Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bílý salónek

7. 12. 2012

 

JULIAN

Ucítil jsem vůni jeho krve a bylo mi jasné, že nebudu jediný. Tom na mě upíral vyděšený pohled. Věděl, že to není dobré. A já to věděl taky. Ani nevím proč, ale ten hošík se mi nějak moc zalíbil. Nechtěl jsem, aby ho tu rozsápali. Rychle jsem se zvedl a přitáhl ho k sobě.

„Pojď odsud,“ zavelel jsem a Tom poslušně cupital vedle mě. Držel jsem ho kolem ramen a snažil se, abychom se co nejrychleji prodrali mezi těmi rozvášněnými těly, která se vrhala na všechny kolem sebe.

Zázrakem jsme se dostali ze sálu, aniž by nás kdokoli zastavil. A co teď? Podíval jsem se na mladíčka, který se opřel zády o zeď a zhluboka dýchal. Byl tak roztomilý, když byl vyděšený. Přišlo mi ho líto… Přistoupil jsem k němu a pohladil ho po tváři. Upřel na mě svoje ustrašená očka.

„Nechci ti ublížit,“ zašeptám.

„Proč bych vám měl věřit?“ zeptá se hrdě. Hloupá otázka.

„Protože jsi v paláci plném upírů a já jsem ti zatím nic neudělal, i když vůni tvojí krve cítím od chvíle, kdy jsem přišel a teď tak intenzivně, až mě z toho bolí hlava.“ Pevněji sevřel krvácející Alan. Vytáhl jsem z kapsy bílý kapesník, přitáhl si jeho ruku k sobě a zavázal zranění.

„Děkuji,“ pípl nakonec, a když jsem ho opět pohladil po tváři, dokonce se na mě usmál. Ale pak se ze sálu ozval další ostrý výkřik, po kterém hošík opět zbledl.

„Raději zmizíme,“ rozhodl jsem a opět ho vzal kolem ramen a vedl palácem pryč. V hlavě už se mi rodil docela zajímavý nápad… Přece musím využít téhle chvíle, kdy ho budu mít jen pro sebe! Byly to myšlenky ovlivněné vůní je krve, hudbou bušení jeho srdce a musím říct, že i pohled na něj mě dráždil.

Došli jsme ke dveřím do Rudého salonku. Opatrně jsem otevřel dveře – ale hned jsem je rychle zavřel. Tady už bylo obsazeno. Stejně tak v Modrém, Temném i Růžovém. Potichu jsem zaklel. Jestli nebude další místnost volná, tak jsem v koncích. Když jsme tedy stáli před dveřmi do Bílého salonku, opravdu jsem se modlil, aby aspoň tady byl klid a žádní upíři. Zmáčkl jsem kliku a nahlédl dovnitř. Nikde nikdo. Jen bělostný nábytek, bělostné látky, záclony, krbová římsa i rám velkých zrcadel. Vtáhl jsem ho dovnitř a chtěl ho usadit do jednoho křesla. Ale on se najednou zarazil. Tázavě jsem zvedl obočí.

„Co se děje? Tady jsi v bezpečí. Tahle místnost je nejdál od sálu plného upírů.“

„Ale i tady je upír,“ řekl a trochu se zamračil. „Nebudu tady. Jedu domů.“

„Domů?“ zasmál jsem se pobaveně. „Než bys kamkoliv došel, byl bys v pasti. A kdyby tě nějaký upír potkal samotného, jen těžko by se bránil vůni tvé krve.“ Jak jsem mu to vysvětloval, pomaloučku jsem se k němu přibližoval a on podvědomě couval. Až narazil zády na zeď.

„Takže to je konec, když jsem tu teď s vámi,“ pohodil hlavou. Tak nějak provokativně.

„Konec. Začátek. To zní vždycky tak pateticky.“

„Nechte mě odejít!“ křikl na mě. Bezbranné zvířátko… Přišel jsem až k němu a položil dlaně na zeď vedle jeho hlavy. Díval jsem se do těch jeho divokých očí a opravdu jsem nečekal, že mi dá facku. Trochu zabolela, víc však překvapila a já opět pozvedl obočí.

„To sis opravdu myslel, že tě tohle může zachránit?“

Pohladil jsem ho opět po tváři a jazykem mu přejel po krku. Zachvěl se. Strachem.

„Kdybych tě kousl, mohl bys být taky upírem… Nemusel by ses už nikoho bát… Vzal bych si tě k sobě a chránil bych tě…“ šeptal jsem mu do ouška.

