Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Chci tě... 2/2

10. 4. 2012

Je mi zima a jsem celý rozlámaný…

Stále se mi chce plakat, ale už nemám co…

Všechny slzy jsem už vyplakal a vlastně už na to ani nemám sílu…

 

Ležím na zemi…

Na stále stejném místě, kam jsem se před bůhví kolika hodinami zhroutil…

Schoulený v klubíčku, s obrovskou ránou v srdci a s nesnesitelnou bolestí na hrudi…

 

Nehýbu se, ale svět kolem mě se točí…

V hlavě mě píchá a před očima se míhá stále ta stejná scéna…

Bolí mě z toho oči…

Zavřu je, snažíc se jim trochu ulevit…

Nepomáhá a obrazy vidím stále…

Ve spánku mi tepe žíla a já mám pocit, že každou chvíli praskne…

Tak moc mi ta hlava třeští…

 

Opět otevřu oči a mám pocit, že víčka jsou z olova. Je tak těžké je udržet otevřené. Začnu se pomalu zvedat ze země, ale jde to těžko, všechno mě bolí a mám pocit, že nemám žádnou sílu. Podaří se mi postavit na roztřesené nohy a pomalým krokem, přidržujíc se stěny, se snažím dostat do koupelny. To se mi nakonec podaří a já mohu spatřit svůj žalostný odraz v zrcadle. Oči opuchlé, celé červené, na hlavě vrabčí hnízdo a celkově vypadám jako kus pomačkaného papíru. Pustím si studenou vodu z kohoutku a začnu si umývat obličej, doufajíc, že ten pohled v zrcadle se takto změní. Bohužel ne, vypadám stejně, ne-li hůř, protože díky vodě teď vypadám navíc jako zmoklé kuře.

 

Natáhnu se pro ručník a obtisknu do něj svůj mokrý obličej a osuším si mokré konečky vlasů. Plazím se do kuchyně a v hlavě mám vymeteno, nic nevnímám. Nechci nic vnímat, ale jen tak mimoděk očima zabloudím k hodinám na stěně. Bože! To jsem na té podlaze ležel tak dlouho? Nejspíš jsem i usnul, ale to je teď jedno…

 

Sáhnu do poličky a do hrnečku si nasypu lžičku kávy a zaliji ji horkou vodou. Tentokrát se rozhodnu si ji neosladit a vychutnat si ten hrnek hořkosti až do dna. Totálně jsem to posral. Miluju ho, a když mi tu ležel, tak jsem se prostě neovládl. O to víc mě bolela jeho reakce. Do očí se mi hrnou další slzy a to jsem si myslel, že už žádné nemám. Jak vidno tak můj hrnek kávy nebude jen hořký, ale i slaný. Vstanu a zbytek kávy vyliju do umyvadla a hrnek nechám v něm. Opravdu nemám náladu jej umývat.

 

Došourám se do pokoje a lehnu si na postel. Chce se mi psát, ale na to je má mysl až příliš rozbouřená a nedaří se mi zastavit víření myšlenek, takže se nakonec jen ležím, prázdně hledím z okna a čas kolem mě plyne. Chvilku si dokonce hraju s myšlenkou, že dnes nepůjdu do práce. Můj stav a rozpoložení jsou dostatečnou výmluvou, ale ještě ani jednou jsem v práci nechyběl a nehodlám dělat šéfovi problémy a sebe připravit o část výplaty. I když představa, že bych měl potkat Ricka… Zatřepu hlavou, to jsem neměl dělat, ale když on asi jiný způsob, jak ho dostat z hlavy, neexistuje…

Pokud ho vůbec někdy z hlavy dostanu…

 

Kouknu na budík u postele. Je akorát čas vstát, dát se trochu do pořádku a potom vyrazit do práce. Dnes už podruhé vlezu do koupelny, ale tentokrát se svleču a vlezu do sprchového koutu. Pustím na sebe teplou vodu a nechám ji dopadat na moje ztuhlé tělo, snažíc se aspoň trochu uvolnit. Chvilku si dokonce hraju s myšlenkou se utopit, ale na to tu není dost hluboké dno. Voda mi přijde studená, přidám teplou vodu a už je to lepší. Jsem tak otupělý, že mi ani nepřijde, jak moc už je ta voda horká. O tom se přesvědčím až potom, co vylezu a v zrcadle uvidím svou načervenalou pokožku. Nic si z toho ale nedělám, možná by mě to mělo bolet, ale já nic necítím. Necítím žádnou fyzickou bolest. Pouze tu psychickou.

