Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Patříme k sobě

30. 5. 2012

 DAICHI

„Cože? To ti vadí, že jsem byl v baru s někým jiným?“ rozčiluje se Hikaru. Mračí se, nafukuje tvářičky a vypadá rozkošně. V zelenkavých očkách to nebezpečně blýská, pihovatý nosík má nakrčený. Je roztomilý. A je to můj přítel, tak bych prosil, aby se podle toho i choval!

„Jo, vadí,“ řeknu jen, opřu se o opěradlo lavičky a zakoukám se na nebe a plující mraky.

„A proč? Přece nemusím furt sedět doma, když ty jsi v práci!“

„Furt?“ nevěřím vlastním uším. „Tak já chodím večer makat, abychom se měli dobře a promiň, ale opravdu si nevzpomínám, kolikrát jsi na mě doma čekal!“

„Hodněkrát!“ odsekne Hikaru a trošku se ode mě na lavičce odsune.

„Jasně. Naposledy jsi mě čekal v baru. To je od tebe moc hezké. Dík,“ odfrknu.

„Daichi, kruci! Nemusím být zavřenej doma! Chci se občas bavit!“

„Ale proč s někým jiným?“ zašeptám zoufale.

„Protože ty se mnou nejsi…“

To zabolelo. U srdce. Jako by ho někdo sevřel v pěsti.

„Nejsem?“ vydechnu a překvapeně se na něj podívám. Světlé delší vlásky mu čechrá lehký vánek, v andělské tváři má bolestný výraz.

„Od té doby, co po večerech pracuješ, je to prostě všechno jiné.“

„Ale vždyt se s tebou snažím být každou volnou chvíli! O přestávkách ve škole, po škole, celou noc jsme spolu, jen těch pár hodin večer musíme přežít!“ snažím se ospravedlnit se.

„Daichi, ale pochop, že mám i své kamarády, které chci vidět!“

„A se kterýma se chceš objímat v baru,“ zase zabručím, když si vybavím, jak jsem je tam spolu viděl.

„Vždyt jsem ti to vysvětloval! Nic to nebylo! Copak mi nevěříš?“

Mlčím. Nevím, co mu mám odpovědět. Jistě, že mu věřím. Chtěl bych mu věřit.

„Daichi?“ opakuje moje jméno. Tentokrát už něžněji. Ale já se na něj nepodívám. Potřebuju klid na přemýšlení.

„Tak v tom případě si myslím, že bych měl odejít.“

Řekl to tak klidně. Tak snadno. Bez emocí. Sundal si z krku řetízek, na kterém byl malý přívěšek ve tvaru srdíčka. Ode mě. Dal jsem mu ho k našemu prvnímu výročí. A on mi ho ted vrací. Vezme mou dlan do své a vloží mi do ní přívěšek.

„Asi jsou ty čtyři roky trochu moc. Možná je ten pravý čas…“

„Pravý čas na co?“ nevydržel jsem to. Ten jeho klid mě doháněl k šílenství! „Na to, aby sis mohl najít někoho jiného?“

„Třeba!“ odsekl.

Začalo to ve mně vřít a potřeboval jsem ze sebe ten hněv dostat! Vyskočil jsem, pořádně se rozmáchl a zahodil to hloupé srdce darované z lásky. Pak jsem klesl na kolena a zůstal tak. Ani jsem se neohlédl, když jsem slyšel vzdalující se kroky. Měl jsem vztek. Na něj. Na sebe. Na toho jeho kamarádíčka z baru. Na sebe. Na všechny. Na všechno. A bylo mi zároveň příšerně smutno.

Nemohl jsem takhle zůstat celou věčnost! Postavil jsem se na nohy, párkrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Když to nepomáhalo, zvolil jsem druhou metodu – oběhl jsem park dokola a pak zamířil domů. Běžel jsem celou cestu a v hlavě mi zněla jenom ta jeho slova - „možná je ten pravý čas“, „možná je ten pravý čas“, „možná je ten pravý čas“…

Doběhl jsem až domů. Nechtěl jsem na nic myslet, potřeboval jsem sprchu. Mohly by horké kapky smýt dnešní den? Mohly by odplavit mé myšlenky? Můj smutek? Vyzkoušel jsem to… ale moc to nepomohlo. V bytě jsem měl věci já i Hikaru. Nešlo na něj nemyslet. Opravdu jsem se choval jak idiot? Opravdu ho chci jen pro sebe? Opravdu jsem příliš majetnický a opravdu je všechno jinak, když mám teď večer brigády?

