Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Láska je jako květina

7. 2. 2012

 Sleduju tě...ale ty mě nevidíš...

Vypínám se k tobě...

Díváš se jinam...

Díváš se na jiné...

 

Proč?

To jsem tak obyčejný?

Tak škaredý?

Co mám udělat, aby sis mě všiml?

 

Toužím po tvých dlaních, ale ty svíráš jiné...

Bolí to, a přesto jsem rád, když tě můžu denně vidět!

Kéž bys viděl i ty mě...

 

Miluju tě!

Miluju tě celým srdcem...

 

Navždy...

 

---

 

Eli

 

Přichází další den. Zhluboka se nadechnu a nastavím sluníčku svou tvář, příjemně hřeje a to je už konec léta a pomalu přichází podzim. Ani moc nefouká, jen lehký vánek si pohrává s mými listy. Všechno kolem se už začíná taky pomalu probouzet a nedlouho na to, už kolem nás poletují včelky a jiná stvoření. Sem tam mi u nohou proběhne myška či jiné zvířátko.

 

Opět se kouknu na sluníčko a zjistím, že brzy příjde můj čas. Už ho vyhlížím. Toho jediného, který mi ukradl moje srdce a vkradl se do mých myšlenek i snů.

 

Už ho vidím...jde přesně.

 

Zase má na sobě pracovní oblečení, rukavice a šátek na hlavě, aby se chránil před sluníčkem. Nese sebou nářadí a konev plnou vody. Vše si postaví k nohá a rozhlídne se po zahradě. Povzdechne si, ale hned se dá do práce. Pleje, zalévá a ošetřuje květiny. Vypadá u toho tak krásně, v jeho očích je vidět, že tuhle práci má opravdu rád a dává do ní celé své srdce. Trvá mu skoro celé dopoledne, než dodělá práci na protějším záhonku a konečně příjde ke mě.

 

Lehce mě prohrábne, aby ze mě spadaly všechny nečistoty. Odtrhá mi uvadlé a shnilé části a dá mi pořádně napít. Vode je krásně osvěžující. To je všechno. Větší pozornosti jsem se nedočkal. Je mi to líto...

 

Proč nemůžu být krásnou růží? Zářivým narcisem nebo voňavou levandulí? Proč musím být kapradinou? Trs listů, rostoucí někde nakraji záhonku? Zase ho sleduju. Zastřihává keře a ze stromu češe podzimní jabka.

 

Přál bych si být tím plodem, který lidem tak lahodí...

 

Slunce zapadá. Další den končí a přichází noc a já vím, že i dnes nebudu spát a pokud se mi to podaří, tak jen na chvíli. Nebe je rudě zbarvené a oblohu křižují růžoví beránci. V srdci cítím klid. Vše kolem je tak krásné, tak melancholické.

Kéž bych tuto každodenní krásu mohl pozorovat s ním...

 

Život kolem se pomalu ukládá k spánku a na nebi se objevují první hnězdičky. Dal bych všechno za to, aby dnes nějaká ta hvězdička spadla a mě se splnilo moje přání.

 

Je úplněk, to značí magickou noc, třeba...ne to je blbost...pomalu usínám...

 

Kéž bych mohl být člověkem a být s ním...

 

---

 

Eli....“

Někdo mě volá?

Eli, slyšíš mě?“

Kývnu, ale nikoho nevidím. Kdo to mluví?

Splním ti tvůj sen...Ale nezapomeň...Jsi květina! A ta s prvními mrazíky umírá... Nemáš moc času... Pokud chceš žít i přes zimu, musí tvé křehké srdce někdo zahřát a starat se o tebe... Vím, že ty ho miluješ z celého srdce, ale i on musí milovat tebe... Hodně štěstí, mé dítě...“

Kolem mě všechno září...je to krásné a hřejivé...ale něco je jinak...cítím se zvláštně...

 

---

 

Dan

 

Probudím se do nového dne. Za okny už svítí sluníčko a nebýt zatažených závěsů, už by mě jistojistě šimralo na tváři. S hlasitým zívnutím se protáhnu a vymotám se přikrývky. Roztáhnu závěsy, abych do pokoje pustil ony paprsky a s nimi i příjemné teplo. Zalezu do koupelny a když jsem hotov s hygienou, zamířím do kuchyně dát si pořádný hrnek kafe a něco k snídani.

 

Udělám si několik vajíček a k tomu namažu rohlíky, přece jen dnes bude opět náročný a bůh ví, jestli budu mít čas na oběd. Pustím si rádio, aby tu nebylo takové ticho a začnu se ládovat. Do půlhodinky jsem najezený a jdu se do pokoje obléct do pracovního. Ze stolku v předsíni vezmu svazeček klíčů a výjdu ze svého skromného bytečku.

 

Pracuju jako zahradník u jedné významné a taky hodně bohaté rodinny. Mají obrovskou zahradu, která vyžaduje každodenní péči a údržbu. Bydlím v domě pro služebnictvo, kde mi připadá jeden byt o dvou pokojích, malé kuchyni a koupelně s WC. Není to nic extra, ale mě to stačí a nemusím platit žádný nájem, což je bezpochyby velmi výhodné.

