Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


1. dubna 2012

15. 4. 2012

  Sedím ve třídě v poslední lavici a zasněně hledím z okna. Je jaro, je krásně, slunce svítí a já se nemůžu dočkat konce vyučování. Ostatní zřejmě taky ne, protože dělají větší hluk než obvykle. Rozhlédnu se kolem. Všichni se baví mezi sebou, většinou šeptají, ale Katsu se svým kamarádem si vyučováním nelámou hlavu a vyřvávají na celou třídu.

„Tak dost!“ ozve se učitel. „Hodina ještě neskončila a já vás nebudu věčně překřikovat! Katsu, přesedni si,“ řekne a ukáže na jediné volné místo – to vedle mě. Srdce se mi rozbuší. Katsu bude sedět vedle mě? Ale než stačím cokoliv namítnout, Katsu je tu, ve tváři pobavený výraz a začne se houpat na židli. Snažím se nějak uklidnit svoje srdce, ale nejde to. Ne, když je Katsu tak blízko. Po očku si ho prohlížím. Černé kratší vlasy mu pořád padají do očí a on je pohybem hlavy odhazuje. Jasně modré oči s šibalskými plamínky. Pobavený úsměv. Piercing v obočí mu dodává zlobivý vzhled. A já vím, že všechny holky ve třídě z něj blázní. Jenže já taky. Ale já jsem kluk, takže si o něm můžu nechat jen zdát… Když se na mě podívá, rychle sklopím pohled a začnu si něco čmárat do sešitu. Ale místo, aby si mě Katsu nevšímal, se přisune blíž a kouká mi přes rameno.

„Pěkný,“ zhodnotí nakonec.

„Dík. Je to jen čmáranice.“ Prostě nuda v hodině, tak si budu kreslit, znáte to. Nějaká postava opírající se o strom. Překvapí mě, když si Katsu vezme do ruky tužku a přikreslí slunce… Nakreslím vedle mrak. On kapky deště a deštník té postavě pod stromem. Zasměju se a on taky, takovým příjemným a hřejivým smíchem. Do konce hodiny si kreslíme. Nemluvíme, jen se sem tam zasmějem, občas se dusíme smíchy, když nakreslíme něco obzvláště vtipného. Takhle nám ale celá hodina uteče strašně rychle a je čas jít domů. Tiše vzdychnu a začnu si balit věci.

„Hele, nechceš ještě zajít na chvíli do parku?“ Nevěřícně zírám na toho černovlasého třídního idola. On chce jít se mnou do parku? Ne! Vždyť mám ještě tolik práce!

„Tak jo,“ pípnu. Já jsem vůl!

Vycházíme společně ze třídy, Katsu se loučí se svými obdivovatelkami a kamarády a míříme do parku nedaleko školy. Je krásně. Lehneme si společně na trávu a chvíli jen pozorujeme modrou oblohu.

„To je taková pohoda!“ protáhne se Katsu a dá si ruce pod hlavu.

„Jo. Jsem rád, že je jaro.“

„Máš rád jaro?“

„Ano. Je to moje nejoblíbenější roční období.“

„To chápu… Všechno se zelená, květiny zkrášlí svět, můžeš jen tak ležet v trávě, kolem vůně květin a zpěv ptáků…“ Mluví mi z duše! Přesně tak to je! „Navíc… připadá mi jako taková romantická část roku. Květiny, vůně, večerní procházky, nové začátky…“ To má pravdu, ale proč o tom mluví? Katsu si sedne a vyndá z tašky vodu. Napije se a pak na mě trochu cákne!

„Co to děláš? Ty jsi blázen!“ rozkřičím se a utíkám. Katsu běží za mnou a směje se. Nakonec mu dojde voda, zahodí flašku a snaží se mě dohonit. Není to pro něj nic těžkého, má dlouhé štíhlé nohy a za chvíli je u mě. Svalí mě na trávu, chvíli se snažím nějak utéct, ale nejde to. Ležím na zádech, Katsu sedí na mě a drží mi ruce. Sklání se nade mnou, usmívá se a já se nemůžu ani hnout. Cítím jeho dech na tváři, srdce se mi opět snaží vyskočit z hrudi a já se nemůžu ani hnout. Pak mi pustí ruce a lehce mě pohladí po tváři… a já se nemůžu ani hnout, jak jsem z toho překvapený. Ještě chvíli na mě sedí, ruce má položené na mém hrudníku a já na něj jen civím neschopen cokoliv udělat.

