Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


6.díl

22. 4. 2012

 AN

Převalím se na posteli a najednou zjistím, že vedle mě někdo leží! Cože? Pak zaostřím na duhově zbarvené vlasy a uklidním se. Jsem pořád v Lille a vedle mě je Kiki. Taky se otočí na druhý bok, takže ted ležíme čelem k sobě. Zpod přivřených víček zahlédnu, že i ona už se probudila a kouká na mě.

„Dobré ráno,“ zaskřehotá rozespalým hlasem a zase zavře oči.

„Dobré ráno,“ odpovím. „Bavila ses včera?“ zeptám se hrozně nenápadně, ale Kiki mě hned odhalí. Zasměje se a lehne si na záda.

„Je mi jasný, že se ptáš na Yuriho.“

„Jsem ráda, že nemusíme chodit kolem horké kaše. Tak povídej! Co jsem vás po očku sledovala, vypadalo to, že jste si velmi blízcí!“

„No… Popravdě mi hned padl do oka. Je jedno, že je z Číny. Tím se právě liší od všech ostatních. A navíc mluví perfektně anglicky, na rozdíl od Francouzů.“

A Kiki se rozpovídala…

 

KIKI

Je skvělé být u An! A ve Francii! Vypadá to, že spolubydlící má opravdu skvělé a ostatní kamarády taky. Plno lidí kolem, plno pěkných chlapců… A ten Fred vlastně taky není k zahození… An se musí se všema přivítat, takže se taky seznamuju a pak se snažím porozumět nějakým Francouzům. Jenže jejich angličtina je opravdu směšná a at se snažím sebevíc, prostě to nejde. Nechápu je, nerozumím jim a mají debilní francouzský přízvuk. Fuj! Takhle prznit angličtinu! Naštěstí pochopí, že náš rozhovor fakt nikam nevede a zmizí. Místo nich se ke mně s šibalským úsměvem hrne An s nějakým kamarádem. Na první pohled asi z Číny, Japonska nebo prostě z Asie. Ale… je hezký. Hezký úplně jinak, než všichni ostatní. An nás rychle představí, mrkne na mě a zas někde zmizí. To si hraje na dohazovačku, nebo co?

„Promin, přeslechla jsem asi tvoje jméno…“ začnu trapně. Jména si fakt nepamatuju!

„Yuri.“
“Yuri,“ opakuju. „Promin. Jsem hrozná.“

„Nejsi, jsi skvělá.“

„Cože?“ zírám na něj zaskočeně.

„Záříš na kilometry daleko.“

„Nelíbí se ti moje vlasy?“ stále jsem nechápala, co má na mysli. Září jedině moje vlasy. Ale když se rozesmál, nebyla jsem si vůbec jistá, jestli jsem mu dobře rozuměla!

„Měl to být spíš kompliment, že kolem sebe máš takovou zvláštně příjemnou auru. Hned jak jsem přišel, tak jsem věděl, že s tebou nebudu mít nouzi o dobrou náladu.“

„Aha… Tak… Díky…“ zakoktala jsem se trošku a nevěděla, co přesně mám říct. Často slyším různé pokřikování, ale jsou to většinou jenom blbosti. Takový hezký kompliment už jsem dlouho neslyšela.

„Snad se nebudeš červenat?“ podiví se Yuri a letmo mě pohladí po tváři.

„Ne… A odkud jsi? Jakto, že umíš tak dobře anglicky?“ raději honem změním téma a urputně se snažím nečervenat. Co se to jen děje? Nečervenám se! Nikdy! Nejsem z chlapů mimo! Tak proč z něj ano?

„Čína. Taková ta veliká země…“

„Vím, kde je Čína i to, že je velká,“ utnu ho a zpražím pohledem. Zase se usměje.

„Na rozdíl od České republiky…“

„Ale? Ty víš, že něco jako Česká republika existuje?“ popichuju ho.

„Jo, ale musel jsem si to najít na netu, abych před tebou nevypadal jak hlupák!“

Když se společně smějeme, přemýšlím, že je prima, když si ze sebe lidi umí udělat legraci a netváří se jako mistři světa. Jak si tak uvědomuju, je to docela příjemná změna oproti mým bývalým, kteří byli většinou vážní a vážení.

Náš rozhovor se pak chvíli motá kolem typických seznamovacích témat. Odkud jsi, co tu děláš, na jak dlouho tu jsi, …

„A to jsi přijela fakt jen kvůli An? Vždyt je pryč tak měsíc!“ diví se Yuri.

„Umírala jsem bez ní hned první den!“ zamračím se. Copak nechápe, jak blízké jsme kamarádky? „Navíc – Česká republika je odsud trošku blíž než Čína. A měla jsem ještě nějaké peníze z letní brigády.“

„A nic jinýho za tím není?“ zeptá se mě Yuri s vědoucím výrazem. Copak mě může takhle prokouknout? Nikomu jsem neřekla o tom, jak mě ta škola štve a že bych nejraději utekla někam pryč. Někam do světa. Asi jsem si moc přivykla životu v cizině a cítím, jak mi to chybí…

„Ne, nic jinýho,“ odpovím nakonec a nahodím nevinný úsměv. Raději honem přejdu na jiné téma – asi docela očividně, protože se Yuri pořád tak potutelně usmívá. Ne, nejdřív si o všem musím promluvit s An! „Líbí se ti ta hudba?“ zeptám se tedy. Zrovna hraje nějakej rock, An to má ráda, ale já dávám přednost jiným věcem.

