Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 1.

1. 8. 2014

 ROU

Konečně pátek, konečně! Svoboda! Volnost! Víkend! Je něco lepšího po celým týdnu ve škole? Já teda nic lepšího neznám! Aspoň ty dva dny, kdy nemusím nic. Absolutně nic. No dobře, možná tak rychlý úklid, kdybych měl čirou náhodou nějakou návštěvu v noci… To je taky další důvod, proč miluju víkendy. Asi ten nejhlavnější. Párty. Protancované noci. Probdělé noci. Ať už kvůli povídání, tančení v baru, potulování se s flaškou v ruce nebo nějaké příjemnější aktivitě – třeba sbližování se s nějakým fešákem!

Je po vyučování, mizím ze školy.

„Hej, Rou, tak večer?“ zavolá na mě Ben, můj spolužák a asi nejlepší kamoš, který je bi a se kterým vždycky propaříme celý víkend!

„Si piš. Jako vždycky! Tak čau, uvidíme se tam!“ zamávám mu a valím domů. Ten úklid je už fakt potřeba a fakt bych nechtěl, aby se na nějakého neznámého cizince sesypala halda oblečení zrovna, když budem v nejlepším. Pronajímám si malý byteček, moc místa tam není, a když je všude plno věcí, vypadá to ještě menší a ještě hrůzostrašnější, než to ve skutečnosti je.

Před výtahem se potkám se sousedem. Takový vysoký, ale nenápadný kluk, černý vlasy spadený do očí, furt trošku shrbený, kroužek ve spodním rtu. Jednou jsem měl slabší chvilku a přemýšlel jsem, jaký by bylo se s ním líbat. Ale pak jsem to nějak neřešil, asi to prostě není můj typ.  Občas si spolu dobře pokecáme, občas si uvaříme pro sebe a jíme spolu. Když tak nad tím přemýšlím, možná jsme fakt kamarádi, dokonce se mu někdy svěřuju se svýma pocitama víc než Benovi. Ale to je většinou v opilosti nebo za stavu morální kocoviny. A to je pak člověk rád, že má takovýho souseda, kterej udělá dobrý jídlo, podá sklenici nějakýho hnusu, po kterým bolest hlavy zmizí a svět se přestane houpat jak na vodě.

„Ahoj, Eliasi!“ pozdravím ho.

„Ahoj, Rou. Jak se máš?“ usměje se na mě.

„Nejlíp na světě! Je přece pátek!“

Nastoupíme spolu do výtahu a jedeme do našeho osmého patra. Všimli jste si, že někdy jede výtah strašně pomalu a někdy zase strašně rychle?

„Nojo, vyrážíš do klubu?“

„Přesně tak. Ale nejdřív musím uklidit. Vypadá to u mě jak po výbuchu!“ směju se a Elias se ke mně přidá.

„To ale není žádná novinka.“
„To máš pravdu! Ale mám na ten úklid docela dost času, takže si pustím nějakou hudbu a třeba to nebude taková nuda.“

„Kdybys potřeboval pomoct, tak řekni. Nemám toho moc na práci…“

„Fakt? Tak dík. Tak já kdyžtak cinknu!“ poděkuju nadšeně. Jo, Elias je dobrák od kosti. A je fakt, že úklid s někým je větší legrace. A možná taky potřebuju zas někoho, kdo by mě trochu vyslechl. Ben na takový věci fakt není, ten mluví furt jen o sobě.

Výtah zastavil, otevřely se dveře a my se vydali dlouhou chodbou k našim pokojům.

„Ale víš co? Nebudu tě přece rušit, když máš volný odpoledne. Přece si taky potřebuješ odpočinout.“

„Kdybych to nemyslel vážně, tak bych ti to nenabízel. Uvidíš, jo?“ pousmál se, když odemykal dveře k sobě, zamával a zmizel.
„Tak dík!“ houkl jsem na něj ještě. No, musel jsem dát najevo, že ho přece nechci otravovat, ne? I když to bylo prostě jen ze slušnosti.

Zabouchnu za sebou dveře. Tak se do toho vrhnem. Boty a taška letí do kouta a já se dál brodím haldama oblečení. Chtělo by to nějaký systém v uklízení, ale na takové systémy já nejsem. Zvlášť na uklízecí systémy. Dobrodím se až k počítači, smetu z něj zbytky včerejší večeře a zapnu si hudbu. Hudba je energie. Hudba je radost. Hudba je úžasná! Na chvíli zapomínám ne uklízení. Tančím si po pokoji a cítím, jak mi hudba dobíjí baterky. Jak prostupuje celé mé tělo, každičký kousek mého těla pociťuje ty vlny radosti.