Trvá celou věčnost, než se nakonec zvedne a prohrábne si rukou vlasy. A mě mrzí, že ta věčnost netrvala déle… Natáhne ke mně ruku a pomůže mi vstát. Zdálo se mi to nebo opravdu mou dlaň držel déle, než bylo potřeba? Dojdeme k našim věcem a mlčky si zas sedneme. Vytáhnu papír – kreslení mě uklidňuje. A tajně doufám, že se Katsu zase přidá. Ale místo toho si lehl na břicho vedle mě a zas pozoroval, co kreslím. Po chvilce mlčení si začal vymýšlet, co všechno bych měl ještě namalovat. Od prostého „slunce“, „strom“ pokračoval přes „jaro“ či „úsměv“ až po věci, které jsem opravdu nevěděl, jak nakreslit.

„A jak mám asi nakreslit štěstí?“ zeptal jsem se.

„Takhle!“ řekl Katsu, chytil svou dlaní tu mou, ve které jsem držel tužku, a snažil se ji vést po papíře tak, aby z toho vznikl obrázek. Moje srdce vynechalo pár úderů, pak se rozbušilo jako o závod. Náš společný výtvor na papíře nakonec vypadal spíš jako klubko čar a opravdu jsem v tom nic neviděl. Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak nechápavě se tváří. To si opravdu myslel, že takto nakreslíme umělecké dílo? Posadil se, podíval se na papír zblízka a povzdychl si:

„No, myslel jsem, že z toho bude něco jinýho, ale i takhle by štěstí mohlo vypadat, ne?“ Vezmu mu papír z ruky a marně se snažím poznat v té čmáranici něco konkrétnějšího.

„Nic tam nemůžu najít!“ zamračím se.

„Štěstí nemůžeš najít na papíře,“ zašeptá mi Katsu do ucha. Celý ztuhnu. Cítím jeho horký dech, který mě šimrá na krku, a snažím se soustředit. Ale vůbec mi to nejde. Zavřu oči a užívám si jeho blízkost.

„Štěstí musíš najít jinde,“ šeptá dál. „Někdy je blíž, než si myslíš.“ Ucítím, jak mi rukou vjel do vlasů a něžně mě víská. Potom mi špičkou jazyka olízne ouško. V tu chvíli ještě pořád nechápu, co to vlastně dělá. Až když mě začne do ouška lehce kousat, uvědomím si, že to není sen, ale realita. Něžně mě okusuje - ucho, krk… a pak v sobě konečně najdu všechnu odvahu a pootočím svou tvář k jeho. Naše pohledy se střetnou a rty se pomalu, pomalinku přibližují. Znovu zavřu oči a všemi svými smysly se soustředím na ten okamžik, kdy ucítím jeho rty na svých.

Ted! Tisíce motýlků v mém břiše právě vzlétlo a já se ztrácím v jeho hebkých polibcích. Jednu ruku má stále v mých vlasech, druhou mě hladí po tváři. Jsem jak v sedmém a konečně se probírám z toho šoku a začnu mu něžné polibky oplácet. Ani nevím jak, ale za chvíli už zase ležíme v trávě a naše nevinné polibky začínají být dravější. Rukama držím jeho tvář, kdyby ho snad napadlo přestat a odtáhnout se ode mě. On se rozhodl svou dlaní prozkoumat mé tělo, sjíždí mi po hrudníku k bříšku, pak mi trošku vyhrne tričko a já ucítím teplo jeho dlaně přímo na své kůži. Tiše vzdychnu a Katsu se do polibku usměje. Pak mi dá ještě jednu pusu a naše rty se definitivně oddělí, stále však leží těsně vedle mě a pozoruje mě svýma blankytně modrýma očima.