Umyl jsem koupelnu, záchod, podlahu, nádobí. Vzpomněl jsem si, jak jsme ráno společně snídali. Hikaru si vždycky dává kakao. Když se napije, má od něj pak celou pusu a chce mě políbit na tvář. Rána s ním jsou vždycky tak veselá. Vzpomínal jsem s úsměvem na jiné krásné chvíle a s těmi myšlenkami jsem si i lehl do postele a místo mého miláčka jsem si k sobě přitáhl obrovského plyšáka, co jsem mu kdysi dal a který spí v posteli s námi. Ale byla to jen chabá náhrada…

 

HIKARU

Naštval mě! Nejdřív tím jeho naprosto zbytečným žárlením! Pak, když mi začal vyčítat, že na něj nečekám. Když zahodil to srdíčko, co mi sám dal. A když jsem zjistil, že mi asi nevěří. A že si myslí, že jen čekám na to, až se někomu jinému vrhnu do náruče! Jak směšné! Ale jestli si to myslí celou dobu, proč bych mu měl pořád dokazovat, že se plete? Proč?

Možná proto, že ho miluju… Povzdechnu si a přemýšlím, kde budu dnes spát. Asi u našich. Sice už tam víc jak rok nebydlím, ale pořád tam mám svůj pokojíček.

„Copak se stalo, andílku?“ ptá se mamka, když mi otevře.

„Ale nic, jen tu potřebuju dneska přespat, můžu?“

„Ale to víš, že ano! Budeš něco jíst?“

„Ani ne, nemám hlad. Jsem docela unavenej,“ vymlouvám se. Nechci odpovídat na mamčiny starostlivý otázky, protože je mi jasný, že dřív nebo později by přišla nějaká ohledně mě a Daichiho.

„Něco je špatně s Daichim?“

Aha, tak to přišlo dřív, než jsem si myslel.

„Trochu jsme se pohádali,“ řeknu a cítím, jak se mi hrnou slzy do očí. „Jdu k sobě.“ Skoro utíkám do pokoje, aby nikdo neviděl moje slzy. Praštím sebou na postel a s hlavou zabořenou do polštáře se rozvzlykám.

Proč mi nevěří? Proč? Copak můžu mít někoho raději? Ne! Jistěže ne! Ale proč si mě pořád hlídá jako nějaký nejcennější poklad? Ano, je to moc příjemné, když se o mě stará, když mě k sobě tiskne, když mě líbá… ale nejsem ze zlata, nikdo mě neukradne, když půjdu občas ven se svými kamarády. Když jsme začali bydlet spolu, bylo to moc hezké. Ale cítil jsem, že se ostatním kamarádům oddaluju. Nejdřív mi to nevadilo, ale pak jsem si uvědomil, že je potřeba mít i nějaké přátele, se kterými si budu užívat legraci. Nemůžu se přece úplně odstřihnout od světa a být jen a jen s Daichim. Potřebuju kolem sebe zábavu, energii, společnost! Daichi je skvělý, ale vím, že ve velké společnosti se cítí trošku nesvůj. Je to spíš ten tichý a klidný typ, kterému ke štěstí stačí jediná osoba. Ale já ho přece právě pro ten jeho klid miluju! Tak proč jsme se museli tak pohádat? Je opravdu už ta chvíle, kdy naše láska pohasla a jsme spolu jen ze zvyku? Možná je už opravdu na čase… Zachvěju se při té představě. Nikdy s ním už nebýt. Nikdy se vedle něj neprobouzet. Nikdy ho nepolíbit. Necákat na něj vodu ve vaně. Nepřipálit naši večeři. Neplakat radostí z jeho roztomilých překvapení…

Otočím se na záda a pozoruju strop. Zamračím se, když si uvědomím, že se ani nesnažil mě nějak zastavit. Prostě tam jen seděl a pak se na mě ani nedíval… A nakonec zahodil moje srdce. Své srdce. Rozpláču se znovu. Nechci být bez něj. Nechci se budit sám. Nechci ho přestat milovat. Hlavou mi myšlenky běhají tam a sem, nemůžu žádnou pořádně uchopit – jen ty pocity bolesti, smutku, ztráty… Nemusel jsem to ukončit takhle. Nechci, aby to takhle skončilo. Nechci, aby to skončilo!