„Chránit mě můžete i teď.“

„To můžu, vždyť to i dělám. Ale je to mnohem komplikovanější.“

Přejel jsem mu špičkou jazyka po rtech a pak ho lehce políbil. Překvapilo mě, když jsem neucítil žádný odpor. Naopak – můj malý sluha mi polibek vrátil a pak vzal mou hlavu do dlaní a přitahoval si mě blíž k sobě. Jeho polibky byly hlubší a dravější.

„Ty jsi nějak pookřál,“ zašeptal jsem s úsměvem do polibku. Tom se zarazil.

„Vadí vám to? Moc se omlouvám. Asi jsem se nechal moc unést.“

„Vůbec mi to nevadí. Právě naopak. Moc mě to těší,“ uklidňoval jsem ho a něžně hladil po tváři. „Líbíš se mi. Zaujal jsi mě natolik, že ti nechci ublížit, že tě chci chránit. To není u upírů moc obvyklé – ochraňovat svou kořist.“

„Nevím, čím jsem si vaši pozornost zasloužil,“ sklopil stydlivě zrak.

„Líbí se mi v tobě ta dětská nevinnost snoubící se s drzou odvahou. Nebo možná bláznovství a hrdost?“ Vzpomněl jsem si, jak mi dupl na nohu… Divoké zvířátko…

„Nenechám se jen tak spoutat,“ blýsklo se mu v očích a na rtech se objevil šibalský úsměv. Když viděl můj významný pohled na jeho obojek, dodal: „Tělo mohou svázat, duši nikoliv.“

Pohladil jsem ho opět po tváři a pak přejel přes krk, rameno, paži až k dlani. Od krve. Přitáhl jsem si ji k ústům a lehce jazykem olízl. Jeho krev chutnala tak sladce…

„Můj pane…“ Uslyšel jsem jeho zašeptání a to oslovení mě vzrušilo. Olízl jsem poslední kapičky jeho krve a měl jsem co dělat, abych se pak do něj nezakousl.

„Svlékni se.“

 

TOM

Řekl to tak suše a prostě. Ale mnou projela vlna vzrušení a jsem si jistý, že i on měl co dělat, aby se na mě nevrhl. Přitáhl mě za obojek do středu místnosti a uvelebil se v jednom z křesel. Opřel si bradu o ruku a ukazováčkem si netrpělivě poklepával na ret. Jsou vůbec upíři nedočkaví a netrpěliví? Seděl tiše a propaloval mě pohledem. Jedno obočí měl pozdvižené v očekávání. Vypadal nebezpečně, ale to nebezpečí mě vzrušovalo.

Pomalu jsem si rozepnul knoflíky na rukávech košile a pak ji ze sebe lehce shodil. S tichým šelestěním dopadla na zem na bílý huňatý koberec. Pak jsem si začal rozepínat pásek. Pomalu. Pomaloučku. Jen se zavrtěl v křesle, nic víc. Žádná slova, žádná gesta, pořád stejný výraz, za kterým jsem mohl jen tušit nedočkavost a chtíč.

Přistoupil jsem k němu blíž s nevyřčenou otázkou v očích. Mlčky souhlasil, svými dlouhými prsty mi rozepnul pásek, kterým po jednom bleskurychlém trhnutí už mrskal hravě ve vzduchu. Můj pán se vším všudy – temný, elegantní, děsivý, sexy, neodolatelný, nebezpečný… Ještě jednou práskl opaskem jen tak ve vzduchu a pak jím švihl tak, aby se mi obtočil kolem zad. Druhý konec chytil, takže mě měl pod kontrolou. Přitáhl si mě k sobě blíž. Hlavu měl teď lehce pozdvihnutou, aby se mi mohl dívat do očí. Ten jeho pohled byl tak zvláštní… Ledový, vražedný, až mi z něj běhal mráz po zádech. Jedna moje část chtěla hystericky prchnout, utéct daleko, zmizet. Druhá část ne… druhá část chtěla znovu ochutnat jeho rty, tu zvláštní chuť jeho polibku, která ve mně probudila hlad po dalších a dalších polibcích…

Ucítil jsem, jak rukou přejíždí po páteři nahoru. Přivřel jsem oči a zavrněl. On se opřel hlavou o mou hruď a zhluboka se nadechl. Nasál mou vůni a zašeptal:

„Voníš tak sladce.“

Přiložil své horké rty na mou hruď a pomaloučku přejížděl po mé kůži. Cítil jsem jeho dech, lehounký dotek rtů a sem tam špičku jazyka. Nespěchal. Nenaléhal. Hrál si se mnou a zkoumal mě, jako když dravec zkoumá svůj úlovek. Konečky prstů mě hladil po zádech, a když pak jazykem obkroužil moji bradavku, uniklo mi z úst slastné vzdychnutí. Jako by to byl pro něj signál – okamžitě se na mou bradavku přisál a lehce ji kousal. Pevně mě objal pažemi a přitáhl k sobě ještě blíž. Já jsem už nebránil stále hlasitějšímu sténání, které se dralo z mého hrdla, ruce jsem mu položil na široká záda a nehty zarýval do jeho hebké kůže.