„Nevadí mi to. Pokud se vyloženě nejedná o rap nebo techno, tak to přežiju.“

„Přežiješ všechno? Tak to ti někdy pustím naši českou dechovku! Věř mi, že po pár písničkách budeš prosit, abych pustila techno!“

„Tak to já ti pak pustím něco korejského nebo čínského.“

„Korejského?“ nechápu chvíli.

„Ano. Pocházím totiž z Jižní Koreji, ale je to už dllouho, co žiju v Číně,“ vysvětlí mi Yuri a já jen přikývnu. A začnu se vyptávat na rozdíly mezi Koreou a Čínou – hlavně, co se týče jazyka. Vždycky jsem si myslela, že v Asii se všichni snadno dorozumí. Ale jak to vypadá, tak asi ne. Yuri se mojí naivní teorii jen zasměje a vysvětluje, že to tak fakt není. Letem světem proberem dějiny Asie a pak se zastavíme u kulutry. Manga, anime, sushi, architektura, bojové umění, K-pop,… Nevnímám, jak běží čas, nevím, kolikátou slenkou vína si už přitukáváme. Dokonce se cítím trošku provinile, že se nebavím s An. Ale když se rozhlédnu, uvidím ji, jak si povídá s Fredem. Takže je v dobrých rukou, usměju se v duchu.

„Ráda experimentuješ s barvou vlasů?“ zeptá se Yuri. Divím se, že to vůbec nějakého chlapa zajímá.

„Ano! Jsem tak trochu blázen do barvení vlasů.“

„To jsem si všimnul.“

„No, to asi nebudeš jediný, tak si zas tak nemysli,“ vrátím mu jeho popíchnutí a začnu vyjmenovávat všechny barvu, co jsem kdy měla. Začínalo to různými odstíny hnědé, rezavé, červené… pak se to zvrhlo a už to jelo. Modrá, fialová, každá půlka hlavy jiná, konečky vlasů odbarvené na blond, melírky a kdo ví co ještě.

„A nakonec jsi smíchala všechny barvy, protože nedokážeš vybrat jednu jedinou, je to tak?“

„Dalo by se to tak říct!“ usmála jsem se. „Ale ne, spíš jsem chtěla ještě něco šílenějšího. Když jsem se vrátila ze zahraničí domů, všechno bylo tak… nudné, prosté, bez štávy, bez života, bez barev… Takže jsem si řekla, že je mi jedno, jak na mě budou lidi čumět, ale že  já teda rozhodně nebudu žádná šedá myš! Nechci se ztrácet v davu šedých myší!“

„O to se nemusíš bát,“ mrkne na mě Yuri a pohladí mě po vlasech. „Sluší ti to. Je to dost šílené, ale líbí se mi to.“ To pohlazení bylo tak kratičké… Nahnula jsem se k němu a zašeptala mu do ucha:

„Řeknu ti tajemství. Už si skoro nepamatuju, jaká je moje normální barva vlasů, ale typuju, že tyrkysově modrá!“ Vybuchneme smíchy.

„Ještě víno, má milá tyrkysová vílo?“ zeptá se, když už se dost nasmějeme. Kouknu na svou sklenici. No fakt! Je prázdná! Jak já to dělám…

„Ráda,“ usměju se na něj, podám mu skleničku a ucítím dotek jeho prstů, když si ji ode mě bere. Ale přece z toho nebudu dělat vědu! Nebo jsem přece jen v jeho tmavých očích zahlédla hravé jiskřičky?

Zatímco šel Yuri pro víno, přitočil se ke mně nějaký mladík. Hned po první anglické větě, kterou řekl, jsem poznala, že je Francouz. V duchu jsem si povzdychla. To mu zas nebudu vůbec rozumět. Chvíli se snažil o nějakou konverzaci. Vypadal, že už něco popil, možná trošku víc, než by měl. Vždycky, když řekl, že jsem  „beautiful“, poplácal mě po rameni. Ale takových úchylným způsobem. Bylo mi to fakt nepříjemné. Pořád dělal krůčky směrem ke mně… a já směrem od něho. Ne, o opilý Francouze s debilní přízvukem fakt nemám zájem! Už už se chytám, že mu to pěkně z plných plic řeknu, ale v tom se vedle mě objeví Yuri. V každé ruce drží skleničku vína, jednu paži mi omotává kolem ramen a pak mi dá pusu do vlasů. Zamumlá něco ve francouzštině a ten napitý vlezlý kluk odpochoduje.

„Promin, snad jsem ti nepřekazil nějaké plány,“ omlouvá se Yuri a zase trošku poodstupuje. I když to trvalo jen pár vteřin, cítím podivné prázdno na rameni, tam, kde byla před chvílí jeho ruka.

