Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Já tě vyléčím!

9. 5. 2012

Lenny

Koukám z okna a nic kolem sebe nevnímám. Je to už týden, co mě šéf našel v práci v bezvědomí potom, co jsem se pokusil o sebevraždu. Dva dny jsem byl v kómatu a od té doby se veškerá má činnost omezila na koukání z okna, nemluvení s ostatními a naprosté odmítání jídla. Už mi dokonce vyhrožují, že mě napojí na umělou výživu. Ignoruju je. Je mi to všechno jedno. Přál jsem si umřít a oni mi to překazili…

Všichni z baru se za mnou už stavili a donesli mi nějaké pozornosti, které jsou schované ve stolku vedle postele. Přejí mi brzké uzdravení, prý se těší, až se vrátím. Všichni tu byli, jen jeden ne. Ne, že bych čekal, že přijde… Hovno! Samozřejmě, že čekám, že se tu objeví. Pokaždé, když uslyším vrznutí dveří doufám, že se ve dveřích objeví on a… a co?

Sedím na židli v nemocničním pyžamu a jsem natolik pohlcen vlastními myšlenkami, že si ani nevšimnu, že do pokoje vešla sestřička s další porcí jídla. Všimnu si ji až teprve potom, co mi lehce stiskne rameno. Otočím se k ní a ona se na mě usměje.

„Donesla jsem vám večeři,“ promluví na mě a rukou mi pokyne k malému stolečku, co tu na pokoji mám. Jen kývnu, že vím, a opět svou pozornost přesunu na dění venku. Slyším tichý povzdech a následné tiché zavření dveří.

Zvednu se ze židle a bez toho, abych se koukl na jídlo, si lehnu do postele. Zavřu oči a chci usnout, ale nejde to. Neustále se mi v hlavě míhají vzpomínky na všechno, co se stalo. Plakal bych, ale nejde to, nejsem toho schopen. Už mi nezbyly žádné slzy. Vezmu si polštář, který mám pod hlavou a vší silou ho obejmu, ve snaze nahradit si milovanou osobu.

Kevin

Jsem právě v šatně a oblékám si bílý plášť. Studuju medicínu a tohle je moje první stáž v nemocnici. Ani nevíte, jako moc jsem nervózní a nadšený zároveň. Jsem tu ještě s pár kamarády z fakulty a přišli jsme na ranní směnu a máme se zúčastnit vizity.

Všichni čekáme před sesternou, společně se sestřičkami a doktory, co mají právě službu. Poslední osoba, na kterou se čeká, je primář oddělení. Ten se dostaví během pěti minut a potom co se pozdraví s personálem, obrátí se na nás stážisty a vysvětlí nám, co od nás očekává.

Začneme s vizitou a postupně procházíme všechny pokoje, primář si vždy vezme kartu příslušného pacienta, zeptá se doktorů a sestřiček na podrobnosti a potom dává otázky nám. Jsme asi v pátém pokoji, je to sice dvojlůžko, ale je to jen jeden pacient. Přistoupíme k posteli, na které leží mladík. Určitě je mladší než já, na sobě má zelené nemocniční pyžamo, což mě celkem překvapí. Tohle tu maj pacienti jen tak první dny, potom jim příbuzní donesou vlastní. Že by nikoho neměl? Další věc, co mě zarazí je ten jeho prázdný pohled, naprosto bez života, v podstatě si ani nevšiml, že jsme přišli.

„Copak to máme tady?“ zeptá se primář a bere si od sestřičky kartu toho mladíka.

„Tohle je, pane primáři, Lenny Bright, devatenáct let. Před týdnem se pokusil o sebevraždu, alkohol a prášky na spaní. Vypumpovaný žaludek, dva dny v kómatu. Od probuzení odmítá jíst a nekomunikuje s okolím,“ vylíčí sestřička celou situaci. Podívám se na mladíka, který nás naprosto ignoruje, ani nevím proč, ale je mi ho líto. Proč by kluk jako on chtěl zahodit svůj život? Co se mu stalo?