Ne, nebyl jsem žádné naivní zvířátko, nevinné a nedotčené. Proto i mě samotného překvapilo, jak mé tělo reagovalo na jeho laskání. Nikdy dřív mi to nepůsobilo takovou slast jako dnes. Nikdy dřív jsem vlastně nebyl hračkou někoho tak mocného a nebezpečného. Možná i vědomí, že stačí tak málo a naše hrátky se zvrhnou úplně jinam, dodávalo této chvíli ten zvláštně vzrušující podtón.

Ucítil jsem, jak se zvedá z křesla, bere mě do náruče a pokládá na ten krásně hebký koberec. Chvíli na to už jsme se opět divoce líbali a dotýkali se navzájem svých těl. Uvědomoval jsem si, jak dokonale vypracované tělo má. Pevné, mužné, silné a svalnaté. Můžou upíři tloustnout nebo jsou všichni štíhlí? Můžou cítit touhu nebo lásku? A můžou číst moje myšlenky? Ztuhl jsem, protože jsem se lekl. Co když ano, co když ví, nad čím přemýšlím?

„Děje se něco?“ zeptal se mě můj pán a rozverně mi olízl ucho. „Přemýšlíš o něčem závažném? Například o upírech?“

Sakra! Čte myšlenky!!

„Neboj se, nečtu ti myšlenky,“ zachichotal se docela roztomile. „Ale na co jiného bys v tuto chvíli asi myslel?“
Jasně, vždyť je to logické…

„Přemýšlel jsem, jestli upíří cítí lásku,“ přiznal jsem. Nevím přesně, proč jsem to řekl. Ale nedokázal jsem lhát. A možná jsem chtěl vidět, jak tento rezervovaný upír zareaguje.

„Někteří ano, někteří ne. Někdo si na ni jen hraje, někdo se jí trápí už celá staletí…“
Chtěl jsem se ho ptát dál, dozvědět se víc! Ale přiložil ukazováček na moje rty a s šibalským úsměvem lehce zakroutil hlavou.

„Ted ne. Vyprávět si budeme jindy…“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:)

(market, 25. 2. 2014 9:36)

Kráása, jsem zvědavá jestli s povídkou budeš pokračovat, byla bych moc ráda :)

°Q°

(Fusee, 3. 8. 2013 0:46)

Užasná pohádka na dobrou no už se těším na dálší část :-D

Awww

(Yukiš, 28. 7. 2013 20:59)

úžasné,dokonalé prostě pecka!Prosím další část :P

....

(Sayuri, 24. 4. 2013 13:50)

Je to super ale skočilo to v té nejlepší části....

...

(Yuki, 7. 2. 2013 15:25)

úžasný...konečně nějaká yaoi povídka s tím co mám ráda...což je yaoi a upíři dokonalý :) už se těším až napíšeš pokráčko

:3

(Natsu~chan, 18. 12. 2012 16:54)

Úžasný, neodolatelný, překrásný! Další díl, pěkně prosím! :3

;-P

(Widlicka, 16. 12. 2012 18:10)

Kawaaaiiiii, doufám, že je ostatní nenajdou ;-)

OwO

(Cheer32, 9. 12. 2012 14:37)

Za tyhle konce bych vraždila! Ňááááh!!!! >.< Zrovna v tom nejlepšim! ***** do ********* ****** ***** ***** *****!!!! xD Cheer je jinak normální... IF! Další díl! HNED! Než mi zaschnout sliny na ruce, honem! :DD

Juchichů!!!!

(Yukiko, 8. 12. 2012 20:38)

to je boží! další díl! :D

...

(L., 7. 12. 2012 22:37)

Aww... já chci pokráčko! To bylo luxusní! Proč jsi to, proboha, utla v tak zajímavém okamžiku?!

,,,,

(katka, 7. 12. 2012 22:20)

teda to mě vzalo napsala jsi to skvělé , bylo to temné i hravé prostě úžasné jen jak je na tom z láskou ten náš upír si budeme muset ještě počkat že