 

Už stojím před malým zahradním domkem, kde mám uskladněno veškeré zahradnické vybavení. Nachystám si, co potřebuju, opět za sebou zamknu a zamířím k záhonu růží. Potřebují trochu prostříhat. Ale jakmile se objevím na prostranství s růžemi, všimnu si, jak uprsotřed anglického trávníku, leží někdo nahý.

 

Šokem upustím všechno náčiní na zem a rozeběhnu se k tělu. Leží na boku a je schoulené do klubíčka.

´Co když je to mrtvola?´

Dřepnu si k tělu a přetočím ho na záda. Je to kluk, ale kdyby neměl plochý hrudník a mezi nohama „něco“ navíc, snadno bych si ho spletl s dívkou. Skloním se k jeho ústům a cítím na tváři jeho dech. Oddychnu si. Žije...

 

Ale tady zůstat nemůže. Vezmu ho tedy do náruče a nesu ho ke mě domů. Zatím si ho prohlížím. Drobná a hubená postava. Světlá pokožka. Dětský obličej s růžovými líčky a drobnými, jakoby našpulenými, rtíky, dlouhé a husté řasy. Zajímalo by mě, jaké má oči, ale jistě krásné. Vlasy dlouhé a medově zlaté.

 

S menšími obtížemi odemknu byt a nohou za sebou zavřu. Odnesu ho do ložnice, kde ho položím na postel, abych mu našel něco na sebe. Nakonec mu vybewru jednu košili co už nenosím, je mu nehorázně velká, skoro se v ní ztrácí. Když ho obléknu, opět ho uložím do postele a přikryju. Ale jen co tak udělám, začne se vrtět a pomalu se probouzet. Sednu si do křesla v protějším rohu a sleduju ho. Za chvíli otevře oči. Přesně jak jsem si myslel, jsou nádherné. Obloha se se svou blankytně modrou může jít rovnou zahrabat.

 

Mžourá jimi po pokoji a když mě spatří vyděšeně je vykulí. Vystřelí do sedu a začne pomalu couvat.

„Mě se nemusíš bát,“ vstanu a snažím se ho uklidnit, ale příjde mi, že to má naprosto opačný účinek. Dál se posouvá po posteli, už je skoro na jejím okraji, ale nestačím ho včas upozornit... Spadne dolů z postele. Rozeběhnu se k němu, abych zjistil, jestli si neublížil.

„Seš v pořádku?“ zeptám se ho a skláním se k němu, abych mu pomohl zpět do postele. Podívá se na mě a já můžu vidět, že pláče. Ten pád ho musel asi hodně bolet, možná má i něco naraženého. Ale když ho chci vzít do náruče, odtáhne se ode mě. Povzdechnu.

„No tak se neboj, já ti nechci nic udělat,“ a začnu se zas pomalu přibližovat. Tentokrát se ani nehnul a já ho mohl bezproblému vysadit na postel. Když seděl na posteli okamžitě se chopil přikrývky a zamotal se do ní tak, že vypadal jako kukla. Možná si myslel, že ho nějak ochrání. Připadalo mi to komické.

 

Sednul jsem si na postel k nohám a díval se na něj, teda spíš jen na obličej, který jediný koukal ven. On dělal totéž.

„Jak se jmenuješ?“ zkusím po chvilce.

„Eli,“ špitne a nespouští ze mě svůj pohled.

„Kde to jsem?“ zeptá se tentokrát on.

„U mě doma, našel jsem tě nahého v zahradě. Jak ses tam dostal?“

Eli se zatváří podivně...

„Nevím,“ odpoví nakonec.
„A kde bydlíš? Odkud jsi?“ začnu ho bombardovat otázkama.

Eli se kouká čím dál víc zkroušeně.

„Nic nevím, nepamatuju si...“

„Ztratil jsi paměť?“ to byla asi hodně blbá otázka.

„Já nevím...nic si nepamatuju...kromě jména...“ začne plakat.

Natáhnu se k němu a přitáhnu si ho do náruče.

„Pšššt...neplakej, však si vzpomeneš, ale zatím si lehni, já musím pracovat,“ usměju se na něj a setřu mu slzičky z tvářiček. Vstanu a u dveří mu zamávám.

„Počkej!“ slyším, jak na mě volá. Opět se otočím a čekám.

„Jak se jmenuješ?“

Usměju se.

„Dan.“

 

Zavřu dveře od pokoje a vracím se zpět na zahradu. Celou cestu přemejšlím, proč se vůbec starám o nějakého cizího kluka, nikdy jsem nebyl přehnaně starostlivý, tak proč tak najednou....?

 

Eli

 

Vzbudil jsem se někde, kde to nepoznávám. Tohle není naše zahrada. Rozhlídnu se kolem sebe. Zrak mi padne na někoho a když pořádně zaostřím, nestačím se divit. Vždyť to je on!!! Co mám teď dělat? Začínám se posouvat po posteli. Vidím, jak něco říká, ale nějak nejsem schopný poslouchat. Jediné co mi víří v hlavě je, kde to jsem, jak jsem se sem dostal a co tu dělá ON...

