Jdi na obsah Jdi na menu
 


Díl 3.

ELIAS

Musím se přiznat. Když jsem si šel půjčit mléko od Roua, bylo to prostě jenom proto, že jsem ho chtěl vidět. Ujistit se, že je to pořád ten stejný kluk, nikdo jiný, pořád on, stejný stejný stejný. Uvědomit si, že do teď jsem jeho roztomilé tváři nepodlehl a není přece důvod to měnit. Jeho ruce na mém těle přece nic neznamenají. Navíc, když to byla jen náhoda. Takže jde samozřejmě jen o to, že potřebuju rozptýlení od své vědecké práce, která je naprosto nenaplňující a jenom mi bere můj čas a mou energii. A Rou je ten akční element, který mi dobije baterky. A kdyby byl se mnou častěji… Ne! Na co to zas myslím?

Opravdu jsem nečekal, že ho vyruším při koupeli. Když mi otevřel jen s ručníkem kolem pasu, mohl jsem oči nechat na jeho vysportovaném těle. Žádné obrovské a nevkusné svaly, jen mužské tělo, o které je dobře a pečlivě postaráno, které je zvyklé na posilování a péči. A to jsem se jen chtěl přesvědčit, že není polobůh. A on si tu pochoduje s krásným tělem, krásnou tváří, téměř úplně na odiv celému světu! Jak se rozezná polobůh od boha nebo od obyčejného smrtelníka? Obyčejný člověk není tak krásný, bůh není tak domýšlivý, polobůh je přesně jako Rou – vědom si vlastní krásy a využívající každé situace, aby poškádlil nevinného smrtelníka. Musím říct, že mě to baví, i když mi to dělá v hlavě zmatek. Samozřejmě jsem si všiml, že schválně nechal sjet ručník níž, ale taky mi bylo jasné, že nad ním nesmím slintat jako každej nadrženec v baru. Takže si možná taky zasloužím jeden božský bod, protože to by normální smrtelník nedal!!!

Celou dobu jsem pak smažil palačinky a myslel na Roua. Párkrát jsem se zasnil na moc dlouho a palačinku připálil. No co, to se snad občas stává každému. Nemusí to být hned první příznak nemoci zvané Láska, může to být prostě jen kvůli nějakému vhodnému objektu ke snění. Snít se může o komkoliv, kdo vás nějak zaujme. Kolik holik a kluků sní třeba o Bradu Pittovi!

Když jsem snědl dvě palačinky, zbývalo jich asi dalších dvacet. A já na jídlo už neměl ani pomyšlení. Buď budu jíst palačinky celý víkend nebo… nebo donesu pár Rouovi. Ve sprše jsem se ještě v myšlenkách toulal s Rouem a představoval si spoustu příjemných věcí. Bylo to poprvé, co jsem si to sám dělal a myslel při tom na něj. A bylo to … úžasné!

Po těchto krásných chvílích ve sprše, ze které se mi jen těžko odcházelo, jsem ještě s mokrou hlavou sedl k počítači, pustil tiše hudbu a opět se pohroužil do přípravy přednášek. To naštěstí není tak strašné. Některé přednášky jsou dokonce moc fajn, protože studenti spolupracují a to se hned učí líp, když máte nějakou odezvu. A občas se na vás nějaký pěkný student usměje, takže to je pak ještě takový bonus navíc.

Večer jsem si pak užil svým obvyklým způsobem – chvíli jsem se protahoval při józe, pak se snažil pročistit hlavu při meditaci (ale moc to nešlo, nějak moc se moje myšlenky točily kolem jedné konkrétní osoby a jen těžko se mi dařilo se od ní odpoutat) a nakonec jsem si zase lehnul s knihou. Takové jsou mé večery. Rád si protáhnu tělo po dlouhé době sezení u počítače a jóga je opravdu příjemná. Meditací se většinou zklidím, najdu svůj klid, občas mi do mysli přijdou nějaké nové a inspirativní myšlenky, které jsou pro mě jistým poselstvím od Andělů, Vyšších bytostí, Osudu nebo bohů… nevím, jak je nazvat, ale věřím, že se tu o nás někdo stará a připravuje nám životní cesty, překážky, zkoušky, rozkoše, seznámení s různými důležitými osobami…