 

V pokoji vyhrabu ve skříni nějaké oblečení. Nakonec jsem celý v černém, jako by to mělo demonstrovat mou dnešní náladu a mé rozpoložení. Zamknu byt a se všemi věcmi se vydám do práce, ale dnes se tam netěším. Dnes nechvátám, abych tam byl co nejdřív. Loudám se, a čím blíž jsem svému cíli, tím těžší moje nohy jsou a krok pomalejší. Nakonec spočinu před onou budovou, do jejichž útrob jsem se snažil vstup, co nejdéle oddálit. Roztřesenou rukou a se srdcem v krku sáhnu po klice, doufajíc, že bude stále zavřeno a já budu moct utéct domů. Smůla, dveře se hned otevřeli a já budu muset čelit nejhorší chvíli mého života…

 

V podniku obvyklé rušno, pobíhání po place, utírání stolů, vysypávání popelníků a já nevím, co všechno ještě. Povzdechnu si a vydám se směrem mému pultu, ostatní mě sice zdraví, ale já nijak nereaguju, nemám na nic náladu a nechci s nikým mluvit. Vybalím si nout a začnu si všechno pomalu chystat. Přímo se děsím chvíle, kdy budu muset jít do zákulisí a přitom projít kolem kuchyně.

 

Když všechno zkontroluju nejmíň desetkrát, usoudím, že už to nemůžu protahovat, že se s ním stejně dřív nebo později setkám. Jako pes, který stáhnul ocas mezi nohy, jsem se vydal dozadu. Už jsem viděl dveře kuchyně. Došel jsem těsně k nim a opatrně nakoukl dovnitř. Vevnitř zase panovala celkem příjemná nálada. Rick se ochomítal kolem plotny a se všemi se bavil naprosto bezprostředně.

„Pročpak stojíš mezi dveřmi, Lenny?“ promluví na mě kdosi za zády, „Pojď pěkně dovnitř,“ s tím mě bouchne do zad tak moc, že se neudržím na místě a vpadnu jako velká voda do kuchyně.

„Jsi ok?“ zeptá se mě ten pomocníček, co tohle způsobil. Jen kývnu, neodvažuji se zvednout hlavu, kluci se smějí a dál pokračují ve své činnosti, ale já cítím ten pohled. Ten pohled, který mě nenávistně propaluje, až se mi ježí chloupky na krku.

 

Opatrně zvednu hlavu a já se střetnu s jeho pohledem. Zřetelně vidím v očích tu zlobu nenávist a pohrdání.

„Co chceš?“ zeptá se mě zostra, až kluci přestanou pracovat a nevěřícně koukají na situaci, která se jim odehrává před očima. Je známo, že jsme spolu vycházeli, ale Rickovo chování je zřejmě překvapilo. Nejsem ze sebe schopný vyloudit ani hlásku.

„Vypadni,“ zavrčí nebezpečně a já zadržím touhu opět propuknout v pláč. Jen sklopím tvář, aby na mě nebylo nic poznat, a vyjdu z kuchyně na chodbu, kde se hned opřu o zeď a snažím se uklidnit.

„Co se mezi vámi stalo?“ ještě slyším z kuchyně.

„Nic, jen je to zasranej buzerant,“ slyším Rickovu odpověď.

 

Další rána do srdce, nestačilo, že mi ho rozbil na tisíce kousků, on se ještě musí po těch střepech procházet a zašlapávat mi je hluboko do masa. Zřejmě ho baví, dávat mi pocítit takovou bolest. Vždycky jsem myslel, že je k homosexuálům tolerantní, obzvlášť když pracuje tady, ale očividně je to ten typ, který se tváří, že mu gayové nejsou proti srsti, ale jen do chvíle dokud s nimi nemá něco dočinění.

 

Polknu vzlyk a utřu slzy ze své tváře, vydýchám se a vydám se do šaten. Kluci se mě vyptávají, jestli jsem v pořádku, že vypadám hrozně. Pokaždé se vymluvím, že jsem toho večer moc nenaspal a tak jsem jen unavený. Naštěstí mi to věří a já nemusím nikomu nic vysvětlovat.