 

Najednou mám pod rukama prázdno a já spadnu z postele. Bolí to, hned mi vyhrknou slzy.

„Seš v pořádku?“ slyším ho hned vedle sebe a vzlédnu k němu. Začne se kě me natahovat, odtáhnu se, nevím, co chce dělat. Zastaví se a vypadá to, že ho to mrzí.

„No tak se neboj, já ti nechci nic udělat,“ promluví opět na mě a já se tentokrát neodtáhnu. Vyzvedne mě na postel a pak si sedne na druhou stranu. Já se vrhnu po peřině a zachumlám se v ní, co to jen jde...

 

Sleduje mě a já mu ten pohled o plácím. Pořád nemůžu uvěřit, že tu jsem, že ho vidím a že se mě dotýká. Takhle je ještě krásnější. Vysoký a svalnatý. Opálený a na dlaních mozoly od práce. Polodlouhé hnědé vlasy, jejichž konečky se lehce vlní. Čokoládové oči a uzké rty.

„Jak se jmenuješ?“

„Eli,“ odpovím tiše.

„Kde to jsem?“ zeptám se na něco, co mě už dlouho hodlá. Je mi jasný, že tohle zahrada není...

„U mě doma, našel jsem tě nahého v zahradě. Jak ses tam dostal?“

Sakra, co mu mám říct? Že jsem květinová víla a že jsem se do něj zamiloval a nějakým způsobem jsem se objevil tady? Počkat.....NAHÝ??? Já byl nahý???

„Nevím,“ zvolím neutrální odpověd. Snad se mě na nic dalšího ptát nebude.
„A kde bydlíš? Odkud jsi?“ Ale nééé!!! Další otázky? Co mám na ně odpovídat. Tahle situce se mi vůbec nelíbí!!!

„Nic nevím, nepamatuju si...“ zopakuju.

„Ztratil jsi paměť?“

„Já nevím...nic si nepamatuju...kromě jména...“ Už to nejde, já mu prostě říct pravdu nemůžu a co jiného mám říct?

„Pšššt...neplakej,“ já pláču?, „Však si vzpomeneš, ale zatím si lehni, já musím pracovat,“ setře mi slzičky, o nichž jsem ani nevěděl, a odchází pryč.

„Počkej!“ zavolám na něj. Naštěstí mě uslyšel a otočil se ke mě.

„Jak se jmenuješ?“ Když už jsem konečně u něj, chci znát i jeho jméno.

„Dan.“

 

Ležím v posteli a v hlavě naprosto vymeteno. Jediné, na co jsem schopný myslet, je Dan...Dan... Dan... tak krásné jméno...

Pořád nemůžu uvěřit tomu, že jsem tady, že můj sen se stal skutečností. Přemítám si pořád dokola poslední sen, co jsem měl. Matka mi splnila přání, samotná Země mi ho splnila. Jsem neskonale šťastný, ale vím, že tohle vše může skončit velmi rychle. Je už podzim a první mrazíky příjdou brzo a pokud to nestihnu... Tak budu alespon rád za ten čas, co s ním prožiju...Pak se může stát cokoliv...

 

Dan

 

Celý den je takový divný. Nemůžu se soustředit na práci. Neustále mě pronásledují ty oči barvy oblohy. Tak pronikavé, tak modré. Člověk by se bál, že se v nich utopí.

 

Snažím se s prací skončit co nejdřív, potřebuju s ním zas mluvit. Nedokážu si to vysvětlit. Ale i přes mou snahu, mi práce nejde tak rychle, jak bych chtěl. Květiny a všudypřítomný plevel jakoby se snažili uzurpovat si čas, který bych mohl trávit s ním. Veškerou práci dokončím těsně před západem slunce. Rychlostí blesku schovám náčiní a zamířím domů.

 

Vejdu do bytu. Je tu ticho.

„Jsem doma,“ zvolám, zatímco si zouvám boty. Odpovědí je mi jen ticho je sotva slyšitelná ozvěna.

Projdu obývákem, který je liduprázdný, až se zastavím ve dveřích od pokoje. Eli leží na posteli. Je odkrytý a leží na boku, jednu nohu má přehozenou přes peřinu a košili vyhrnutou tak, že zakrývá jen to nejnutnější.

 

Přejdu k posteli a opatrně na ni sednu. Pohladím ho opatrně po vlasech. Jsou neuvěřitelně jemné. Eli ze spánku tiše zavrní. Opět ho pohladím. Začíná se probouzet a o chvíli na to na mě koukají ty jeho kukadla. Zase se topím.

„Promiň, že jsem tě vzbudil. Nemáš hlad?“

Eli stydlivě sklopí zrak a kývne. Zasměju se. Čapnu ho za ruku a táhnu z postele. V kuchyni ho posadím na židli ke stolu a kouknu do ledničky, co tam mám. Vytáhnu rizoto, které jsem dělal včera. Nandám na talíře a dám to ohřát do mikrovlnky. Jakmile to zapípá, položím jeden talíř i s příborem před Eliho. Sednu si naproti němu a dám se do jídla. Eli jen sedí a dívá se střídavě na mě a na talíř.

