Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


5.díl

10. 4. 2012

 Je 17:56 a já čekám na Kiki. Vlak by neměl mít zpoždění, tak kde, sakra, je? Sice má ještě čtyři minuty, ale jsem tak nedočkavá, že by mi nevadilo, kdyby projel nějakou časovou dírou a objevil se přímo tady. Hned teď! Jo, občas moje fantazie překračuje veškeré hranice. A časové díry jsou fakt jen začátek! Někdy úvahy pokračují ještě dál – třeba by se tou časovou dírou dostali do jiných zemí, já bych nasedla za Kiki a spolu bychom takhle cestovali po světě… a měnila by se jak místa, tak čas! A podívaly bychom se do minulosti i budoucnosti… ale je dobré znát svoji budoucnost?


Znovu se podívám na hodiny. 17:57. To jsem moc dlouho nefantazírovala. Ale nějak to nejde, protože se víc soustředím na to, kdy už uvidím Kiki! Kdy jsme spolu byly naposledy? Před měsícem? Ona je opravdu blázen! Ještě se mi nezačalo pořádně stýskat po domově a ona už je tu! No není to skvělé? Kdyby přijela každý měsíc, nebudu se mi stýskat vůbec – tak nějak bych si to představovala! Ale to je zas ta moje fantazie…

17:58. To snad není možný! Když to člověk nejméně potřebuje, tak se čas vleče jak nejpomaleji to jen jde. Naopak, když se to absolutně vůbec nehodí, běží jak splašený! To ale není vůbec spravedlivé! Ale je to tak vždy. Nadechnu se a počítám, kolik vteřin dokážu zadržet dech. Po několika pokusech už naštěstí hlásí příjezd vlaku a má slavná budoucnost rekordmanky v zadržování dechu jde do háje. Ale vůbec mi to nevadí a nedočkavě vyhlížím Kiki.

 Známe se snad už celé věky a teoreticky by neměl být problém poznat tak dobrou kamarádku. Jenže to neznáte Kiki. Je šílená, to já říkám pořád, obzvláště pak, co se týče barvení vlasů. Pokaždé přijde s něčím novým. Nejdřív to byly jen melíry, přelivy, ale pak se do toho vrhla pořádně a myslím, že neexistuje barva, kterou by nevyzkoušela! Naposledy to byla červená a černá ofinka. Ale stěžovala si, že to je už nuda – dodávám, že to tak měla sotva dva týdny!
Bezradně stojím a kolem mě se valí davy lidí. Najednou na mě něco s pištěním skočí a málem mě to svalí na zem. Přepadení? Dejme tomu!
„Kikiiiiii!“ křičím a směju se. Kiki mě zezadu objímá, téměř na mě visí, špičkama bot se sotva dotýká země!
„An! Tohle je přepadení!“
„Jasně. Dám ti všechno, co mám, takže tak pět euro. Nebo večeři a střechu nad hlavou? Vyber si.“ 
„Oukej, přesvědčila jsi mě!“ Po těch slovech se mě Kiki pustí a já se konečně můžu otočit. Ano, je to ona! Pořád stejně maličká – měří asi 154cm, pořád stejné šibalské plamínky v zelenkavých očkách, pořád stejný úsměv od ucha k uchu. Jen ty vlasy zase jiné!
„No páni!“ hvízdnu a Kiki už se projde kolem jako modelka a pyšně pohodí svou hřívou. Jen vyvalím oči. Kiki má vlasy znovu obarvené a vypadá jak duhový klaun! Každý pramínek má jinou barvu!
„Líbí?“ zeptá se, když asi moc dlouho stojím s otevřenou pusou a mlčím.
„Je to perfektní! Bláznivý!“
„Dík! To jsem přesně chtěla! Za chvíli začne podzim, tak ať si ještě užijeme veselých a letních barev, no ne?“
„S tebou je vesele vždycky! Jsem ráda, že jsi přijela!“ znovu ji obejmu a pak už se chopím kufru a jen tak tak ho unesu. „To jsi sem přijela na rok nebo jsi mi dovezla tolik litrů slivovice?“
„Nedělej, že je to tak těžký! A na slivovici se netěš, vždyť ji stejně nemáš ráda!“
„Já ne, ale ty si ráda dáš. Tady budeš muset pít jenom francouzské víno a jíst k tomu francouzské sýry. Strašná představa!“
„To vážně nevím, jak to tady přežiju!“ zakroutí hlavou Kiki a zachichotá se.
„A teď vážně – na jak dlouho jsi sem přijela? A jak tě vůbec napadlo sem přijet? Co studium?“ chrlím jednu otázku za druhou a cesta příjemně ubíhá.