„Andílku, jsi vzhůru? Máš na stole snídani, my jdeme s tatínkem do města, tak se neválej moc dlouho! Je sice neděle, ale nemusíš ji celou prospat!“

Otevřu oči a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde vlastně jsem. Aha, u našich. Mrknu na budík – devět ráno. Moje maminka prostě nerada zahálí a celá rodina to vždycky odskáče. Ještě v polospánku dojdu do jídelny, kde je na stole připravená bábovka, pečivo, med, marmelády všech možných i nemožných příchutí a nutela. Sáhnu po nutele – to je prostě jasná volba. Ráno je potřeba dostat do sebe plno energie na celý den! Ale… co vlastně budu celý den dělat? Když snídám sám, je to strašně zvláštní pocit… Někdo mi chybí. A já vím přesně, kdo to je. Honem do sebe nahážu snídani, napíšu rodičům vzkaz, že jim děkuju a po rychlé ranní hygieně vyběhnu ven. Jdu svižným krokem do parku – přesně na to místo, kde jsme byli včera. Mám v plánu dojít si pro svoje srdce! Když ho najdu, bude to znamení… a když ne… Ne, prostě ho najdu! Daichi ho zahodil do trávy, ale stříbrné srdíčko se bude jistě lesknout a bude dobře vidět! Dodávám si odvahy, jak to bude snadné a představuju si, jak se srdíčkem v ruce přiběhnu k Daichimu! Rozzáří se mu jeho čokoládová očka a pevně mě obejme! Pousměju se při té myšlence a přidám do kroku. Dojdu do parku a překvapí mě, když uvidím někoho, jak se plazí v trávě po čtyřech… Srdce se mi rozbuší. To přece není možné!

 

DAICHI

Ráno jsem se probudil nějak brzo a jak jsem tak snídal sám a potichu a trošku smutně, uvědomil jsem si, že jsem se asi včera choval moc hloupě. Vím, že žárlím – někdy neoprávněně a někdy až moc. Ale většinou to překousnu a po pár chvílích mého hrobového ticha se na mě Hikaru vrhne, obejme mě nebo něčím rozesměje. Ujistí mě o své lásce a zas je vše perfektní. Možná bych si s ním měl ještě promluvit. Omluvit se mu za mé nesmyslné žárlení. Zkusit to prostě nějak vyřešit, ne před tím hned utéct…

A to je důvod, proč se ted plazím v parku po kolenou a vypadám jak idiot. Ale je mi to jedno. Chci nají to srdíčko, co jsem včera naštvaně zahodil. Chci mu ho přinést, i když nevím, jak dlouho se tady budu muset plazit. Ale… aspon můžu přemýšlet. Ale jednu věc vím už teď a to, že ho mám opravdu rád a nechci ho ztratit.

Najednou uslyším, jak si někdo kousek ode mě odkašle. Podívám se tím směrem… a chvíli jen zírám s otevřenou pusou a nemůžu nic dělat. Stojí tam Hikaru. Ještě rozcuchaný a rozespalý – rád si v neděli přispí a klidně vstává až v poledne! Když se konečně trochu vzpamatuju, vyskočím ze země a cítím, jak se začínám usmívat jak blázen. Ale Hikaru stojí jako solný sloup a ve tváři trošku vyděšený výraz. Přijdu k němu blíž.

„Ahoj, Hikaru,“ pozdravím a cítím se u toho docela hloupě. Tak hrozně rád bych k němu udělal ty dva kroky a políbil ho na jeho rtíky. Ale jen tupě zírám, rukou si prohrábnu vlasy a nevím, co dál.

„Ahoj.“

Ticho. Trapné, těžké, nekonečné. Je to zvláštní, Hikaru většinou nezavře pusu… To ticho už prostě nevydržím! Udělám krok k němu a chytím ho za ruku.

„Hikaru, odpusť mi. Odpusť mi, že jsem se choval jak idiot. Ale jsi to nejcennější, co v životě mám a bojím se, že tě ztratím.“ Mlčí. Asi je hodně naštvaný. „Vím, že žárlím, ale nechci, abys to bral, jako že ti nevěřím. Je to jiný typ žárlení. Spíš nevěřím sobě, nevěřím, že jsem pro tebe tak dobrý jako jiní, se kterýma se směješ, tančíš, děláš kraviny a jsi někde v baru nebo prostě ve společnosti. Bojím se, že nejsem tak zábavný jako oni…“

Najednou šeptám a pak úplně ztichnu. Ta slova ze mě vyletěla sama od sebe. Uvědomil jsem si, že jsme každý úplně jiný. Jak tedy můžeme žít spolu? Pustím jeho ruku. Najednou cítím, jak je nemožné být spolu. Vždyt vůbec nejsem jeho typ. Nemám rád moc lidí na jednom místě, nemám rád hlučné oslavy a večírky, raději než do kina mrknu na film doma v pelíšku, kde budu jen on a já a nikdo jiný. Jsem sobec? Asi ano. Asi jsem si ho přivlastnil až moc. Ale v lásce nejde o to někoho vlastnit. Bohužel jsem si to uvědomil pozdě. Otočil jsem se a pomalým krokem šel pryč. Co mě to vůbec napadlo? Hikaru může být beze mě mnohem štastnější…