Najednou mě z mého transu vytrhne telefon. Pěkně blbej zvuk, asi si změním zvonění. Běžím za zvukem. Kde jsem jenom ten mobil nechal? Jasně, v tašce! Vrhám se ke dveřím, tam někde by to mělo být. Lovím v tašce a samozřejmě mi to trvá dlouho a dotyčný volající už nemá trpělivost. V okamžiku, kdy mám mobil v ruce, to položil. V duchu zanadávám a hledám, kdo to byl. Ale! Neznámé číslo? Kdo by to mohl být? Začínám fantazírovat a do toho přijde SMSka:

„Ahoj. Doufám, že večer v baru uvidím tvou pěknou tvářičku a věnuješ mi jeden divoký tanec, čertíku. P.“

P.? Kdo je, k sakru, P.? Matně si vzpomínám na nějaké divoké tančení z minulého víkendu. A z toho předešlého taky. Vlastně ze všech. Tak to bude prostě někdo z těch vyvolených, se kterými jsem si zatancoval. Tak to je fajn - nikdy totiž netančím s nikým, kdo se mi aspoň trochu nelíbí, takže mám zaručeného jednoho fešáka, co se kolem bude točit…

Do reality mě vrací fakt, že kdyby nějaký fešák vešel do mého bytu, jistě by zase pěkně rychle vycouval. Achjo. Holt se musím dát do práce. S hudbou jde úklid rychleji. A šel by ještě rychleji, kdybych měl aspoň kapku jaru a nádobí a trošičku pracího prášku. Paráda. To se mi zas povedlo. Prádlo čeká v pračce, nádobí přepadává ze dřezu… Holt se musím stavit u Eliase…

Zvoním na jeho dveře a cítím se už trochu trapně. Po kolikáté už tu takhle stojím, že něco potřebuju?

 

ELIAS

Pátek. Z univerzity domů a připravovat přednášky na další týden. Nebo se trochu věnovat mé vědecké práci? Zase si uvědomuji, jak byla studentská léta krásná. Nikdo člověka do ničeho nenutí a každý si může dělat, co chce… A pak… Pak najednou je potřeba udělat výzkum k práci tady pana profesora a ještě pár hodin odučit a tady toto, pane kolego, a támhleto… Holka pro všechno na akademické půdě… Občas má člověk chuť zmizet do jiného světa.

Nejsem zrovna v nejlepší náladě, ale když doma u výtahu potkám Roua, hned je mi líp. Je to takový energický kluk. Hoch. Mladík. Ještě na střední, ale to jen tím, že měl rok odklad, nějaký úraz a teď je mu nějakých 21 let a má maturovat. Je hodně akční a veselý. Ale ve společnosti naprostý puberťák. Chová se jak malé dítě, potřebuje pozornost všech okolo. Nejdřív jsem si myslel, že je to jen namyšlený hlupák. Navíc hlučný, kterému noční klid absolutně nic neříká. Ano, tak nějak jsme se seznámili, nebylo to moc milé. Ale pak jsme se nějak začali bavit, půjčovat si prášek na praní, vysavač, cibuli, olej, koření… A po nějaké době jsme k sobě našli cestu a já jsem jen zíral, jak takový silák je ve skutečnosti citlivý. Samozřejmě si to nechce přiznat a možná si to ani málem neuvědomuje.

A tak jsme se potkali u výtahu. Znáte to, někdy s někým jedete výtahem a trvá to celou věčnost a nevíte, co říct. S ním to letí, jako kdyby to naše osmé patro bylo tak druhé nebo třetí! Slušelo mu to. Obléká se do barev, což je milé a prozáří to šedý den.

Když se zmínil o uklízení, tak mi bylo jasné, že mu nemusím nabízet pomoc. Ale proč ne? Lepší, než sedět nad zbytečnou studií, kterou si stejně nikdy nikdo nepřečte. A navíc – jsem docela rád v jeho společnosti. Je to ten typ mladíka, který má ještě své sny a vidí možnosti a jeho přání nemají hranice, pro něj jsou všechny dveře otevřené. Dodává mi tím energii, aniž by o tom věděl. A myslím, že mu se zase líbí, že já ho vyslechnu, sem tam řeknu nějaký svůj názor a že má zkrátka mou pozornost.

Zamilovaný? Kdepak! Nejsem do něj zamilovaný. Je to jen přátelství…

Když jsme se rozloučili, padl jsem do postele úplně vyčerpaný. Jako kdybych celý den tvrdě makal na stavbě! Psychická únava a vyčerpání je někdy mnohem horší. Zvládl jsem si jen sundat tričko, protože máme babí léto a teploty jsou ještě hodně letní. Vzal jsem si knihu a začala číst – Muriel Barbery, S elegancí ježka. Šikovná spisovatelka z Francie, která píše o tom, že ne každý je takový, jakým se na první pohled zdá být. Žádná novinka, ale napsané moc hezky a třeba si lidi něco uvědomí… něco o zranitelnosti, nitru, pravé tváři, něco o dogmatech a předsudcích. Jako jsem to třeba já poznal u Roua.

