde jsem měla i svého milovaného Libora. Určitě mi řekne plno novinek a třeba se zmíní i o něm. Určitě se zmíní! Sama se jí asi zeptám. Nebo ne? Co asi celou dobu dělá? Myslí na mě občas?

„Mademoiselle se nám trošku zasnila?“ uslyším najednou a uvědomím si, že jsem se asi opravdu trochu ztratila.

„Pardon. Jen…“ trochu se zaseknu, ale přece jim nebudu vykládat svoje srdceryvný milostný story, „jen jsem přemýšlela, co bychom mohli společně podniknout, až tu bude Kiki.“

„To se neboj, něco vymyslíme. Taky asi podle toho, jak dlouho se tu kamarádka zdrží…“
Aha! No to je celá Kiki! Samý překvapení a žádný podstatný informace! Aspoň, že vím, v kolik a kde si ji mám vyzvednout.

„No, tak to je asi nějaký její další překvapení,“ pokrčím rameny a cítím se trošku hloupě, že mě ani nenapadlo, se na to Kiki zeptat.

„To nevadí. Však místa je tu dost,“ začne mě Fred hned uklidňovat.

„Jasně, bude to legrace!“ zase zatleská Olivier.

„A teď půjdem všichni na nákup, ať můžeme připravit tu hostinu!“ zavelí Amélie a propukne zmatek. Když se čtyři lidi najednou zvednou od stolu s tím, že všichni budou umývat nádobí, je to fakt sranda. Nakonec se nádobí chopí Fred, my ostatní se ještě chvíli pereme o koupelnu. Boj vyhrál Olivier a Amélie jen obrátila oči v sloup a s brbláním, že Olivier tam bude minimálně hodinu, se rozhodla jít si zaběhat. Celou hodinu? To je horší než ženská! Ale ne, nakonec tam byl jen čtyřicet minut.

Poledne je dávno pryč, když se konečně vydáme na nákup. Jdeme městem a užíváme si podzimní sluníčko. Ještě je teplo, ale nebude to asi dlouho trvat a přijde zima. Procházíme přes centrum Lille a všichni tři mě upozorňují na krásné budovy kolem. Nemůžu se vynadívat a jak tak kroutím hlavou na všechny strany, několikrát málem vrazím do kolemjdoucích, párkrát zakopnu a připadám si jak naprostý nemehlo.

„Možná bude lepší, když si to tu projdeme ještě jindy!“ zasměje se Olivier.

„Tudy já teď budu chodit pořád!“ usmívám se a pořád koukám kolem.

„Nebo bude jednodušší, když se mě chytneš. Zkusím se sloupům vyhýbat,“ nabídne Fred a já… se ho ráda chytím, proč ne? Ještě bych se tady fakt někde zabila.

Za chvíli už jsme v obchodním centru a nakupujeme všechno možné i nemožné. A jak si tak nakupujeme, najednou se k nám rozejde nějaký muž v obleku.

„To je ale náhoda! Jak se máte? Chystáte nějaký večírek, jak tok koukám, že mám pravdu?“ chrlí s úsměvem na rtech a se všemi se přivítá.

„Dobrý den. Nakupujeme na večer, chceme udělat uvítací hostinu pro Annu,“ ujme se slova Fred a ukáže na mě.

„Ach, ano, říkal jsi mi o ní,“ přikývne blonďák a přistoupí ke mně. „Jmenuji se Nicolas, jsem majitel bytu, ve kterém teď bydlíš. Chtěl jsem se příští týden zastavit, abychom vyřešili různé papíry, ale jsem rád, že tě poznávám už teď. Odkud jsi?“

„Z České republiky,“ odpovím mile, i když tak nějak cítím, že ostatní na pana majitele zas tak milí nejsou.

„Ach, ano. Praha je krásné město!“

„Vy znáte Prahu?“ zamrkám překvapeně. Hodně Francouzů si myslí, že ČR leží u moře nebo někde vedle Ruska. Je milé potkat někoho, kdo ví trochu víc.

„Samozřejmě!“ zasměje se hlasitě.

„Promiňte, ale máme toho ještě docela hodně na práci,“ vloží se do konverzace Amélie. Je najednou nějak víc formální a i když se tváří mile, je vidět, že tohoto pána moc v lásce nemá.