„Takže pokud to chápu,“ pokračuje primář, „Je to pět dní, co se vzbudil a od té doby nejedl?“

„Ano,“ odpoví sestřička a já se u toho zděsím. Vždyť toho už měli dávno dát na umělou výživu.

„Jak je potom možné, že ještě nemá napíchnutou výživu?“ zvýší hlas primář a já se mu ani nedivím. Samy jsme se učili, že hranice jsou dva až tři dny a tenhle, opět se podívám na postel na to klubíčko, ten už pět dní do sebe nic nedostal.

„No my mysleli…“ nestačí dopovědět, když ji přeruší primář.
„Co jste mysleli, že z ničeho nic začne jíst? Chci vás upozornit, že máte, co do činění s pacientem, co se pokusil o sebevraždu, je logické, že nebude chtít jíst. Taky doufám, že ho už byl navštívit psychiatr,“ povytáhne obočí a kouká na přítomné sestřičky a doktory. Žádné odpovědi se nedočká, všichni koukají do země.

„Tak o tomhle si ještě promluvíme, ale teď,“ otočí se na nás, „Jaký bude následující postup?“ zeptá se a čeká, kdo se přihlásí k odpovědi. Přihlásím se.

„Okamžitě zavedeme kanylu s nitrožilní výživou, dále budeme kontrolovat příjem tekutin a i pacientovu váhu. Po vyšetření psychiatrem se rozhodneme podle toho, co nám řekne,“ odpovím, jak si myslím, že je to správně. Primář jen pokývá hlavou, zaklapne složku a zamíří ven z pokoje. Ještě se povídám na postel, ale on se ani nepohnul. Dokonce bych se divil, zda za tu dobu vůbec mrkl.

Lenny

Usnul jsem a ani nevím jak, přestal jsem vnímat čas, pouze rozeznám, kdy je den a kdy je noc. Jakýkoliv denní režim jde mimo mě. Zničehonic se do pokoje vřítí spousta lidí a podle toho, co říkají, soudím, že se jedná o vizitu, ale je mi to jedno. Ať si dělají, co chtějí. Snažím se nevnímat, ale i tak postřehnu dvě slova, psychiatr a výživa. Ani jedno mě nepotěší. Nechci, aby se mi kdokoliv hrabal v hlavě, a už vůbec nechci krmit, když jsem se rozhodl vyhladovět.

Nemýlil jsem se, netrvá dlouho a u mě v pokoji se objeví sestřička s nějakým mladým doktorem. Něco mi říkají, ale nereaguju. Slyším další povzdech a potom už jen cítím, jak mi vyhrnují rukáv pyžama, potom něco vlhkého a následně píchnutí a nepříjemný pocit v ruce. To mě trochu přiměje zjistit, co se děje, pootočím tedy hlavou. Kouknu na doktora a potom na mou ruku, kde mi zavádějí kanylu.

„Tím zajistíme přísun živin do těla,“ vysvětlí mi ten mladý doktor, jako by mě to zajímalo. Sestřička pověsí na háček u postele sáček s mou kapačkou a potom odejde. Zůstává tu jen ten doktor, který se nějak nemá k odchodu.

Kevin

Nabídl jsem se, že si toho kluka vezmu na starost, naštěstí primář nebyl proto, už jen proto, že ho sestřičky a doktoři naštvali. Nechal jsem sestřičku všechno připravit a pak jsme se vydali za ním. Všimnu si, že nás zaregistroval, ale to je všechno. Zase hledí do prázdna a naprosto ignoruje, co mu říkám. Vzdávám to s nějakým vysvětlováním a domlouváním, aby začal jíst. Vyhrnu mu rukáv a pokynu sestřičce, aby mi nachystala tampon s desinfekcí. Potřu mu místo vpichu a poté píchnu jehlu a zavedu kanylu na kapačku. Dělám to opatrně, ale i tak to musí být dost nepříjemný pocit, protože to přiláká jeho pozornost. Sice je jeho pohled stále prázdný, ale už to, že ho něco zaujalo, beru jako úspěch.