„Huh? Nemáš rád rizoto?“

„Nevím, nikdy jsem ho nejedl.“

„Cože? Nikdy?“ To se mi nějak nezdá, ale když opět zavrtí hlavou, že ne...

„Tak to zkus,“ nejsem extra kuchař, ale k jídlu to je. Eli na mě nechápavě kouká. Potom se odváží vzít do ruky lžíci a nabrat si, ale lžičku drží tak nějak divně, že většina jídla je spíš na stole. Omluvně se na mě dívá a já si začínám říkat, jestli ten kluk někdy viděl a použil příbor. Vstanu, obejdu stůl a vezmu mu jeho ruku do dlaně. Cítím, jak se zachvěl. Vezmu lžičku a ukážu mu, jak ji držet. Pochopí to celkem rychle, sice ji zezačátku drží mírně křečovitě, ale žádné jídlo už na stole neskončilo.

„Chutnalo?“ zeptám se ho když dojí. Souhlasně kývne a obdaří mě úsměvem od ucha k uchu.

 

Dnešek byl opravdu náročný. Skočím se osprchnout, potom ukážu Elimu koupelnu a dám mu ručník. Opět ten nechápavý pohled, tak mu to vysvětlím a když mi potvrdí, že rozumí, vezmu náhradní deku s poštářem a ustelu mu v obýváku na gauči. Sám se natáhnu do postele a během chvilky spím.

 

Eli

 

Zrovna si šel lehnout a já se odvážil jít zkusit tu jeho sprchu. Svléknu se a vlezu si dovnitř. Je to zajímavé, z divné hadice pryští voda a dokonce teplá, ale je to příjemné a nakonec tam jsem celkem dlouho. Utřu se tím jemným kouskem látky a opět si obleču tu košili. Přejdu do obýváku a koukám na svoje provizorní spaní. Nakouknu do vedlejšího pokoje, Dan spokojeně oddychuje. Vrátím se na své lůžko a lehnu.

 

Jsou to už dvě hodiny, co se snažím usnout. Nejde to. Potichu vstanu a opět zamířím do Danova pokoje. Potichu se přikradu k posteli a opatrně si na ni sednu. Vypadá tak krásně, když spí. Pořád mi to připadá jako sen. Sedím u něj, mohu se na něj dívat a...dotýkat se ho?

Seberu všechnu odvahu a natáhnu k němu ruku s zlehka se dotknu jeho pootevřených rtů. Rychle cuknu rukou zpět, nechci ho vzbudit a pak mě napadne něco a já ani nevím jak, ale najednou mám svůj obličej těsně u toho jeho. Pomalu se přiblížím a zkusím ho zlehka políbit. Nevím, co mě to napadlo, ale moje láska prostě vytryskla a já to prostě musel udělal. Projel mnou elektrický výboj a já musel zavřít oči. Něco tak intenzivního jsem nikdy necítil, celé tělo se třáslo a srdce jsem měl až v krku. Už se to nedalo snést, odtáhl jsem se.

 

Eh? I přes šero, které v pokoji je, můžu jasně vidět ty jeho čokoládové oči. Sakra! On nespí? Jakto?

Rychle se se zvednu a chci odejít, ale nedovolí mi to a já jsem stažen zpět na postel a on leží na mě. Srdce buší jako splašené a nejspíš mi každou chvíli vyskočí z hrudi.

 

Dan

 

I přesto jak jsem unavený, mám všeobecně lehké spaní a stačí málo a já se vzbudím. Najednou ucítím, jak někdo sedá na postel. Je mi jasný, že to může být jen Eli. Ucítím jeho vůni, tak krásná a zvláštní. Člověk má pocit jakoby se zrovna procházel po lese nebo louce. Květiny, cítím květiny a trávu. Z té vůně mi jde hlava kolem.

 

Stále předstírám, že spím, jsem zvědavý, co tu dělá. Nějakou dobu se nic neděje a už plánuju, že otevřu oči, když najednou ucitím na rtech dotek. Překvapí mě to a mám, co dělat, abych si udržel klidný dech. Pak se jeho ruka stáhne a já musím přiznat zklamání. Najednou cítím jeho dech, cítím ho na svých rtech a zachovat klid je ted ještě mnohem těžší.

 

Jako motýl jemně přitiskne své rty na ty mé. Je to neuvěřitelné, ale není mi dovoleno si tu chvilku dál užívat a Eli se opět odtáhne. Otevřu oči a koukám na něj. Když zjistí, že nespím, tak se pokusí utéct, ale já ho nenechám...Ne po tom polibku. Chytnu ho a stáhnu si ho k sobě a zalehnu ho tak, aby mi nemohl utéct. Kouká se vyděšeně.

„Proč si mě políbil?“

Zděšením se mu oči rozšíří ještě víc a rozkošně zčervená.

„J-já se o-omolouvám,“ koktá a snaží se zpode mě dostat. Zesílím svůj stisk.