 

HIKARU

Stojím s otevřenou pusou a zírám. Daichi… můj Daichi, který je vždy v pohodě, s lehkým úsměvem a spokojeným výrazem ve tváři… Přesně tento Daichi zmizel a místo něj tu byl jiný – smutný, zlomený, nešťastně zamilovaný… Když mě držel za ruku a během pár vteřin mi řekl, co ho trápí, bolelo mě u srdce. Asi jsem ho i já křivě obvinil. Žárlení je projev lásky a starosti o mě a ne nedůvěry! Proč jen se vždycky tak unáhlím se svým rozhodnutím? Když vidím, jak zkroušeně odchází, mám najednou oči plné slz. Nechci ho vidět neštastného a nechci, aby byl nešťastný kvůli mně! Nedovolím, aby byl nešťastný! Rozeběhnu se za ním a pevně ho zezadu obejmu. Zastaví se a já se k němu ještě víc přitisknu.

„Ty jsi nejlepší ze všech! S tebou se cítím v bezpečí a po těch hlučných barech u tebe vždycky najdu klid, otevřenou náruč a hlavně tebe. Ty jsi nejdůležitější. Tebe chci. Tak mi to, prosím, věř!“
Slzy mi tečou po tvářích a já trošku vzlykám. Ucítím, jak se Hikaru dostává z mého objetí. Ne, neodcházej – bleskne mi hlavou, ale vzápětí si mě silnými pažemi přitáhne sám a obejme tak pevně, že se bojím, že mě rozmačká. Objetí na rozloučenou? Pak mi zašeptá do ucha:

„Věřím ti.“

A to mi úplně stačí k tomu, abych se rozplakal radostí. Hikaru se zarazí a vyděšeně se na mě dívá. Nechápe, proč pláču a já ho mezi vzlyky ujišťuji, že je všechno dobrý.

„Jsou to slzy štěstí,“ usměju se na něj a utřu si tváře a promnu si oči – taky proto, že jsem docela unavený. Daichi si toho všimne.

„Tak pojd, půjdeme k nám. Medvídkovi se v noci stýskalo,“ řekne klidným hlubokým hlasem a chytne mě kolem ramen.

„Jenom medvídkovi?“ zeptám se s úsměvem.

„Nejen,“ ujistí mě s úsměvem a dá mi pusu do vlasů.

„Víš, že jsi vypadal docela vtipně, jak ses plazil po zemi?“ neodpustím si poznámku. „Měl jsem co dělat, abych nevybuchnul smíchy!“

„Ty jsi ale potvůrka! Já se snažím najít tvoje srdíčko a ty se mi takhle směješ?“

„Nemusíš ho hledat. Moje srdce je přece jenom tvoje a máš ho pořád u sebe!“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:O

(Yukiš, 29. 7. 2013 10:41)

Naprosto úžasné! :D Yatáá..málem jsem brečela jak malá :D

...

(Yuki, 5. 2. 2013 1:37)

Vážně moc krásný...málem jsem se rozbrečela...už se nemůžu dočkat dalších tvých povídek

:')

(Misa-chan, 29. 7. 2012 0:13)

Moc krásné až sem se rozbrečela :').... Fak pěkný

kawaii

(keishatko, 24. 6. 2012 11:21)

to bolo tak krásne...moc sa mi to páčilo...happyendy milujem :D

oooo

(katka, 9. 6. 2012 17:37)

to mě dojalo

:)

(barbor, 3. 6. 2012 2:09)

nemám iné slovo, ako nádherné. toto iný komentár ani nepotrebuje. len možno jedna vec. rýchlo nejakú ďalšiu poviedku.

:o)

(Wierka, 30. 5. 2012 17:20)

T_T peknýý.. som dojatá... *-*
co to srdíčko ? :D

................

(Rhea, 30. 5. 2012 14:51)

Tak to bylo moc krásný. Opravdu. Takže se budu těšit, až napíšeš nějakou tu kapitolovku. ;-)

...

(L., 30. 5. 2012 6:46)

To bylo božský! :D Hned mi to spravilo náladu, ale nemůžu se moc rozepisovat.... škola volá :(
Ještě, že to dopadlo dobře. Kdyby ne, uškrtila bych tě!

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 2
Celkem: 244601
Měsíc: 1553
Den: 46