„Tím zajistíme přísun živin do těla,“ vysvětlím mu, i když si myslím, že je mu to jedno, že se rozhodl tu ležet jako hadrová panenka a nechat se sebou dělat všechno, co budeme chtít…

Pošlu sestřičku zpět, ale sám ještě zůstanu. Ten kluk mě opravdu zajímá. Sleduju ho, jak leží na posteli a i když vím, že on si je mé přítomnosti vědom, žádnou pozornost mi nevěnuje. Ale aspoň si mám dost času si ho prohlídnout. Pohublá postava, které pětidenní hladovění rozhodně neprospělo. Vlasy, dlouhé asi k ramenům, mají krásnou blond barvu a v ní se mu mísí fialové a růžové pramínky, což jeho roztomilost ještě podtrhuje. Krásné modré oči. Škoda, že jsou tak bez života a na tváři žádný úsměv. Kdyby tomu bylo jinak, byl by to okouzlující mladý muž.

„Takže ty ses nám rozhodl vyhladovět?“ zkusím s ním navázat nějakou konverzaci, i když vím, že je to nejspíš zbytečné. Tohle je práce pro odborníka, ale tak nějak cítím, že ten kluk teď potřebuje vědět, že se o něj někdo zajímá. Zkusím od sestřiček zjistit, jestli ho někdo navštěvuje. Prozatím mu zkusím pomoct.

„Jsme se rozhodli nemluvit?“ snažím se dál, ale on na mě nereaguje ani pohledem. Pohladím ho po vlasech, ale i to nemá žádný účinek.

„Měl by ses, co nejdříve uzdravit. Určitě ti jsou lidé, kteří se o tebe bojí a záleží jim na tobě,“ povídám dál a jasně můžu cítit, jak sebou lehce škubl a ztuhnul. Že by v tomhle byl zakopaný pes? Že by byl opuštěné štěnátko, toužící po něčí společnosti a kdo by mu dal najevo lásku? Stále se na něj dívám a prohlížím si ho, okatě a nijak se to nesnažím skrývat. Pokud je tedy problém tady, myslím, že bych mu mohl pomoct a udělal bych to moc rád.

Zvednu se z postele, ještě zkontroluju kapačku, jestli je všechno jak má být, a poté opustím pokoj, abych se mohl věnovat i další povinnostem a dalším pacientům, ale popravdě, tomuhle se budu věnovat nejraději. Je možné, aby mi někdo učaroval tak rychle a tak snadno? Láska na první pohled? Nejspíš ano…

Lenny

Když ten doktor odešel, konečně jsem mohl dát volný průchod svým emocím. Opět si k sobě přivinu polštář, ale tentokrát abych měl, jak zadržovat vzlyky a do čeho by se mohly vpíjet moje slzy. Prej uzdrav se, někdo se o to tebe bojí a někomu na tobě záleží. Takový kecy! Proč jsem asi chtěl zmizet z tohoto světa? Protože tu nikoho nemám! Chtěl jsem se osvojit od té samoty, od neopětované lásky, před nenávistí okolí, které vámi pohrdá! Být znovu s milujícími rodiči! Moje srdce křičí, ale moje rty jsou němé, chvějící se pouze pod náporem vzlyků.

Kevin

Dělám si svoje povinnost, ale nemůžu se dočkat, až opět půjdu navštívit a zkontrolovat mého pacienta, a když má hotovo, moje kroky směřují okamžitě k jeho pokoji. Za slušnosti zaklepu a vejdu. Vidím, že stále leží na postel, přesně tak jak jsem jej před několika hodinami opustil. Ranní kapačku už mu sestřička odpojila a za chvilku bude čas na další. Sednu si zatím k němu na postel. Tiskne sobě polštář a spí. I tak si můžu všimnout mokrých cestiček na jeho tváři. Určitě se uplakal k spánku. Bolí mě z toho u srdce, ale zároveň to beru jako dobré znamení. Stále ho něco bolí, něco jej trápí. Kdyby byl apatický a vše mu bylo jedno, už bychom mu asi nedokázali pomoct, ale takhle se v té tmě drží alespoň malá jiskřička naděje. Jemně mu utřu tváře, ale tak aby se nevzbudil, a poté odejdu z jeho pokoje plnit další povinnosti.