„Co?“ zeptám se po nějaké době, kdy se mě snažil tím pohledem uhranout.

„Nic,“ odpoví s úsměvem a přetočí se na záda.

„Něco určitě!“ nedám se odbýt. Katsu si mě přitáhne k sobě, jednu ruku má pode mnou a hladí mě po zádech, druhou mě drží za ruku. Ležím mu na rameni a konečky prstů se lehce dotýkám jeho tváře, čelisti, rtů…

„Přemýšlel jsem o tom štěstí… Můžu ho mít přímo před nosem a nemusím si ho všimnout! Je tak křehké…“

„Já jsem svoje štěstí už našel,“ zavrním mu do ucha stydlivě a on mi dá letmou pusu do vlasů. Připadám si jak v ráji!

Ležíme u sebe, nikdo z nás nemluví a já se hloupě usmívám do slunce. Připadám si jako blázen, ale vůbec mi to nevadí. Vždyť jsem blázen! Jsem do něho blázen!

„Katsu…“ zapředu mu zase do ucha a víc se k němu přitisknu.

„Copak, blázínku?“ zasměje se udiveně a pevně mě obejme.

„Nic. Já jen, že je moc hezké tu tak s tebou být… Vydržel bych tu s tebou ležet celé věky!“

Bohužel mi v tu chvíli začne zvonit mobil a myšlenka o věčnosti je pryč. Jen velmi nerad si sednu a natáhnu se pro batoh. Chvíli se v něm přehrabuju a nakonec mobil najdu. A jéje… máma… Vyskočím na nohy a rádoby klidným a veselým hlasem se s ní začnu bavit.

„Ahoj mami! Ne, nic se neděje. Jsem v pořádku. Jen jsem se šel ještě projít do parku… Já vím. Však já to stihnu. Za chvíli přijdu. No, za chvíli! Mami!“

Matky tak rády pokládají telefon, aby už nemusely o ničem diskutovat a vy museli udělat to, co řekly. Takže s povzdychnutím hodím mobil do tašky.

„Co se stalo?“ zeptá se Katsu.

„Musím jít domů…“ odpovím smutně.

„Už?“ podiví se a já jen přikývnu. Zvedne se do sedu a natáhne ke mně ruku. Když se ho chytím, stáhne mě k sobě a dá mi rychlou pusu.

„A co ty tvoje sliby o nějaké věčnosti?“ zeptá se a pozvedne jedno obočí a ve tváři má pobavený výraz.

„Ty asi budu muset odložit a jindy…“ řeknu provinile a sklopím hlavu. Sedíme naproti sobě, má pokrčené nohy, já taky, dotýkáme se špičkami bot a mně to loučení přijde tak smutné! Zrovna chci zase vstát, ale Katsu mi to nedovolí. Roztáhne mi kolena a přehodí si moje nohy přes svoje. Najednou jsme zase tak blízko sebe! Nohama ho obejmu kolem pasu a Katsu se ke mně nahne. V jeho pomněnkových očích zaplane divoký plamínek, moje srdce se opět rozbuší a v zápětí se na mě Katsu vrhne a vášnivě mě začne líbat. Jsem z toho celý v šoku, ale jeho polibky mě vrátí do reality, a když mě hravě kousne do jazyka, ucítím další tisíce motýlků v podbřišku. Pak si mě k sobě Katsu přitáhne tak, že nakonec leží na zádech a já sedím na něm. Je to tak nezvyklé… Trošku se stydím… Nikdy by mě nenapadlo, že si s ním někdy budu povídat, natož se s ním líbat! A teď tu dokonce leží pode mnou, tiskne mě k sobě, div mě neumačká…

„Katsu,“ zakňourám mezi polibky, „vážně budu muset jít…“

„Já vím… však už tě za chvilku pustím…“ odpovídá Katsu a stále mě líbá. Začnu se smát. Je to tak roztomilé a příjemné, jak mě nechce pustit domů. Nakonec se smíchy svalím vedle něj. Opět se díváme jeden na druhého, hledíme si do očí. Natáhne ke mně ruku a pohladí mě po tváři. Já mu dám rychlou stydlivou pusu na jeho neodolatelné rty a už se zvedám a balím si věci. Když schovávám papír s nakresleným „štěstím“, usměju se a cítím, že teď opravdu šťastný jsem. Je jedno, že teď půjdu domů. Zítra se s mým miláčkem zase uvidím a já se na to shledání těším už teď!