 

Vrátím se zpět a nachystám si skladby, ale ještě pořád dost času a tak se rozhodnu ještě pomoct kluků. Zrovna nesu nějaké čisté popelníky, když do baru vejde nějaká slečna, už to mě překvapí, krom toho, že je ještě celkem brzo na zákazníky. Přejde k baru a o něčem se baví s Micky, ten na chvilku zmizí a vrátí se zpět s Rickym. Jakmile ho uvidí ta holka, tak se mu hned vrhne kolem krku a přisaje se mu na ústa a on…ji vezme kolem pasu.

 

Popelníky mi spadnou na zem a s hlasitou ránou se roztříští. To upoutá pozornost těch dvou a oni stočí svoje pohledy ke mně. Tak tohle je Jessica? To se už udobřili? To mu to bylo tak nechutné, že se s ní hned udobřil?

 

Pokolikáté to dnes už brečím? Ani nevím, prostě padnu na kolena a začnu sbírat střepy ze země.

„Lenny! Ty idiote! Co tě napadlo sbírat střepy holýma rukama? Koukni, jak sis pořezal ruce!“ řve na mě Micky a už se ke mně řítí se smetáčkem a lopatkou. Kouknu na svoje dlaně a opravu, všude je spousta krve. Jen to sleduju, vůbec to nebolí.

„Co tu ještě sedíš? Val na záchody si to umýt!“ snaží se mě Micky zvednout ze země a nasměrovat mě tam, ale neúspěšně a tak se rozhodne mě tam raději zavést.

 

Dovede mě k umyvadlu a okamžitě mi strčí ruce pod studenou vodu. Nevnímám, jsem úplně mimo a tak si ani nevšimnu, že Micky zmizel. Koukám na svůj odraz v zrcadle a ruce mám stále pod tekoucí vodou. Micky se vrátil za chvilku s nějakou krabičkou, to že je to lékárnička jsem zaregistroval až po tom, co mi pinzetou začal vytahovat drobné sklo z ran a čistit mi to desinfekcí. Sykl jsem, přece jen to bolelo a pálilo. Nakonec mi je ovázal.

„Seš v pořádku? Nemám tě omluvit u šéfa, abys šel domů?“ prohlíží si mě zkoumavým pohledem, ale já jen zakroutím hlavou a vrátím se zpět. Střepy už jsou uklízené a ti dva tu už taky nejsou.

 

V podniku je opět narváno. Stojím si za svým pultíkem a házím tak jednu skladbu za druhou, snažím se na nic nemyslet, krom práce, ale i tak mám pocit, že dnes hraju mnohem víc smutných písniček. Naštěstí si nikdo nestěžuje.

 

Potřebuju si odskočit a tak navolím několik písniček za sebou a odejdu na záchody. Nikdo tu není, ale i přesto si zalezu do kabinky. Uslyším, jak někdo vešel, ale nevěnuju tomu pozornost, právě teď musím dostat ze sebe ty dvě piva. Když jsem hotov, vyjdu z kabinky, ale na to, koho tam uvidím, jsem nebyl připravený. Rick? Nasucho polknu a moje oči zabloudí ke dveřím, přemýšlejíc o útěku.

„Na to ani nemysli,“ zavrčí varovně Rick a mě ani nenapadne neuposlechnout.

„Jsem nehorázně nasraný a nechce se mi s tebou ani mluvit. Vadíš mi, ale chci vědět, proč jsi to udělal?“ Nevím, co mu říct. Vylévat si srdce teď už stejně nemá cenu.

„Chtěl jsem,“ odpovím prostě a odvrátím od něj zrak.

„Tak mladý pán chtěl?“ začne opět mluvit a ironie a pohrdání z jeho hlasu jen srší, „Takže tys prostě jen chtěl a proto jsi mě ocicmával? To sis snad myslel, že budu někdo jako ty?“ pokračoval ve svém výsměchu. Můj hněv a bolest ve mně nahromadili. Ruka jednala sama, bez rozmyslu. Místností se rozlilo hlasité mlasknutí z toho, jak moje dlaň dopadla na Rickovu tvář.