„Nemusíš se omlouvat, jen se ptám, proč?“

„J-já....to-tiž...ehmm...“

Tohle nemá cenu. Spojím naše rty a díky tomu, že chtěl něco říct, tak měl ústa otevřená a já tudíž měl snadnější přístup. Cítím se nádherně...

 

Eli

 

Slunce je už vysoko na nebi, ale já teprve vstávám a nejsem jediný, kdo se probouzí. Kouknu vedle sebe a pořád tomu nemůžu uvěřit. Je to snad sen? Chtěl jsem ho jen nenápadně políbit, splnit si svůj sen a aspoň částečně uspokojit svou touhu, ale osud tomu chtěl jinak. Dan se vzbudil a já myslel, že mě vyhodí a já nevím, co všechno zlé mě ještě napadlo, ale nestalo se tak. Líbali jsme se jako bychom se nemohli toho druhého nabažit. Nic víc nebylo, jen tohle, ale mě to stačilo...

 

Ležíme a díváme se na sebe. Nemluvíme, jen koukáme.

„Dobré ráno,“ nevydržím to a usměju se na něj.

„Dobré,“ odpoví mi a pohladí po tváři.

Určitě bychom si ještě nějakou dobu užívali přítomnosti toho druhého, kdyby se neozvalo hlastité klepání na dveře.

Dan s otráveným výrazen vstal z postele a šel otevřít. Chvilku počkám a potom se přikradu k pootevřeným dveřím od obýváku a opatrně nakouknu, abych zjistil co se děje.

„Ahooooj ňuní! Konečně jsem se vrátil! Máš radost?“ slyším a po chvilce i vidím nějakého kluka, jak se věsí Danovi kolem krku. Z toho pohledu, nevím proč, mě bolí u srdce.

„Filipe, už několikrát jsem ti říkal, ať se na mě tak nevěsíš. A jestli jsem rád, že tu jsi? No bez tebe tu byl klid, takže ani ne,“ odpoví mu Dan a začne mu sundávat ruce.

„Ty jsi ale zlý a já se na tebe tak těšil,“ začne se po něm opět sápat ten kluk. Tohle už nevydržím. Opatrně zavřu dveře, abych je neslyšel, a zalezu si do postele, kde se schovám pod peřinu. Je mi z toho smutno a chce se mi plakat. Asi jsem doufal až příliš...

 

Ani si nevšimnu otevírání dveří a nepatrného pohybu vedle sebe, až když deka, do které jsem se choulil, zmizela. Polekaně jsem křikl a snažil se zjistit, co se děje. Vedle mě sedí Dan a zkoumá mě takovým zvláštním pohledem.

„Děje se něco?“

„Ne nic,“ vezmu si nazpět deku a zády k němu se do ní zachumlám

„Ale no tak,“ nakloní se nade, „Nejsem ani tak slepej, ani tak blbej...Tak co je?“ odhrne opět deku a donutí mě se na něj podívat. Povzdechnu si a posadím se.

„Nooo...víš ten kluk, co tu teď byl...“ začnu pomalu.

„Myslíš Filpa? Tys nás slyšel?“ pozvedne jedno obočí.

Kývnu na souhlas.

„Co s ním je?“

Začnu si mezu prsty žmoulat rukáv košile, tohle je tak trapný! Nejraději bych nic neříkal, ale myslím, že by nenechal tak snadno se z toho vyvlíknout, když už jsem začal.

„No, jen se chci zeptat...Ty s ním něco máš? Chodíte spolu? Máš ho rád?“ vychrlím na něho rychle a zárověn se na něj dívám s nadějí, že mi řekne zápornou odpověď. Potřebuju to vědět, potřebuju znát odpovědi na mé otázky. Stále nic neříká, jen se na mě dívá a já nějak začínám tušit, že slovíčka ´NE´ se asi nedočkám. Smutně sklopím zrak, aby nebyli vidět slzičky, co se mi derou do očí.

„Něco se jsme spolu měli, nechodíme a nemám ho rád.“

„Eh?“ překvapeně na něj kouknu.

„Slyšels,“ a políbí mě.

 

Opět mám pocit, že se vznáším. Z celého srdce si přeju, aby tyto chvíle nikdy neskončily!

 

Dan

 

Už je několi dní, co jsem se ujal toho ztraceného zvířátka. Stále si na nic nevzpomíná, ale já jsem svým způsobem rád. Jeho společnost je mi velmi příjemná a popravdě, vědomí toho, že na vás doma někdo čeká... Je to krásný pocit. Semtam ho vezmu sebou ven a je vidět, že taky miluje květiny.

 

„Jaký máš rád květiny?“ zeptá se mě jen tak, zrovna když shrabuju popadané listí. Co nevidět je tu zima.

„Já? Hmmm...asi růže,“ odpovím, aniž bych mu věnoval větší pozornost.

„Proč?“

„Co proč?“ nějak nechápu, na co se teď ptá.

„No proč máš rád růže?“

Zamyslím se.

„No asi proto, že mají krásné květy a nádherně voní.“ Zajímalo by mě, kam tato debata směřuje.