Kiki studovala Střední pedagogickou školu v Přerově a po maturitě odjela do Anglie pracovat jako au-pair. Má k dětem moc hezký vztah, možná proto, že sama pořád je takové malé dítě! Strašně akční a hravá, veselá a usměvavá a bláznivá. Ale zodpovědná a děti ji mají rády, takže ji i poslouchají. To já jsem ráda, když se děti drží v uctivé vzdálenosti a moc nekřičí a vlastně se o mě ani nemusí vůbec zajímat. Na děti mám prostě ještě dost času. Kiki samozřejmě taky, ale zbožňuje děti už teď – na rozdíl ode mě. V Anglii pracovala rok a pak se rozhodla si chvíli jen tak užívat. Hlídala děti jen pár dní v týdnu a víc času trávila se svým přítelem, mladým anglickým studentem práv. Nejsem si přesně jistá, jak se seznámili a čím ji tak zaujal. Bydleli spolu pár měsíců, ale pak se Kiki náhodně seznámila s jiným mladým gentlemanem a velká láska byla na světě. Rozešla se s budoucím nadějným právníkem a se svou novou láskou procestovala téměř celé Britské ostrovy. Už jsem si myslela, že spolu budou na věky. Takový akční a cestovatelský život se ke Kiki docela hodil. Ale ani tenhle vztah nebyl ideální a tak se nakonec milá Kiki vrátila do rodné zemičky a na vážný vztah už jaksi neměla pomyšlení. Přihlásila se na univerzitu na nějaký učitelský obor a zase jsme se začaly vídat častěji a po dvou letech odloučení jsme zjistily, že jsme pořád stejné a pořád si dobře rozumíme. Prostě přátelství až za hrob!
Ted už dostala zase nějaké cestovatelské choutky a protože ve Francii ještě nikdy nebyla, rozhodla se, že si udělá na týden prázdniny a přijede za mnou.
„Prostě je to doma bez tebe tak divný, tak jsem si řekla, že to teda ne. A navíc – dostala jsem chuť na šneky a žabí stehýnka!“
Už jsme skoro u nás, jen ještě dovléct ten její kufr až nahoru. Naštěstí na nás z okna mávne Fred a seběhne nám dolů pomoct.
„Tak tohle je ten tvůj novej hrad, o kterém jsi mi psala? Chápu, že je lepší mít osobního komořího než bydlet na ušmudlaných kolejích!“ mrkne na mě Kiki.
„To je Fred,“ představím ty dva a Kiki už se s úsměvem vrhá do jeho náruče, aby ho hezky něžně políbila na tváře.
„Hned jsem si to myslela. Máš pěknej piercing.“
Piercing? Fred? Co? Kde? To jsem si ničeho nevšimla nebo je Kiki takovej blázen?
„Dík. Rád tě poznávám, Kiki. Dobrá barva vlasů.“
Samý zdvořilostní fráze, které si ovšem Kiki užívá a vesele se směje a Fred s ní. Marně se snažím zahlédnout ten jeho piercing…


Když vejdeme do dveří, nestačím zírat! Když jsem tu nebyla, mí spolubydlící vyzdobili byt a připravili na oslavu. Všude byly nafouknuté barevné balonky, z radia hrála příjemná hudba, jídelní stůl se prohýbal pod tunou občerstvení. Hned nás přišli přivítat i Olivier a Amélie. Oba byli převlečení na párty a moc jim to slušelo. Olivier měl na sobě světle hnědé kotníčkové boty, tmavě hnědé ohrnuté kalhoty, kostkovanou košili a přes ni vestičku ve stejném odstínu hnědé jako boty. No prostě elegantní Francouz! Kolem zápěstí zase ty kožené řemínky, jinak žádné doplňky. Amélie vypadala jako panenka! Měla na sobě bílé šatičky s modrou mašlí v pase a modrým vzorem kolem výstřihu i spodního lemu. Vlasy měla opět svázané do uvolněného copu. 
Viděla jsem, jak Kiki zalapala po dechu, když je viděla. Ano, francouzská elegance a navíc to oběma neskutečně slušelo! Představila jsem je, Kiki začala mluvit anglicky a já jsem překvapeně zírala, protože všichni rozuměli a dokonce i anglicky mluvili a to – pozor – bez francouzského přízvuku! Tím pádem moje role překladatelky odpadá. Kiki se o sebe dokáže postarat sama i bez mé francouzštiny. Zmizíme u mě v pokoji a rozhodneme se taky trošku vyparádit. Slyšíme zvonek, otvírání dveří, cizí hlasy a soukáme se do něčeho o trochu hezčího, než jsou staré kecky, ošoupané kalhoty a vytahané tričko. Kiki si vezme světle modré upnuté džíny a na červené tílko si obleče ještě jedno – černé, krajkové. Vypadá to moc hezky. Já mám nakonec černé kalhoty a tmavě modré tričko. Nic extra to není, ale doladím to starozlatým řetízkem s přívěškem ptáčka v kleci a starozlatým prstenem, Kiki si ještě vezme červený náramek a náušnice, přepudrujeme nosy, zvýrazníme oči černými linkami a můžeme mezi lidi!