„V tom případě nebudu zdržovat. Rád jsem tě poznal, Anno,“ rozloučí se se mnou a otočí se k Fredovi. „A my se snad brzy uvidíme a vypijeme společně šálek kávy.“ Pak se otočí a odejde.

„Na shledanou!“ rozloučím se slušně.

„No, nemusíš na něho být zas tak milá,“ zavrčí Fred a zamíří k části s alkoholem.

„Řekla jsem něco špatně?“ ptám se nechápavě Amélie a Oliviera.

„Ale ne, vůbec ne. Jen… Prostě nám není Nicolas moc sympatický,“ odpoví mi Amélie. Olivier už už otvírá pusu, aby se rozpovídal a prozradil mi něco víc, ale Amélie ho zpraží pohledem. Raději už se na nic neptám. Nechci vyvolat nějaké konflikty. Dokončíme nákup a vracíme se zpátky. Málem bych nevěřila, že to všechno odneseme, ale naštěstí tu mají velké nákupní tašky, tak se tam všechno vlezlo. Cestou zpátky už není taková legrace, všichni jsme rádi, že ty tašky vůbec uneseme. Fred mlčí, jen Oli s Amélií sem tam něco prohodí. Vypočítávají, koho pozvali, a já jen zírám a přemýšlím, jak se všichni vejdou do toho bytu!

„Neboj se, plno z nich vůbec nepřijde!“ uklidní mě Olivier. „Občas někoho pozvu, aby se neurazil nebo tak, ale stejně ti lidi nedojdou.“

„No jo, náš Oli je trošku povrchní,“ rýpne do něj Amélie.

„Však co, všichni to ví, to není žádná novinka.“

Já se z těch dvou asi jednou zblázním. Pořád se tak roztomile škádlí, je to legrace. Jen doufám, že to nikdy nesklouzne až k pravé hádce. Když dojdeme k nám a vybalujeme věci v kuchyni, ozve se Fred:

„Půjdu na chvíli ven, zvládnete to tady beze mě?“

„Nechceš si jít se mnou zaběhat?“ navrhne Olivier.

„Ne, díky. Ale třeba zítra.“

„Tím si nejsem tak jistý, když budeme po párty.“

„Lenochu!“ křikne na něj Fred ode dveří už trochu veseleji a odejde.

Celý zbytek odpoledne jsme chystali večeři a občerstvení na párty po večeři. Nakonec jsem v kuchyni zůstala sama a Olivier zmizel v ateliéru.

„To jsou celí chlapi!“ zasměju se a Amélie taky. Začnem si povídat a přejdeme na ženské věci – oblečení, styl, vlasy, chlapi…

„A ty někoho máš?“ zeptá se nakonec. Čekala jsem podobnou otázku. Nebo spíš – přesně tuhle. Jakmile se baví dvě ženský, vždycky je potřeba rozebrat i muže.

„Už ne,“ odpovím prostě, ale pak se rozpovídám. Třeba uslyším nový názor, uvidím nový pohled na situaci a něco si z toho odnesu… Začnu vyprávět, jak jsme se teď rozešli a že jsem to nečekala a spíš doufala, že mě bude podporovat.

„To je divný, že tě jen tak opustil. Že ani nechtěl vyzkoušet, jestli to vydržíte.“

„Ale třeba takto na sebe rychleji a bezbolestněji zapomeneme.“

„A ty na něho chceš zapomenout?“

V té chvíli ale přijde zpátky Fred a já nemám moc času se nad tou otázkou zamyslet. Naštěstí.

„Honem, honem, An! Je nejvyšší čas vydat se na nádraží! My to tu ještě doděláme a budeme vás očekávat!“

„Tak běž, na povídání budeme mít plno času,“ vyhání mě Amélie a má pravdu. Takže se honem obuju a letím na nádraží! Za Kiki! Za mou nejskvělejší Kiki na světě!!!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 22. 3. 2012 17:07)

Docela příjemní kamarádi ;-) závidím
A ta přepadovka od kamarádky, za tím něco bude ;-)

.................

(Rhea, 20. 3. 2012 22:45)

Povedená kapča. :-) Jsem zvědavá, co se vyklube z pana domácího...

Tak...

(Katy-chan, 20. 3. 2012 12:48)

Holka...už chci pokračování...protože se těším na to, co já neboli Kiki, provede ;)
Takže honem honem... :*

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 247676
Měsíc: 1531
Den: 55