Uslyšel jsem hudbu z vedlejšího pokoje. Zavřel jsem oči a začal pomaličku usínat…

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!

Zvonek. Jeden z nejhorších budíků světa. Kdo to vůbec vynalezl? Vyskočím z postele a jdu ke dveřím. Když vidím Roua, uvolním se, zívnu a protáhnu se. Po kolikáté už tu takto stojí? Pousměju se. Pořád stejný štěňátkovský výraz – zase něco potřebuje.

„Úklíd?“ hádám.

„Ne ne, jenom prací prášek. A jar. Všechno ostatní už jsem zvládl.“

„Tak to máš bod. Pojď dál, hned ti to donesu.“

Rou vešel a já šel hledat prášek na praní do koupelny. Vyběhl jsem pak možná moc brzo, moc rychle nebo moc nečekaně… ale… když jsem vybíhal z koupelny, tak jsme se s Rouem srazili… Na chvilku jsem ucítil dotek jeho dlaní na svém těle, vteřinku byly naše tváře jen pár centimetrů od sebe a já ucítil…

„Promin, to jsem nechtěl! Jsi rychlejší než bych čekal!“ ustoupil Rou o krok. „Dík za ty věci, hned ti to vrátím.“

„S tím nemusíš spěchat.“

Když jsem mu podával věci, naše dlaně se dotkly. Přišlo mi to jako z nějaké červené knihy nebo romantického filmu. Ten moment, kdy ucítíte letmý dotek… který na chviličku zůstane a pak zmizí… a nikdo si nemůže být jistý, jestli to byla náhoda, jestli ten dotek trval dlouho nebo jen zlomek vteřiny a zůstane jen ten zvláštní pocit…

„Supr. Kdyžtak se pro to pak stav, ale snad nezapomenu, i když mám děravou hlavu.“

Rou se usmíval a couval z pokoje. Když vrazil zády o dveří otevřel je, ještě jednou se usmál a zmizel. Zůstal jen ten zvláštní pocit, matná vzpomínka, jeho vůně a hudba linoucí se z jeho bytu. Znovu jsem padnul na postel. Ale tentokrát jsem se na čtení už nemohl soustředit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaiiiiii ^^

(-W-, 26. 8. 2014 13:45)

nádherně do toho spadl ;-)

Re: Kawaiiiiii ^^

(IF, 19. 9. 2014 14:14)

...někdo padá, i když nechce... kdo ví, kdo do čeho ještě spadne a jak se s tím popere ;)

...

(Yuki, 12. 8. 2014 15:01)

Po dlouhé době, co jsem se rozhodla zase tuhle stránku omrknout jestli jste něco nepřidali, se zase můžu culit jak idiot po celou dobu, co čtu... jsem ráda, že i po takovéhle době jste sem zase zavítaly a něco přidaly.... moc se těším na pokračování (doufám, že to bude brzo).
Mockrát děkuju :) (něco energického jsem teď přesně potřebovala)

Re: ...

(IF, 19. 9. 2014 14:12)

Moc si vážím toho, že se občas zabloudíš a ještě větší radost mi dělá to, že se ti naše (mé? ;) ) psaní líbí. Děkuji a brzy se tu objeví pokračování :)

paráda

(katka , 12. 8. 2014 8:54)

tak na to pokračování se moc těším je to skvělé

Re: paráda

(IF, 19. 9. 2014 14:10)

to mě těší, snad už vás nenechám dlouho čekat a hodím to sem ;)

pff..

(Miu, 3. 8. 2014 21:58)

a tohle se jako dělá? :D tak krásnej začátek a nedokončit to? no co to je? mimochodem myslím, že na vaše stránky se těžko dá zapomenout. Obě tři jste úžasné autorky :3 a jsem ráda, že ses tu zase objevila :D

Re: pff..

(IF, 4. 8. 2014 20:23)

Ach, málem jsi mě dojala k slzám! Děkuji, je milé, když si někdo myslí něco o tvé úžasnosti, moc mě ti těší! * (za odměnu jdu dopsat další díl ;) )

..

(Ari, 2. 8. 2014 11:00)

Rozhodně se těším na pokračování :).

Re: ..

(IF, 2. 8. 2014 13:32)

Dík, Ari! Už se píše ;)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< duben >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30            


Statistiky

Online: 1
Celkem: 255260
Měsíc: 1605
Den: 51