Lenny

Ani nevím, že jsem usnul. Všimnu si, že kapačku už mám dole. Opatrně vstanu z postele, vezmu jednu židli a přisunu si ji blíže k oknu. Sednu si a začnu pozorovat dění venku. Mám výhled do parku patřící k nemocnici. Vidím, jak pacienti a jejich blízcí sedí na lavičkách, nebo se procházejí. Děti pobíhají, smějí se a rozdávají radost kolem sebe. Nechápu to, spousta z nich je jistě vážně nemocná, ale smějí se, jako by jim nic nebylo. Kde berou tu sílu? Vím kde a myslím, že i vy také… V lidech kolem sebe, v opoře a lásce svých blízkých. To je něco co nemám a proto sedím teď tady. V bílém pokoji, na tvrdé židli…

Ozve se otevření dveří, lehce pootočím hlavu, bych zjistil, kdo to je. Uvidím staršího muže s knírem, šedivé vlasy mu splývají podél hubené tváře. Na nose má černé brýle a kouká na mě zkoumavým pohledem. V ruce drží nějaká notes a tužku. Už je mi jasný, kdo je to… Hlavošťoural.

„Zdravím tě Lenny, můžu se posadit?“ zeptá se, ale aniž by čekal na odpověď, sáhne po druhé židli u stolu a dá si kousek ode mě. Nejspíš tušil, že mu nic neřeknu.

„Tak jsem slyšel, že tu nechceš být s námi a že nám nechceš jíst. Copak je na tom pravdy?“ Chvíli ho zkoumám pohledem, ale pak odvrátím hlavu a opět se začnu koukat z okna.

„Vidím, že si se mnou nechceš povídat,“ započne svůj monolog. Zkouší se mě ptát na věci typu, jaké jsem měl dětství – to bylo dokonalé, co byl nejhorší zážitek v mém životě – smrt rodičů, a proč jsem to udělal – neopětovná láska a pohrdání ze strany milované osoby a odsouzení mojí orientace. Na vše jsem mu v duchu odpovídal, ale nahlas nic neříkal a dál sledoval dění venku. Nemám zájem o to, aby se mi kdokoliv hrabal v hlavě a zkoumal moje já. Stačí, že se ve svých pocitech neustále šťourám já, nemusí i nikdo další.

„Tak dnes by to stačilo, pro dnešek končíme, zítra zase příjdu,“ zaklapne zápisník a odejde. Přijď si, kolikrát chceš, stejně ti nic neřeknu. Kouknu na hodiny, tipuju, že tu strávil nějakou hodinku a něco. Vstanu ze židle, otevřu si okno a pak si sednu zpět, přičemž se nechám ovívat jemný a příjemně studeným vánkem.

Kevin

Sedím před ordinací a čekám, až děda vyjde ven. Je psychiatrem už dlouho a má spoustu zkušeností, proto mu jsou dávány případy, kdy se lidé pokusili o sebevraždu. Pomohl už spoustě lidí a já doufám, že Lenny nebude vyjímka.

Je tam už asi hodinu a já jsem čím dál nervóznější. Nejraději bych tam byl taky, ale to nemůžu. Konečně se dočkám a dveře od pokoje se otevřou. Vyskočím z židle, jak čertík z krabičky.

„Tak co, dědo? Co ti řekl?“ začnu se hned dožadovat odpovědi.