V bytě už je dost lidí a jsou tam i mí kamarádi z francouzštiny, kterým jsem napsala rychlou SMSku. Pár jich přišlo a to mě potěšilo. Přichází fáze seznamování – já poznávám přátele svých spolubydlících, Kiki vidí poprvé úplně všechny, ale nadšení jí srší z očí. Má ráda, když je kolem plno lidí a života. Září na všechny strany, usmívá se od ucha k uchu, je zkrátka nepřehlédnutelná a to nejen díky bláznivé barvě vlasů. 
„Ahoj!“ pozdraví mě Yuri.
„Ahoj! To je milé, že jsi taky přišel!“ přivítám ho.
„Rádo se stalo. Hele, ta holka s barevnými vlasy je tvoje kamarádka?“ zeptá se pak jakoby nic.
„Ano. Jmenuje se Kiki. Proč?“
„Jen tak. Úplně mezi ostatními září!“
„To ona vždycky. Je to moje nejlepší kamarádka, známe se věky! Pojď, seznámím vás!“ a už Yuriho táhnu k té „zářící slečně“, kterou zrovna obletují nějací dva Francouzi. Ale když Kiki mluví jenom anglicky, raději si jdou uzobnout chlebíčků. Hned se vrhnu na představování a nenápadně na Kiki mrknu. Yuri je moc hezký kluk, a když začne mluvit krásnou angličtinou, nechám je raději o samotě. Jen bych jim tam překážela. Zapředu pár zdvořilostních rozhovorů s ostatními, vyvedu několik Francouzů z omylu a ujistím je, že Česká republika opravdu neleží u moře ani nesousedí s Ruskem a pak se z jídelny vydám do velkého pokoje, kde bydlí Fred a Olivier. I tam je dost lidí, takže si pokoj nemůžu pořádně prohlédnout, ale jsou tam dvě velké postele, krb, krásné staré skříně, knihovna plná knih a vedle radia stojan plný cédéček. Hned je musím omrknout a spokojeně se usmívám, když vidím názvy jako Coldplay, The Kooks, Franz Ferdinand…
„Nebavíš se s ostatními?“ Vyděšeně sebou trhnu. Je to vždycky tak zvláštní, slyšet tady češtinu. Usměju se na Freda a hledám ten piercing.
„Ale bavím. Jen je teď Kiki s Yurim, tak je nechci rušit…“ V obočí. Jak to, že jsem si toho nikdy nevšimla? Stříbrný piercing v hezky tvarovaném obočí nad zelenohnědým okem. Má takový zvláštní pohled…
„Děje se něco?“ zeptám se.
„Vůbec nic. Líbí se ti moje cédéčka?“
„Jo, zrovna je obdivuju!“ začneme se bavit o hudbě a je skvělé, jak si rozumíme! Sedneme si do okna, Fred si zapálí cigaretu a nabídne mi.
„Ne, díky, nekouřím.“
„Oukej,“ pokrčí rameny, „já jsem taky dlouho nekouřil. Teď si zapálím jen občas, když jsem ve stresu nebo tak něco.“
„Jsi ve stresu?“ chytnu se toho slova. Hrozně ráda bych zjistila, proč se dnes choval tak divně.
„Ale ne, teď už je pohoda. Teď už je to ‚tak něco‘.“ Usměje se na mě a vyfoukne obláček kouře tak, aby se mi vyhnul. 
„A předtím?“ nenechám se jen tak odbýt. Fred se pobaveně zasměje.
„Člověk by si měl užívat přítomného okamžiku a nevracet se pořád do minulosti, ne?“
„Wow. Taková moudra ze sebe chrlíš na potkání?“
„Jen když mám po boku inspiraci.“
Byl to kompliment? Byl! Cítím, jak se trošku červenám. Už dlouho jsem neslyšela nic tak milého, tak jen tiše kníknu „díky“ a pozoruju lidi v místnosti. Fred se usmívá a kouří, zahlédnu i Yuriho s Kiki, jak se společně smějí. Pak Yuri natáhne ruku a pohladí Kiki po vlasech. Ona se k němu nakloní a něco mu šeptá do ucha. Ale, ale, to se podívejme…
Najednou ucítím, jak mi Fred šeptá do ucha, příjemně to šimrá.
„To jsi udělala moc dobře, že jsi je nechala o samotě. Vypadá to, že se to hezky vyvíjí…“

 

 

Tady jen pro představu, jak vypadají vlasy naší milé Kikiny ;)

64598575874594563_8uponrt0_b.jpg 

A tady je obrázek šatů, které si na oslavu oblékla Amélie...

amelie.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 17. 4. 2012 22:30)

Kiki je pořádné číslo, ty vlasy jsou skvělé!
Anička se koukám pomalu stává dohazovačkou :D

.................

(Rhea, 12. 4. 2012 21:37)

Ten účes je naprosto bezkonkurenční. Moc hezká kapča. Že by se něco vytvářelo s Fredem?

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56