„Ale když se jich chceš dotknout, tak mají trny. A celkově je to nefér!“ řekně, pro mě poněkud nepochopitelně, smutným hlasem a vydá se směrem k záhonku, kde jsou bylinky a různé okrasné traviny.

Odložím hrábě a jdu k němu. Sedí na bobku a dlaněmi přejíždí po rostlinkách před sebou.

„Jak jsi to myslel, že to není fér?“

Přestane se věnovat rostlinám a pozornost obrátí na mě.

„Posuzovat všechno jen podle vzhledu. Podívej se sem,“ a ukáže na rostlinku v záhonku, „Tohle je bylinka, která je povětšinu roku zelená a na jaře kvete drobnými bílími kvítky. Když si ji chceš utrhnout, nemusíš se bát, že se poraníš - narozdíl od růže, a stejně jako ona i takhle nenápadná rostlinka nádherně voní,“ uthne ji a kousek listu promne mezi prsty a pak mi dá přičichnout. Opravdu krásně voní. Eli se usměje a utře si ruce do kalhot. Potom se přesune o kousek dál a začne očišťovat kapradinu od shnilých listů a dokonce mi příjde, že si s ní povídá. Ten kluk je kouzelnej a nepřestává mě překvapovat...

 

Eli

 

Venku už všechno listí popadalo a příroda se pomalu chystá k zimnímu spánku. I moje kapradina není tak zelená. Nebude to trvat dlouho a první letošní mrazík bude tady a s ním i sněhová pokrývka. Už teď cítím, jak se do mě semtam vkrádá nepříjemný chlad.

 

Opět spolu ležíme na posteli, od toho prvního polibku jsme už nikdy nespali odděleně. A i přesto, že mezi námi k ničemu nedošlo, krom polibků, myslím, že momentální situace nám oběma vyhovuje. Teda kdyby Dan něco naznačil, že by chtěl víc, souhlasil bych, ale jinak myslím, že takhle je to v pořádku. Víc se k němu přitulím a nasaju tu vůni, kterou tak miluju a která mě tolik uklidňuje.

„Miluju tě, Dane,“ zašeptám tiše než usnu. Už nevidím překvapený pohled mého spolunocležníka.

 

Dan

 

„Miluju tě, Dane,“ slyším Eliho, jak tiše zašeptá než mi usne v náručí. Oči mám překvapením otevřeny dokořán a upírají se ke stropu, jakoby v něm chtěli propálit díru. To se samozřejmě nestane a já jsem, sílícím pálením v očích, nucen je zavřít. Jsem z toho zmatený, máme k sobě blízko, ale nečekal jsem z jeho strany takové city...

 

A co vlastně cítím já k němu?

Náklonost?

Určitě!

Lásku?

To nevím...

 

Další den, venku už nám pořádně fouká a mě pomalu začíná období nic nedělání. Eli šel ven s tím, že se jde podívat na záhonky. Je mi jasný, že jde zase ke kapradině. Nechápu to, ale pokaždé, když jdem ven, se u ní zastaví. Postará se o ní, něco jí řekne a pak zase pokračujeme v procházce. A to se opakuje pokaždé, bez vyjímky.

 

 

Proč se tak staráš zrovna o kapradí?“ zajímá mě.

Protože kapradí je moje květina,“ odpoví mi tajemně

Tvoje květina?“ vůbec ho nechápu.

Kývne.

Ano, já jsem kapradina a proto se o ni musím starat,“ odpoví mi s naprosto vážným obličejem.

 

 

Je zvláštní, ale mám ho takového rád.

 

Z mého přemýšlení o Elim a o tom, že ho možná mám opravdu rád, mě vyruší klepání na dveře.

´Že by se Eli vrátil tak brzo? Ale vždyť má klíče...´

Vstanu z gauče a jdu otevřít.

„Ahoj miláčkůůů!!!“ vrhne se mi kolem krku Filip. Já toho magora brzo zabiju.

„Co tu děláš? A slez ze mě,“ obořím se na něj a snažím se dostat z jeho sevření.

„Ale nedělej drahoty! Zatoužil jsem po tvé přítomnosti...po tvé intimní přítomnosti,“ přičemž na mě svůdně zamrká řasy.

 

Věřte mi jindy by mi to nevadilo, ba naopak... byl bych rád... Ale teď? Za chvíli se má vrátit Eli.

„Filipe, už jsme o tom mluvili! Nemám zájem, tak laskavě vypadni a mě nechcej napokoji,“ snažím se stále o přívětivý tón hlasu.

Filip naštvaně našpulí rtíky a nafoukne tvářičky. Potom se mi přisaje na rty a začne mě tlačit dál do bytu. Snažím se ho odstršit, ale to je jako by jste se snažili zbavit pijavice. Filip je neuvěřitelně vytrvalý a já jsem během chvilky povalen na postel a on na mě obkročmo sedí a sundává si košili.

„Filipe! Okamžitě toho nech!“

 

Eli

 

Procházím se zahradou a mířím k svojí rostlince. Kolem je tak pusto a mrtvo, na stromech už není ani lísteček a tráva je už lehce pokrytá jinovatkou. Povzdechnu si, cítím, že dnes spadne první sníh...