„Klid Kevine, tohle nejde tak rychle. Neřekl ani slovo, ale to je v těchto případech normální. On se momentálně utápí ve svém smutku. Bude to ještě hodně dlouho trvat, než promluví a to navíc jen v případě, že sezení budou úspěšná.“

Je mi na nic, je mi to prostě líto. Asi jsem si od prvního sezení sliboval příliš…

„Hlavu vzhůru mladíku,“ stiskne mi děda, povzbudivě rameno, „Není všem dnům konec a já mu určitě pomůžu. A ty taky,“ mrkne na mě a mě je hned o poznání lépe.

„Máš ještě službu, nebo už máš volno?“ zeptá se mě, zatím co kráčíme chodbou. Kouknu na hodiny, které visí na stěně.

„Ještě půl hodiny a mám padla.“

„Dobře, tak já ještě udělám u sebe v ordinaci nějaké papíry a pak se pro mě stav a půjdeme domů spolu,“ a odejde pryč. Já se vrátím a taky si dodělám svoje věci.

Cestou domů si povídáme, teda hlavně já o svých dojmech z prvního dne v nemocnici. Taky se zmíním o Lennym a o tom, že se mi líbí a že bych mu měl pomoct. Dědeček pokyvuje hlavou a pozorně mi naslouchá. Bydlím u něho už dlouho. Rodiče jsou archeologové a tak jsou většinu roku někde v zahraničí na vykopávkách.

Vrátíme se domů a přivítá nás lahodná vůně. Paní Líza nejspíš uvařila nějakou dobrotu. Je to naše sousedka a chodí nám sem vypomáhat a vařit, ale já mám stejně pocit, že to s mým dědou pečou.

„Vítejte kluci,“ vykoukne z kuchyně plnoštíhlá žena s dokonale nakulmovanými vlasy a nad tím oslovením se ani nepozastavuju, „Jdete akorát v čas, zrovna jsem vytáhla kuře z trouby.“ Děda zuje boty rychlostí blesku a už se hrne do jídelny. Bydlíme v menším domečku, dva pokoje, obývák a kuchyň s jídelnou.

Nejdřív si zanesu tašku s věcmi do pokoje a pak se připojím k ostatním. Líza už nachystala na stůl polévku, což jde poznat nejen podle vůně, ale kouřícího talíře na stole. Děda na mě hází pohled, který říká něco ve smyslu ‚Kde se flákáš? Já už mám hlad!‘ Tiše se uchichtnu, děda je někdy fakt jak malej.

„Dobrou chuť,“ popřeju a dám se do té výborné krémové polévky z pórku. Potom máme hned pečené kuře a k tomu šťouchané brambory s cibulkou.

„Dobrou chuť,“ odpoví oba unizóno.

„Copak máš dnes v plánu, zlatíčko?“ zeptá se mě Líza během jídla.

„Nooo… Chtěl jsem se učit a nachystat se na zítřek. Pročpak?“

„Jen tak,“ usměje se Líza, „Jen jdeme dnes hrát bingo a tak mě napadlo, jestli nechceš jít s námi?“ To je milé, jako bych chtěl hrát bingo a viděl na tom něco zajímavého.

„Ne děkuju, ale raději se budu učit,“ aspoň budou taky chvilku spolu.

„Jak myslíš,“ a pokračuje dál v jídle.

V pokoji se zavřu, pustím si nějakou hudbu v rádiu a vytáhnu učení. Přece jen medicína není žádná sranda. Ale ne a ne se soustředit a hudba na vině není. Může za to jeden blonďáček, který leží v nemocnici a něco ho trápí. Zavřu sešity i učebnice a zajdu do obýváku, zeptám se dědy na nějakou knížku, která by mi pomohla pochopit Lennyho stav a já mu něčím neublížil ještě víc. Děda se pod knírem usměje, ale nijak to nekomentuje. Nakonec si do pokoje nesu snad pětikilovou knížku. Naštěstí jsem byl uklidněn, že k tématu se vztahuje pouze kilo. Musím se ironicky zasmát. Ale tak, nemám v plánu číst všechno a nijak důkladně. Jen věci opravdu nezbytné proto, abych mu byl schopen aspoň trochu pomoct.