„Mám tě někam doprovodit?“ zeptá se mě Katsu a hodí si tašku přes jedno rameno. Je tak sexy!
„No… asi ani ne. Jen sednu na bus a hned jsem doma.“

„Takže se o tebe nemusím bát?“ Cože? On si o mě dělá starosti? Vždycky se o mě bojí jenom moje máma… Začervenám se a zakroutím hlavou. Jdeme spolu k autobusové zastávce, která je hned vedle parku. Katsu si sedne na lavičku a mě si přitáhne na klín. Rukou mě obejme kolem pasu a dá mi pusu na tvář…

„Jsi tak roztomilý, když se červenáš,“ zasměje se.

„Nejsem zvyklý…“ Ale moc rád si zvyknu! Držet ho za ruku, líbat ho, kdykoliv mě napadne, cítit jeho vůni, jeho teplo… To by ale právě v tuto chvíli nesměl přijet autobus. Ach jo. Zvednu se a zamířím ke dveřím, které se právě otevřely. Ale Katsu mě ještě jednou k sobě přitáhne a něžně mě políbí.

„Utíkej a dávej mi na sebe pozor,“ řekne pak s úsměvem a držíc mě za ruku, doprovodí mě až ke dveřím busu. Nastoupím. Pořád mě nechce pustit, mou dlaň pevně svírá ve své. Ale řidič na to asi nemá nervy, ozve se výstražný signál, dveře se začnou zavírat a my se musíme pustit. Sednu si k oknu, tisknu svůj nosík na studené sklo a pozoruji, jak se Katsu vzdaluje. Stojí klidně na zastávce, dívá se za autobusem, který mě unáší pryč, daleko od něj. Je mi smutno, ale zároveň mě u srdce krásně hřeje. A když si představím, že ho zítra zas uvidím a budeme spolu, hloupě se usmívám a jsem šťastný…

 

Rána jsem ani dospat nemohl! Už od půl sedmé jsem se v posteli převaloval. V hlavě jsem si pořád dokola přehrával scény z včerejšího odpoledne a snažil jsem si vybavit jeho vůni a hebkost jeho rtů… Nakonec mi zazvonil budík a já musel vstát. Dnes jsem si dal obzvlášť záležet na tom, co si na sebe vezmu. Chci se mu líbit! Vezmu se dlouhé upnuté kalhoty světle zelené barvy, tmavě modré tričko, hnědé kotníčkové boty, hnědý kožený pásek a na ruku ještě stříbrný náramek s malým přívěškem čtyřlístku. Čtyřlístek? Štěstí? Usměju se při vzpomínce na změť čar, když Katsu kreslil štěstí, prohrábnu si vlasy a pospíchám do školy. Dnes se těším víc než jindy. Proč asi?

Slunce svítí a já zvesela hopsám do školy. Představuju si, jak na Katsu vybafnu, chytím ho kolem pasu a dám mu pusu. Budeme se spolu smát a kreslit si a den ve škole uteče jako voda. Potom půjdeme do parku, možná se projdeme ve městě a koupíme si zmrzlinu. Já malinovou, Katsu oříškovou.