 

Kupodivu se nebojím, poslední dny byly báječné a já jsem z Danovi strany začal cítit něco zvláštního...víc si mě všímal, objímal, líbal a prostě veškerá pozornost se tak nějak upírala na mě. A proto jsem se rozhodl, že dnes je ta správná - a možná i poslední - chvíle, zeptat se ho, co ke mě cítí. Už jsem u kapradiny. Taky je pokrytá jinovatkou.

„Ahoj holka, přišel jsem se na tebe podívat a poprosit tě, abys mi dnes přála štěstí.“ Pohladím skoro zmrzlé listy a vydám se domů.

 

Už se dost setmělo a jak jsem předvídal, z nebe se snáší bílé chmýří. Jedna vločka, druhá vločka...

Takhle je sníh krásnej, ale mě to nutí jít dál i přesto, že bych se na tu nádheru nejraději díval. Sníh se snáší čímdál častěji a začíná i pomalu foukat. Nakonec skoro utíkám...

 

Vytáhnu zmrzlé ruce z rukavic a vylovím z kapsy klíče. Otevřu dveře a hned za sebou zavřu, aby se chlad nestačil dostat dovnitř. U vchodu mě zarazí cizí pár bot, ale jestli má Dan nějakou návštěvu...

Vydám se dál do bytu, když z ložnice zaslechnu podivné zvuky. Přejdu ke skoro otevřeným dveřím a v tu chvíli mám pocit, že se mé srdce rozbilo na milion kousků.

Na posteli leží Dan a na něm sedí ten kluk z dřívějška a velmi vášnivě se líbají. Dan má rozepnutou košili a ten kluk je už napůl svlečený...

 

Proč?

Cítím, jak mi teplé slzy tečou po stále zmzlích tvářích.

Proč?

To jediné mi víří v hlavě.

Vzlyknu, hlasitěji než jsem chtěl...

Oba se na podívají. Neznámý se tváří překvapeně a Dan...vyděšeně.

„Eli...“

Otočím se na patě a utíkám z bytu pryč.

„ELI!!!“

 

Vyběhnu ven, počasí se během chvilky hodně změnilo, ale mě je to jedno...

Chci utéct, chci utéct pryč...pryč od té bolesti, ze které mě bodá u srdce...

Bolest, jež se mi do těla zařezává víc než okolní mráz...

Bolest, o níž vím, že před ní neuteču...

 

Miluju ho!

Z celého srdce...

Právě tohle ze všeho nejvíc bolí!

Láska je krásná, ale dokáže člověka smrtelně zranit...

 

Běžím sněhem k jedinému místu...k mojí kapradině. Dívám se na ni, jak pomalu mizí pod sněhovou peřinou...

Tak tohle je konec?

Nejspíš...

 

Stále pláču i když vím, že slzama nic nespravím...

Potřebuju ze sebe tu bolest dostat, ale copak to jde?

 

Unaveně se sesunu k zemi

 

„Tak moc tě miluju...“

 

Dan

 

Ať se snažím sebevíc, prostě ze sebe nemůžu dostat tu přísavku. Zrovna se mi náruživě dobývá do úst, když uslyším tichý vzlyk. Vyrušen tím zvukem se ode mně odtrhne a oba se podíváme ke dveřím. Když mi padne zrak na původce toho zvuku, srdce mi vynechá několi uderů a krve by se nedořezal. Stál tam Eli a po tvářích se mu kutálely slzy jako hrách.

„Eli...“ promluvím k němu, snažíc se dostat s pod toho debila. Chci mu to vysvětlit, ale on se otočí a utíká kamsi pryč.

„ELI!!!“ křiknu ještě za ním, ale to už slyším bouchnutí dveří.

 

Konečně se mi podařilo se dostat z postele a za běhu se oblékám. U dvěří se obuju, popadnu klíče a s bundou v ruce vyběhnu ven. Nemám ponětí kam běžel, ale mám jeden nápad, kam by teď mohl jít. Kapradina.

 

Venku to vypadá jako by se ženili všichni čerti, šílená fujavice a sníh otravně naráží do obličeje.

„ELI!“ zařvu, i když tuším, že odpovědi se od něj nedočkám.

Už jsem na palouku u záhonku, když mi zrak padne na postavu ležící na zemi.

„Eli!“ vykřiknu zděšeně a rozeběhnu se k němu.

 

Vezmu ho do náruče a otočím si ho k sobě. Můžu vidět zmrzlé cestičky od slz na jeho tvářích. Bolí mě z toho u srdce. Zkouším na krku nahmata puls, ale nic. Zmocňuje se mě panika. Tohle přece nemůže být pravda. Takhle to nemá být....

 

„Eli! No tak vzbuď se! Neblázni! Já ti to všechno vysvětlím, všechno je jinak...“ třesu s tělíčkem, co mi leží v náručí, ale nedostává se mi žádné odezvy...

„No tak, Eli,“ zoufale ho políbím na jeho modré rtíky a po tvářích mi tečou slzy.

„Eli...neopoutěj mě!“ prosím ho mezi vzlyky.