Tohle mi vydrží celé odpoledne i podvečer. Po večeři se Líza a děda omluví, že jdou na to bingo a já se rozhodl osprchovat a zalést do postele. První den byl náročný, ale líbilo se mi tam. Nejen, že je to práce, kterou chci dělat, ale…

Lenny

Dnes se mi spalo špatně. Nejdřív jsem nemohl usnout, a pak jsem se stejně věčně vzbouzel. Na vině jsou noční můry. Nevím, o čem se mi stálo, ale budil jsem se zpocený, srdce mi splašeně bilo a zrychleně jsem dýchal. Nakonec jsme to kolem čtvrté ráno vzdal a už spát nešel. Vylezl jsem z postele a opět si sedl k oknu. Venku už svítalo a byla to krásná podívaná. Každý by měl aspoň jednou za život vidět východ slunce. Ta krásná hra barev a to jak vás první ranní paprsky lechtají a příjemně hřejí na tváři.

Nevím, jak dlouho takhle sedím, ale nejspíš dlouho, protože už vchází sestřička, aby mě vzbudila na snídani. Dala na stůl talířek s rohlíkem a nějakou pomazánkou. Snad si nemyslí, že to budu jíst. Ale pro čerstvý čaj se natáhnu. Vrátí se asi po půl hodině, a když vidí, že jsem se jídla ani nedotkl, zmizí, aby se vrátila s doktorem. S tím ze včerejška. Teda myslím, že doktor to není, vypadá moc mladě.

„Stále nám nechceš jíst? To ti ta kapačka chutná víc?“ snaží se doktor opět o konverzaci, zatímco sestřička mě odvádí zpět na postel, aby mi mohli napojit další kapačku.

„Nevíš, o co přicházíš,“ mluví dál a usmívá se na mě, „Dnes jsou rohlíky krásně křupavé a pomazánka se taky podařila,“ mrkne na mě, zatímco připojuje hadičku a kontroluje frekvenci kapání.

„Doufám, že dnešní oběd si dáš, naordinoval jsem si výbornou ovesnou kaši,“ snaží se mě navnadit. Ovesnou kaši nesnáším, „Za dvacet minut ti to sestřička sundá a já přijdu zkontrolovat, jestli jíš oběd.“ Zvedne se a vezme si mou snídani a ještě za chůze ji začne jíst. Celkem drzý doktor.

Těch dvacet minut je jak za trest, i když ono to asi tak má být. Nejlepší bylo, když si mě nevšímali a já si tu klidně mohl hladovět. Chci si zas sednout k oknu a koukat ven, třeba si i otevřít okno a vehnat dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Ale teď to nejde, musím tu ležet jak prkno a držet, dokud to nedokape. Třeba bych si to mohl nějak vytáhnout… Ale jako na potvoru to mám připojeno na pravou ruku a jsem pravá a svou levou nejsem schopen nic udělat.

Koukám na kapičky a odpočítávám, kdy mi to konečně sundají. Když už je hotovo, tak nikde nikdo, ještě chvíli čekám, ale pořád nikdo nejde. Prej sestřička přijde a sundá mi to, prdlajs! Zase se na mě vykašlali. Zmáčknu tlačítko, kterým se volá sestřička a to už tu během chvilky je. Nejdřív nechápavě kouknu, tak lehce kývnu směrem ke kapačce. To už pochopí a odstrojí mě. Hned, jak se za ní zavřou dveře, zvednu se z postele a opět si sednu na židličku na svém místečku u okna a zase se odeberu do říše svých myšlenek. Tam jsem sám a nikdo mě neotravuje.

 

 

Kevin

Opravdu ta snídaně byla skvělá! Už jsem sice měl, ale klidně jsem si dal znova. Zatím si dělám ostatní věci v rámci praxe. Chodím s ostatními doktory na vyšetření pacientů. Sem tam nějakého vezmu na nějaké odborné vyšetření a ve volných chvílích, když se najdou, čtu a dělám si poznámky do školy.