„Drž hubu!“ začnu na něj křičet. „Když nic nevíš, tak nemluv. Víš, jak dlouho a jak moc tě miluju? Od prvního dne, kdy jsem tu začal pracovat, ses mi líbil.“ Nevím, kde se to ve mně vzalo, křičím na něj, pevně se mu dívám do očí a z ruky mi opět skrze obvaz prosakuje krev. „Nikdy jsem nic neřekl, nechtěl jsem zničit naše přátelství, ale včera jsem se prostě neudržel,“ pokračuju dál. Skrze slova vše ventiluju ven, ale proč mám pocit, že se mi vůbec neulevilo? „Jsem sice gay, ale to jsou tu skoro všichni, tak mě laskavě přestaň urážet.“ Další rána, ale tentokrát to je moje tvář, na níž se rýsuje červený obtisk ruky. Chytnu se za pálicí tvář a vzhlédnu k Rickovi, tváří se ještě nebezpečněji než jindy, ustoupím o pár kroků dozadu.

„Je pravda, že tu jsou všichni gayové, ale ani jeden mi nestrkal jazyk do pusy. Jak nechutné…“ otočí se a s hlasitým prásknutím dveří odejde a mě nechá být. Poníženého a zraněného…

 

Vrátím se zpátky, ale nemám už na nic sílu. Navolím další skladby a dál se o dění kolem sebe nezajímám, vše jde zase mimo mě. Láska je prý krásná, ale mě přinesla jen bolest. Bolest, kterou už nemůžu unést a pohrdavý a znechucený pohled vaší lásky je něco, co vás prostě dorazí, a vy se ocitnete na samém dně. Rozhodl jsem se…

 

Je po zavíračce, uklízím a pomáhám klukům, do kuchyně se neodvážím a ani tam nechci. Nespěchám, stejně tu chci zůstat. Dělám svou práci pomalu a čekám, až všichni kluci odejdou. Když kolem projde Rick, tak si jen odfrkne a mě to jen utvrdí v mém rozhodnutí…

Když už je tu jen Micky a šéfík, schovám se ve skladu a počkám, až i oni odejdou. Trvá to celkem dlouho a není daleko k tomu, abych mezi regály usnul. Opatrně vyjdu a zaposlouchám se do ticha, jestli něco neuslyším, ale všude je jen hrobové ticho….

 

Zamířím tedy k baru a rozsvítím si malé světýlko, co tu je. Vytáhnu láhev vodky a otevřu ji. Pořádně se napiju a pak začnu hledat jednu věc. Už jsou zoufalý, nikde není… Ale štěstěna nejspíš stála při mně a já našel, co jsem hledal. Lékárničku… Už když mi Micky ošetřoval ruky, všiml jsem si té spousty prášků, co tu je. Prohlížel jsem si obaly, četl názvy a na co jednotlivé prášky jsou. Konečně jsem našel něco, co potřebuju. Prášky na spaní a podle info letáčku i docela silné. Vytáhnu obě plata, co jsou v krabičce a všechno vyloupu ven. Na hromádce před sebou mám asi dvacet tabletek. Vezmu je do dlaně a naráz hodím do pusy, přičemž to nezapomenu zapít pořádnou dávkou vodky.

 

Už mám prášky dávno sobě a stejně nepřestávám pít, můj cíl je dát celou tu flašku, ale stát je čím dál těžší, stejně tak rovnováha je velký problém… Jsem sotva v půlce, když už to mé tělo nezvládne a já omdlím. Ještě cítím tvrdé dopadnutí na zem a chlad, jež jde od podlahy.

 

Nic nevidím…

Nevím, jestli je to tím, že mám zavřené oči nebo už mě pohltila temnota smrti…

Ale je mi to jedno…

Tohle jsem chtěl…

Tohle jsem si přál…

Je mi krásně…

Nic mě nebolí…

Nic mě netrápí…

 

Kolem mě je bílo, samá bíla barva, že bych už byl v nebi? Slyším nějaké pípání…

Pootočím hlavu na bok a vidím původce onoho zvuku… Nějaký lékařský přístroj…

Ale jak je to možné? To jsem neumřel?

 

Do místnosti vejde starší muž v bílém plášti…

„Konečně si se probudil, ty šťastlivče! Málem jsme tě nezachránili, ale našli tě za minutu dvanáct.“

 

Kurva! Proč mě zachraňovali?!

Vždyť já si přál umřít…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Cece, 8. 2. 2014 23:45)

Fakt tuhle povidku miluju. Lenny je uzasny drobecek a jsem tak rada, ze prezil :)
Vzdycky kdyz tu povidku ctu, tak brecim.. je opravdu dokonala <3

...