A tak si myslím, že to i tyto bytosti zařídily tak, abych se najednou rozhodl, že ještě před spaním půjdu vyhodit odpadky. Mám rád, když procházím prázdnými chodbami a všude je ticho, jediný zvuk dělá výtah a pak se člověk trošku osvěží, než dojde ke kontejnerům, podívá se na nebe, na hvězdy a může jít spát. Akorát dnes jsem se na hvězdy nedíval jako vždy. Tentokrát jsem se tam nahoru podíval s nechápavým výrazem, co mi to zase andělé dopřávají za šílené dobrodružství. Protože to, že u výtahu stál Rou, mi opravdu vyrazilo dech. Vždyť šel na párty! A z takových akcí se většinou vrací k ránu a jen málokdy sám…

Nevím, co jsem čekal, ale další překvapení, když Rou začal mluvit o andělech a znameních a tak. To musel mít hodně těžké chvíle na párty. Ale vypadal tak… roztomile, když se mě ptal na můj názor a sám jako by si vůbec ničím nebyl jistý… jako by si opravdu chtěl s někým popovídat a zafilozofovat… jako by chtěl chvíli přemýšlet jinak než většina jeho vrstevníků… A tak jsem si řekl, proč to nezkusit a pak už jsem jen navrhnul, že si můžeme dát čaj u mě a chvíli filozofovat. Jeho nadšený úsměv a souhlas jsem nečekal, spíš nějaké výmluvy nebo přemlouvání. Ale moc mě to potěšilo.

Přišli jsme ke mně a hned jsem začal připravovat čaj. Rou se zatím posadil v pokoji na pohovku a mlčky mě pozoroval. Nevadil mi jeho pohled, bylo docela milé, že se mi díval pod ruce, jak se připravuje takový dobrý zelený čaj.

„Zelený čaj s jasmínem. Může být?“ zeptal jsem se, aby nebylo úplné ticho, i když mi nijak nevadilo.

„Rád ochutnám,“ přikývl Rou. „Můžu nějak pomoct?“

„Nene, to není potřeba, je to za chvilku. Můžeš mi zatím říct, jak ses dostal do dnešní nálady. A jakto, že si neužíváš někde v baru.“ Když se Rou neměl moc k odpovědi, tak jsem rychle dodal: „Ale pokud se ti o tom mluvit nechce, tak tě, samozřejmě, nenutím. Já jsem měl takový klidný večer, takže povídání o čemkoliv se nevyhýbám, ale rád posedím jen tak s šálkem čaje… a s tebou.“

„Já jsem taky rád, že můžu být tady... s tebou. Na párty to bylo dneska divný, nechtělo se mi tam být, asi jsem neměl úplně nejlepší náladu na nějaké popíjení a tancování.“

„Tančíš?“

„Jo a moc rád. Je to uvolňující a osvobozující. Odhodíš všechny starosti a posloucháš jen své tělo. A hudbu.“

„A dneska tam hráli špatně?“ chtěl jsem přijít na důvod jeho brzkého odchodu.

„To ani ne. Spíš… spíš jsem měl asi hlavu plnou jiných věcí…“

„Tak si dej čaj a na chvilku zkus na všechny starosti zapomenout. Ono je fajn, když si člověk dokáže udělat nějakou chvíli jenom pro sebe. Pořád někde lítáme, celý den se nezastavíme, naše myšlenky běhají kdo ví kde… Večer je docela příjemné se vrátit k sobě…“

„Páni… ty mluvíš tak moudře…“

Po té lichotce jsem skromně sklopil oči a zamumlal něco a vysokoškolském vzdělání. Vzal jsem podnos s čajem a dvěma šálky a položil ho na stolek u gauče. Pak jsem vzal do ruky jeden šálek a podal ho Rouovi. Těšil jsem se na dotek jeho prstů a dočkal jsem se. Naše prsty se propletly kolem šálku a já ho jen nerad pustil.