S úsměvem na rtech a hlavou v oblacích přicházím do třídy. V mé představě Katsu sedí na mém místě, nohy na stole a na tváři pobavený úsměv. Když mě uvidí ve dveřích, vyskočí ze židle a rozběhne se ke mně. Stačí mu pár skoků a už mě svírá v náručí. Do vlasů mi dá pár polibků a pak už jen stojíme a objímáme se…

Nevěděl jsem, že sny se můžou tak lišit a že realita může být tak krutá…

Vcházím do třídy a úsměv mi mizí z tváře. Když ucítím podivné bodnutí u srdce, zastavím se a jen zírám. Moje lavice je prázdná, Katsu sedí na svém místě, na klíně mu sedí spolužačka a kolem postávají další tři a chichotají se. Znovu mě bodne u srdce. To když vidím, jak jeho ruka nenápadně klouže po její štíhlé nožce. Další bodnutí – když laškovně plácl další po zadečku. Co se to děje? Nic nechápu! Dělá si snad ze mě srandu? Chce mě naštvat? Nejistými kroky dojdu ke své lavici. Katsu mě nevidí. Nebo si mě nevšímá? Schválně hlasitě zavržu židlí. Nic. Ani se neotočil. Jen se začal smát nějakému vtipu a spolužačky s ním. Dodám si odvahy, zhluboka se nadechnu a jdu k němu.

„Ahoj, Katsu,“ pozdravím a snažím se znít aspoň trochu vesele. Líně ke mně obrátí pohled.

„Co je?“ zeptá se s tím podivně pobaveným úsměvem ve tváři.

„Nechceš si zas sednout se mnou?“ Ani nevím, jak jsem to dokázal říct. Ale jeho odpověď mě zase uzemnila.

„Ne,“ odpověděl prostě, bez emocí a zase se obrátil k holkám. Ta, co mu seděla na klíně, mu něco šeptla do ucha a pak mu po něm přejela jazykem. Přeběhl mi mráz po zádech a do srdce jsem dostal další rány nože – jednu, druhou, třetí, čtvrtou… Nechápavě jsem zíral a všichni ostatní zírali na mě. Pobaveně, výsměšně, pohrdavě.

„Ale, já myslel…“ začala jsem, ale Katsu se prudce otočil a odsekl.

„Cos myslel?“ zvýšil hlas a zamračil se. Jeho oči už nebyly nebesky modré. Ta modrá teď byla ledová a nepřístupná. Bodnutí do srdce. Už bych měl dávno vykrvácet. Mlčím. Snažím se udržet se na nohou. Když Katsu vidí, že se k ničemu nemám, zvedne se. Políbí dívku, která se ještě před chvíli dotýkala jeho těla a laskala jeho tvář, a naznačí mi, ať jdeme kousek stranou. V rohu místnosti se opře o zeď, dá si ruce křížem a zvedne jedno obočí v očekávání. Když zas jen mlčím, zasměje se.

„No to snad není možný. Ty jsi na to vážně naletěl!“ Nechápavě na něj kulím oči a on pokračuje. „Blázne. Copak se nedíváš do kalendáře? Včera bylo prvního dubna!“

Řekne to tak suverénně, jako by to mělo být něco naprosto jasného. Ale mně to pořád ještě nedochází. Nebo možná nechci, aby mi to došlo. Katsu se nahne těsně ke mně a s úšklebkem zašeptá: „Apríl.“

„Cože?“ unikne mi tiše a já cítím, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Nachytal ses, miláčku,“ pokračuje Katsu a stále se nade mnou sklání. Mám sto chutí ho políbit, ale zároveň chci utéct někam hrozně daleko.

„Jsi hajzl!“ vykřiknu nakonec se slzami v očích a chci pryč. Ale on mě pevně chytne za ruku a přitáhne si mě zase zpátky.

„Utíkáš? Ani polibek na rozloučenou nedostanu?“
Nechápavě na něj zírám. Jak se opovažuje? Udělá ze mě idiota a ještě se mi bude vysmívat? Ten jeho ironický ton hlasu, ten je ho pohrdavý, pobavený pohled! Nevím, jestli mám brečet nebo mu jednu vrazit. Všechno ve mně vře. Ale já chci jenom pryč! Pryč odtud! Daleko od něj! At už se mě nedotýká! Ať není tak blízko! Ať si můžu někde tiše v koutku slepovat kousky mého srdce, aby zase mohlo normálně fungovat... prosím...