(Frux, 17. 5. 2012 12:23)

Myslím, že v nějaké části jsem začala dokonce i plakat, jak se mnou dmýchaly emoce. uff. Ještě že si to pokračování můžu přečíst hned teď. A máš jediné štěstí, že jsi ho nenechala umřít. To bych ti neodpustila! je to úžasné a ten debil jak se chová. bože.

k

(nita, 13. 5. 2012 12:56)

píni tohle je úžasný musí to mít pokračko plosííííííííím

Re: k

(Katy-chan, 13. 5. 2012 13:33)

Tahle povídka má pokračování... jmenuje se Já tě vyléčím!

Prosím

(Take Ho, 2. 5. 2012 17:16)

Prosím, prosím moooc prosím o další díl. Tohle jsem vážně nečekala. Začalo to jako totální yaoi a pak se na to takhle navazují další povídky. Tohle je za trest nebo na odměnu? Ale prostě a jednoduše, to chce další díl.

povidka

(katka, 30. 4. 2012 19:17)

prosim ma to pokračovani to mi vyrazilo dech

smutné :_(

(Widlicka, 17. 4. 2012 23:15)

moc smutný konec, to že ho odmítl nebylo tak hrozné, ale jak se pak k němu choval? Tak mu dal pusu a co, holt se neudržel, co naplat, neměl k němu lézt domů.
Je smutné, že si chtěl vzít život, ale naštěstí se mu to nepovedlo. Docela mě překvapilo, že tím tato povídka končí. Co na tu jeho sebevraždu ostatní? A co na to Rick, měl by se alespoň stydět a omluvit se jak se choval. Já být jeho kámošema, tam mu dám za to do zubů, protože k tomu ho dohnalo to, jak se k němu Rick zachoval. Když pracuje v takovém prostředí, tak by se měl umět chovat.

Nebude pokračování? Vážně bych byla radši, za mnohem šťastnější konec :-) Rick přece není jediný na světě ;-)

tami-chani

(o.O, 13. 4. 2012 17:16)

tak to dle bilo nečekaní ale líbila sem my :3

..............

(Rhea, 12. 4. 2012 22:51)

Tak to je tedy konec. Hodně nečekaný. Nemám ráda smutný konce. Ale nebudu ti vyhrožovat zabitím. :-)

...

(eSmy, 12. 4. 2012 18:29)

Tak som si vás pridala medzi obľúbené.. a ak tu bude viac komentárov, berte to tak... estranky moc nepoznám :D... a určite si od vás niečo rpečítam keď budem mať čas :)

to prostě nemůže být konec!!!!!!

(Yuki-cat, 11. 4. 2012 21:22)

Takový konec? No tedy, je to krásné, ale stejně bych chtěla pokračování. Takže si ho tímto objednávám :D

Takhle neee TT_TT

(Ilay, 11. 4. 2012 21:21)

Takhle to nemůžeš ukončit, já bych chtěla pokračováníí že by mohl třeba skončit s Mickym..xDD Onegaaiiii :D:D

O_o

(M-chan, 11. 4. 2012 15:09)

Ju sem zvědavá ...kdo mu pomohl ...sem nečekala že na něj bude takovej ..ccc :-D

NO PÁNI...

(powergirl, 10. 4. 2012 20:52)

no páni ... nemam slov.... tak trochu sem doufala ze se rick bude chovat aspon tak jak pred tím ale toto bolo ktute :( je mi lennyho opravdu líto a doufám že se z toho dostae a nebude delat dalsi takové blbosti... ale jsem strasne rada ze ho nasli a zachranily :D sice nevim jestli budes psat pokracovani ale ja rikam ze ty MUSIŠ!!! :D:D:D takto to preci nemuže skončit.. :))) takze doufam ze tu brzičko uvidime nějaký ten dilek navic.. :) :D ;) SLIBUJU ZE TO TU BUDE SLEDOVAT DNEM I NOCÍ!!! :D no fakt čestné skautské :) no ikdyz ja vlastne nejsem skaut tak nic no :D

!

(IF, 10. 4. 2012 20:50)

Wow, tak tohle jsem nečekala. Ale vlastně - proč ne? Když láska bolí, smrt je vysvobození... Ted jen - kdo byl jeho zachránce? To jsem teda zvědavá... Určiě nějaký princ na bílém koni ;)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56