„A…“ začal pomalu Rou, když usrkl čaje, „ty věříš na anděly?“

„Nevím, jak se jim říká. Ale rozhodně si myslím, že nás někdo chrání a vede naší cestou. Přihazuje nám do cesty různé situace a tím nás učí a posilňuje. I když to jsou někdy složité věci a těžké překážky, nikdy nám osud nedá do cesty něco, co bychom nezvládli. A to je dobré vědět. Vždycky máš dost síly, abys všechno zvládl.“

Seděli jsme vedle sebe, Rou v tureckém sedu, já otočený k němu s jednou nohou pod sebou a jednou na zemi a ruku jsem měl položenou na opěradle gauče. Popíjeli jsme čaj a bavili se o andělech, bozích a osudu, o čaji, vodce s džusem a čisté pramenité vodě, o hudbě a náladě, kterou hudba umí spravit. Během toho povídání o všem možném jsem donesl palačinky a marmeládu a Rou se začal  cpát, jako kdyby týden nejedl!

„Ty jsi ale vyhládl!“ zasmál jsem se.

„Jen si to zkus, sněz jednu tortillu a pak vydrž někde v baru jen o vodě!“

„Jen o vodě?“ rýpnul jsem si.

„No… skoro!“ zasmál se i Rou.

„Jsem rád, že ti chutná.“

„Moc! Ale stejně mi ještě dlužíš večeři. Tohle se nepočítá, to je půlnoční svačinka. Při večeři musí být svíčky a tak.

„Ty jsi nějaký náročný…“ zamručím. Vstanu a zhasnu v bytě. Nechám svítit jen dvě malé lampičky a na stolek přinesu svícínek se svíčkou.

„Je to tak lepší?“ zeptám si, když si zase sednu na gauč, zase jednu nohu skrčím pod sebe a ruku natáhnu na opěradle. Rou se přestane cpát, už toho vlastně ani moc nezbývá. Utře si ubrouskem pusu a s úsměvem se na mě podívá. V jeho očích vidím dětskou radost. To z toho jídla?

„Eliasi…“ zašeptá, „moc ti děkuji. Nepamatuju si, kdy naposled někdo zapálil svíčku jenom proto, že jsem to chtěl. Jenom proto, aby mi udělal radost.“

„To je přece maličkost. Ale jsem rád, že tě to tak potěšilo.“

Najednou se Rou pohne, sedne si na gauči jinak a z ničeho nic se mi hlavou opírá o nataženou ruku. Jako ve snu pozoruji, jak k němu natahuji druhou ruku a něžně ho hladím po tváři. Rou s blaženým výrazem zavírá oči a já najednou cítím, že má vlhkou tvář. Z očí se mu řinou slzičky.

„Ale, Rou…“ zašeptám a přitáhnu si ho do náruče, „všechno je dobré, všechno je v pořádku. Ššš…“ Držím to štěňátko v náručí, šeptám mu do ucha a kolébám se. Jednou rukou ho hladím po zádech, druhou ve vlasech. Netuším, co se stalo, ale je mi jasné, že toto je teď nejlepší lék. Možná si moc dlouho hrál na drsňáka, možná si vzpomněl na něco zlého, ale ať je to cokoliv, pevné obětí pomáhá. Cítím jeho křehkost, kterou si schovává v sobě, cítím, jak mizí jeho brnění, něco se láme, něco končí a slzy odplavují bolest.

„To bude dobrý, Rou. Slzy očistí, co je třeba. Všechno zlé je pryč. Jsem tu s tebou a zas to bude dobré. Jsem u tebe… Jsme spolu… Neboj se…“

Po dlouhé chvíli se Rou ozve tichým hláskem: „Eli?“

„Copak?“

„Můžu tady dneska přespat?“

„Jasně…“ zašeptám a dám mu pusu do vlasů. Fňukne a narovná se. Pohotově mu podávám balíček kapesníků a zatímco troubí a utírá si slzy, všimnu si, že mám od něj mokré tričko.

„Páni, to ji vyplakal celý oceán,“ zavtipkuju, abych ho přivedl na jiné myšlenky.