„MILUJU TĚ!“ a zabořím svůj obličej do jeho vlasů...nasávám tu jeho vůni...

 

Já tebe taky!“ Slyším Eliho hlas...

 

Zvednu hlavu, abych se mohl přesvědčit a doufajíc, že se probral...

 

Nikoliv, ale všimnu si lehkého úsměvu na jeho tváři...

Najednou mi připadá, jakoby nic nevážil a když se podívám pořádně, vidím, jak mi doslova před očima mizí...

„Néééé! Nééé Eli, neodcházej! Neopouštěj mě!“

 

Moje náruč je prázná...

Eli zmizel...

Jen pár listů kapradí mi leží na nohách...

Překvapeně na ně koukám a stočím svůj pohled na zasněženou rostlinu, že by snad....

 

To nemůže být pravda!

 

Vrhnu se k rostlině a setřepu z ní sníh. Ještě žije, ale na tom mrazu nevydží. Rychle se rozeběhnu k zahradnímu domku pro rýč a běhěm chvilky jsem zpátky a doluju rostlinu ze zamrzlé půdy. Schovám ji pod bundu a utíkám s ní domů. Ani se neobtěžuju se zouváním...

 

Vytáhnu nějakou misku a opatrně do ní rostlinu postavím. Potom zajdu do chodby, kde bych měl mít nějakou hlínu a květináč. Nachystám si ho a když je připraven, zasadím do něj kapradinu. Zaliju ji a postavím na nejslunější místo v bytě. Na stoleček vedle postele.

 

Eli...nevím, jestli jsi to ty a jestli mě slyšíš...

Ale je mi to všechno tak strašně líto!

Miluju tě!

Celým svým srdce a proklínám se za to, že jsem to zjistil až teď...

Doufám, že mi odpostíš!

Počkám na tebe a mezitím... se o tebe budu starat...

 

Dokud na jaře opět nevykveteš...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Brečím

(Michiko , 20. 10. 2016 19:05)

Tohle bylo tak krásné, opravdu nádherné. Kéž by to mělo pokračování, kdy se k němu vrátí :) ale já věřím že vrátil.

:)

(Yuki, 4. 2. 2013 22:50)

moc se mi to líbilo jenom škoda smutného konce :( jinak je to vážně moc hezký

♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥♥

(Misa-chan, 20. 7. 2012 22:45)

Krásné a smutné zároveň.... Kdyby bylo pokračování tak bych byla ráda

*w*

(Cheer32, 16. 6. 2012 10:54)

Katy-chan, nemusíš mi děkovat, máš prostě talent! Píšeš krásné povídky! Samozřejmě i Mori-chan a IF píšou pěkně ^_^ Doufám, že nevadí že si tě přidám do oblíbených stránek na mém blogu OwO Kdyby jo, tak mi řekni, já to sundám :) Waaah, už se těším na další díly povídky Jen Já a Ty, protože Ren to pěkně zes*al s prominutím ^^ A jen tak k téhle jednorázovce, úžasná. Snad vykvete. Krása, jako všechny ostatní povídky od Katý ^^

kawaii

(keishatko, 1. 6. 2012 17:50)

to bolo krásne a smutné zároveň...sakra...

.,.

(fin, 24. 4. 2012 14:09)

moooc krásné... a ten konec! skoro mi tečou slzičky :) doufám, že se na jaře zase vrátí

...............

(Rhea, 17. 2. 2012 15:12)

Tak tohle je konec? Zasloužil by si tedy pokráčko, co ty na to? :-) Tahle povídka se ti moc povedla. :-)

To nee

(Hachi, 13. 2. 2012 2:17)

To nemůžeš udělat, prosím napiš k tomu pokračování, musí to přece dopadnout dobře... Moc prosím :( Ať zase vykvete :)

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 9. 2. 2012 21:07)

Překrásné ^^ Doufám, že na jaře opravdu vykvete :-P

...

(Luli(na), 8. 2. 2012 8:46)

É- tak teď nevím, zda nějaké pokračování chci, nebo ne. Protože tahle povídka je tak krásně napsaná a tak... jiná. Tohle by mě prostě nenapadlo, napsat něco takového. Originální, alespoň pro mě, protože jsem opravdu nic podobného ještě nečetla. Jo, byli tady andělé, démoni, zvířata... ale květina ne. Nevím, jak ostatní, ale u mě je tohle poprvé, co něco takového čtu. A jsem nadšená. Možná... možná by tě někdy napadlo pokračování a já bych se nezlobila. Ale... myslím, že tahle povídka skončila tak nádherně, že by to snad možná byla i škoda psát dál. No, rozhodnutí je na tobě. Každopádně je to jedna z nejhezčích povídek, co jsem v poslední době četla. Fakt, klobouk dolů. Je sice imaginární, jelikož klobouky nenosím, ale i to snad stačí, no ne?

*--*

(Wierka, 7. 2. 2012 22:18)

T_T úžasné... prosím pokráčko.. happyend... plosíím *-*

...

(Mori-chan, 7. 2. 2012 16:12)

T____________T neceš z toho udělat kapitolovku? :D

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 247676
Měsíc: 1531
Den: 55