„Kdepak. Spíš bych ti měla poděkovat. Objevil ses tu včas. Ještě chvilku a musela bych ho odpálkovat sama.“

„Nelíbil se ti?“

„Děláš si srandu?“

„Jo, dělám. Viděl jsem z dálky, jak před ním couváš. Ted si říkám, že je trochu škoda, že jsem tě přišel zachránit.“

„Proč škoda?“

„Protože jsem neviděl, jak mu to natřeš!“ zasměje se.

„Já jsem náhodou docela ráda, že jsi přišel. Bylo to milé. Co jsi mu vlastně řekl?“

„Že tahle kráska je už zadaná…“

„Ale?“ pozvednu obočí v hraném úžasu.

„Promin. To bylo to první, co mě napadlo.“ Omlouvá se s roztomile provinilým výrazem.

„Ale vždyt už jsem říkala, že se na tebe nezlobím!“

„Ani za tu pusu?“ zeptá se s jiskřičkou naděje v hlase.

„Kdyby mi to vadilo, už dávno bys měl na tváři otisk mojí dlaně!“ snažím se zas o vtípek.

„A kdybys byla ráda, že jsem to udělal… Taky bych to poznal?“ vyleze z něho a celý svět kolem jako by se zastavil. Jsem jen já a on a jak ve zpomaleném filmu vidím, jak se pomaloučku přibližuje ke mně. I já se k němu nakloním a pak se naše rty setkají v kratičkém polibku. Takový malý motýlí polibek, stejně něžný a tejně krátký jako ten, který mi dal do vlasů.

„Ano, poznal bys to,“ zašeptám ještě než se celý svět dá zase do pohybu a my zase stojíme vedle sebe, kolem se baví ještě pár lidí, někteří se už dávno odpotáceli domů, jiní zrovna odchází. A my se na sebe culíme. Pohladí mě po tváři a pak mi něžně po paži a chytne za ruku.

„Tak na zdraví,“ tukneme si. „At se ti tu líbí.“

 

AN

„Kikino! Ty seš zamilovaná!“ zaječím radostně.

„Nemluv hlouposti! Jak bych mohla být zamilovaná? Vždyt jsme se viděli jeden večer! Jeden večer!“

„A za ten večer už tě stihnul okouzli a zachránit a ochránit a políbit!“

„Že tě udusím tím polštářem?“ vyhrožuje mi kamarádka.

„Klidně, ale své srdce neumlčíš!“ směju se dál.

„An! Nech si ty romantický kecy.“

„Až přiznáš, že jsi zamilovaná, že se ti líbí, že je to fešák, že se vezmete, založíte rodinu…“

„Ty jseš zas po ránu v nějaké dobré náladě!“ směje se i Kiki a pak se otočí na záda. „Ale… je fakt moc milej… A ta pusa… Bylo to tak rychlý a přitom mi připadá, že trvala snad celé věky. V tu chvíli, jako by neexistovalo nic kolem…“

„Aaaaa!“ zapištím nadšeně. Cítím se trochu infantilně a pubertálně, ale vím, že s Kiki si to můžu dovolit a navíc ji to pobaví.

„Oukej, dobře, vyhrála jsi. Pokud o něm takhle básním, tak to asi zamilovanost fakt je!“ přizná nakonec Kiki, zas se ke mně otočí a skočí na mě. „Jo, asi fakt jo!“ křičí a snaží se mě umačkat.

„Kiki! Ale nemusíš mě kvůli tomu zabít!“

„Nemusím, ale můžu, ne?“

„Ne. Prosím, ne!“

Ach, jak mi chyběla taková hravá a veselá rána. Často jsem spávala u Kiki nebo ona u mě a bylo vždycky moc prima probudit se společně a začít den pěkně zvesela!

„Co chceš na snídani?“ zeptám se, když se vyhrabeme z postele.

„Já bych si dala pravý francouzský croissant a kafčo!“ olízla se mlsně a prosebně zamrkala očkama.

„Tak to sis vybrala špatný den. Dnes je neděle. Ve Francii to znamená, že je skoro všude zavřeno. Ale můžeme se vydat na lov a třeba objevíme nějakou pekárnu, která tuto tradici porušuje.“

„Teda, ti Francouzi jsou fakt divní!“

„A kdo bude první v koupelně, vyhrál!“ zavolám zvesela a už se obě hrnem do koupelny jak velká voda. Boj byl nelítostný, tahání za ruce, pyžama, smích a křik… A nakonec jsme se obě vecpaly dovnitř ve stejnou chvíli.

„Stejně podvádíš!“ obořila jsem se z legrace na Kiki, která na mě jen laškovně mrkla.

Je prima mít ji tady.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....................

(Rhea, 2. 5. 2012 10:13)

Moc hezká kapča. :-)

Waauuu

(Widlicka, 24. 4. 2012 12:48)

Krása, Kiki vypadá, jako by tam už chtěla zůstat ;-) tak budeme doufat ;-)
Je to skvělá osůbka a jak se rychle zaláskovala ;-) to se jí domů moc chtít nebude. Asi v tom bytečku přibude ještě jeden nájemník ;-P

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 2
Celkem: 244601
Měsíc: 1553
Den: 46