„No, asi skoro jo,“ usměje se Rou. „Tak si ho sundej, ať ti v něm není zima.“

Co? Slyšel jsem dobře? Když vidí, že jsem se zarazil, natáhne ruku tentokrát on a pohladí mou tvář.

„Bez trička ti to moc sluší. A já jsem neměl moc času, abych si tě prohlédnul, jak jsi krásný.“ Sedím bez hnutí a nevěřím vlastním uším. „Ale i ta krátká chvilička mi stačila k tomu, abych tě nedostal z hlavy celý den. To kvůli tobě jsem odešel z baru, měl jsem tě plnou hlavu a nemohl myslet na nic a nikoho jiného. A pak… pak jsem si tě přivolal výtahem. Myslíš, že to tak zařídili andělé? Nebo osud?“

„Nepochybně.“

Otočím hlavou a něžně ho políbím do dlaně. Rou se ke mně nakloní, jednu ruku má stále něžně položenou na mé tváři, prsty druhé ruky mi lehce přejede po rtech. A pak se mé rty konečně dočkají. Pak konečně ucítí jeho malé rtíky, jak se přisají, jak začnou něžně ozobkávat, jak se pootevřou a jazýček si něžně hledá cestu do mých úst. Nebráním se, naopak mu vyjdu vstříc. Obejmu ho kolem pasu, on stále drží mou tvář ve svých dlaních. Užíváme si ten nekonečný polibek. Užívám si, jak zkoumá můj piercing ve rtu. Užívám si, jak se na vteřinku zarazil, když poznal, že mám piercing i v jazyku. Jak se pousmál, přitiskl se ke mně blíž, objal mě kolem krku a jeho polibky se staly náruživějšími. Až jsem se svalil na gauč na záda a Rou zůstal ležet na mě. Začali jsme se smát, ale polibků jsme se odmítali vzdát.

„Už si sundáš to tričko?“ zakňoural prosebně a zatahal mě za tričko.

„Ono to jde líp vsedě, víš…“

„No to je mi líto… tak já ti teďka pomůžu, jo?“ usmál se šibalsky a začal ze mě svlékat tričko.

„Hele a nechtěl sis jen tak povídat?“

„Chtěl. Ale tohle je mnohem lepší,“ odpověděl Rou, přetáhl mi tričko přes hlavu a vrhnul se na moje rty. Ucítil jsem jeho dlaně na svém těle, jeho jazyk ve své puse, jeho nadšení a vzrušení, kterému jsem se rád oddal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Juviii

(Usagi-chan, 18. 7. 2016 17:57)

Vazne super, moc se tesim na pokracovani :3 :3

osud existuje!

(Fidorka, 5. 2. 2015 22:02)

Už minimálně tři týdny jsem na tenhle blog nekoukala. Před chvílí jsem dočetla jednu povídku na Smajli blogu a říkám si: tady už mám všechno přečteno dvakrát. Jakej jinej fakt bezva blog ještě znám? Ha, na Katy-chan blogu jsem dlouho nebyla. Třeba tam nějakým zázrakem bude nová bezva povídka :3 a byla. Takže osud existuje.

supeer

(joulou, 5. 1. 2015 21:40)

Tyjo to cekani se vyplatilo :D fakt uzasny tvych povidek se nemuzu nabazit pis je casteji :D

Waaaaauuu

(-W-, 4. 1. 2015 19:28)

Andělé zapracovali a konečně je dali dohromady <3 paráda ;-P

<3

(Miu, 4. 1. 2015 16:51)

Jsem moc ráda, že jsi se zase ozvala :) Máš pravdu rande sama se sebou se dost často hodí. Děkuji za krásné přání... a povídku... Jsou obě dvě telata, ale dokonalí... Maximálně to zvedlo náladu, takže... Děkuju :) (Budu netrpělivě očekávat další tvé rande se svým já) :) a kohokoli jiného z tohohle blogu :D

juuu

(Xiss, 4. 1. 2015 2:05)

Tak i Tobě přeju hodně úspěchů do letošního roku :)

Překvapil mě rychlý zvrat povídce a moc se těším na pokračování :3

......

(katka , 3. 1. 2015 18:39)

skvělý začátek nového roku ty palačinky dokážou divy