„Prosím... Pust mě...“ slyším se, jak říkám a cítím, jak mi po tvářích tečou slzy. Ve chvíli, kdy si uvědomím, že jsem dal svou slabost najevo, je mi už všechno jedno. Katsu mě pustí.

„Běž domů. Vypadáš strašně.“

Jsem si toho vědom. Nikdo nevypadá krásně, když mu po tvářích tečou slzy jako hrachy a když se třese zadržovanými vzlyky. Vezmu si své věci a letmo se rozhlédnu po třídě. Vypadá to, že jsem všem ukradený. Ve středu pozornosti je opět a jedině Katsu. Sedí na lavici a bezstarostně se baví. To ho srdce ani trochu nebolí? To ho nehlodá jeho svědomí? Jak jsem se do něj mohl zamilovat, když je tak bezcitný? Ale... láska si nevybírá... Šlehne po mě pohledem a já zase cítím bodání v srdci. Raději rychle sklopím zrak a vyběhnu ze třídy. Chci tam nechat všechny vzpomínky i své srdce. Lepší je žít bez srdce a bez milosti. Nemilovat, nemít slitování, necítit. Žertovat s láskou, ubližovat druhým a být spokojený! Myšlenky mi víří v hlavě a já vybíhám ze školy.

Najednou do něčeho vrazím a spadnu. Věci z tašky se mi rozsypou a já ležím na zemi mezi nimi. To mi ještě scházelo. I se zlomeným srdcem by měl člověk koukat na cestu.
„Ježišmarja, promiň! Jsi v pořádku?“ Vedle mě si kleká nějaký kluk a pomáhá mi sbírat věci ze země.

„Jo, asi jo. Žiju.“ Žiju, ale klidně bych nežil.

„Nebolí tě nic?“

„Ne.“ Jen srdce... Nic nemůže bolet víc než zlomené srdce...

Nakonec se ten cizí kluk postaví a podá mi ruku, aby mi pomohl. Nechci. Zvednu se sám.

„Příště víc koukej na cestu,“ loučí se ten neznámý kluk příliš veselým hlasem a podává mi moje věci. Pohled mi padne na zmačkaný papír. Je celý pokreslený, uprostřed je změť čar, pod kterou si nikdo nedokáže představit nic jiného, než zašmodrchané klubko nití.

Další nože, další slzy, další otázky a výkřiky v mé hlavě. Naivně jsem si myslel, že všechno zůstane ve třídě a já uteču. Ne. Neuteču. Nikdy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:O

(Saraaaaaaah, 8. 9. 2014 21:25)

Prvo krásne a potom také kruté

:'(

(Natka, 13. 4. 2013 0:43)

Chudák :( To je ale hajzl! :( :) No a nejsem si jista ale myslim ze jsem na strance pred tim zahledla pokračování tak sje mzvědavá :)

:_)

(Widlicka, 17. 4. 2012 22:58)

Krásný příběh, ale ten konec mě dorazil, takový smutný jsem nečekala. Nechceš napsat pokrčování a tomu namyšlenému frajírkovi to vrátit?

:o(

(Wierka, 17. 4. 2012 21:21)

a tak to bylo na začátku pěkne ... T_T

......................

(Rhea, 16. 4. 2012 15:54)

Teda, takovej smutnej příběh. Nemám je ráda. Sice to bylo moc hezky napsaný, ale ten konec........

nadherné

(powergirl, 15. 4. 2012 23:44)

je to vazne krasne a strasne procítene :) souhlasím ze katsu by mel dostat pres hubu a to porádně!!! a uprímě se mi vubec nezdá ze bys tady v tom tematu byla ova ;) vazne rada byc si nekdy precetla pokracování této povídky a dozvědela se jak to dopadne :) takze bych prosila pokracování!!! takto to skoncit.... :) jen tak dál ;) :D

pěkné

(Lucka, 15. 4. 2012 20:55)

Sice moc hezky napsaná, ale smutná povídka. Někdo by měl Katsuovi rozbít hubu, přeci jen tohle byl trochu krutý apríl. Ale jinak moc pěkné

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 246132
Měsíc: 1506
Den: 37