Když přijde čas oběda, vyzvednu si u kuchařek ovesnou kaši, a zamířím do pokoje mého malého pacienta. Vejdu dovnitř a vidím, že opět sedí u okna a kouká ven. Překvapí mě, že se otočí, aby zjistil, kdo přišel. První projevení zájmu, i když podle výrazu se netváří, že by měl ze mě radost.

„Přinesl jsem ti oběd,“ odůvodním svůj příchod. Položím misku na stůl a čekám, co se bude dít. Trochu mě naštve, když se zas otočí k oknu. Nenechám se ale zviklat a přejdu do protiútoku. Chytnu opěradlo židličky a blesku rychle ho přetočím ke stolu. Trochu vyjekne a pak se mně vražedně podívá.

„No co, nenechám se ignorovat,“ sice to není pravda, ale říkat mu, že chci, aby jedl, nemá cenu. Kouká střídavě na mě a na misku a nezapomíná u toho krčit obočí. Nakonec se pohodlně opře a otočí hlavu tak, aby aspoň trochu viděl ven. Tak takhle to nepůjde, zkusíme vyjednávat.

„Dnes je venku krásně, nechtěl bys jít ven?“ Vidím, jak se nejdřív napjal, ale hned na to se uvolnil. Nejspíš se mu ten nápad zalíbil, ale pak si uvědomil, že by vystoupil ze své role a zas si hraje na netykavku a ignoranta.

„No nevadí, myslel jsem si, že bych tě po obědě vzal ven, ale když nechceš jíst, tak tu budeš muset zůstat na další kapačku,“ vím, že jde o vydírání, ale myslím, že by to mohlo zabrat. Všimnu si, že se na mě koutkem oka dívá. Nejspíš přemejšlí, co dělat. Stočí hlavu zpět na stůl a začne pozorovat ti kaši, jako by to byl nepřítel nebo co.

„Nemáš rád ovesnou kaši?“ zkusím plácnout do prázdna, proto mě překvapí, když začne kroutit hlavou, že ne. „Tak to se nedá nic dělat, nic jiného nedostaneš,“ dělám neústupného, ale když vidím, jak smutný pohled hází na to okno a jak nenávistným pohledem zabíjí tu kaši před sebou, musím se usmát. „Tak sněz aspoň něco,“ mrknu na něj. Je mi jasný, že má žaludek tak scvrklý, že stejně všechno nesní, ale i trocha je úspěch.

Lenny

Koukám na tu šlichtu přede mnou. Nesnáším ovesnou kaši! Ale možnost jít ven je až příliš lákavá. Možná, že dvě tři sousta bych zvládl a že na vycházku by to stačilo. Kouknu na toho mladého doktora a vidím, že napjatě čeká, co udělám. Nechápu, proč jej zajímám tolik zrovna já. Mělo by mu být jedno, jestli kaši sním anebo jestli mě připojí na kapačku.

Bojácně vezmu lžičku do ruky a naberu trochu kaše. Opatrně k ní čichnu, ale necítím nic divného, krom typického pachu ovesné kaše. Dám do úst první lžičku. Blééé! Fakt hnus! Jak někdo mohl vymyslet něco tak odporného a ještě to vydávat za jídlo. Další lžička… Teď je to snad ještě hnusnější. Se asi pobleju. Třetí lžička. Pobleju se… Vím, to! Položím lžičku a čekám. Doktor mě sleduje s úsměvem na tváři.

„Ještě jednu a pak půjdem vem,“ snaží se smlouvat. Zašklebím se z té představy, že bych tu šlichtu měl dát opět do pusy, ale doktor vypadá neústupně. Chvíli čekám, zda svou podmínku neodvolá, ale když se tak neděje, vezmu lžičku a naberu poslední sousto toho blivajsu.

„Vidíš, jak jsi šikovný chlapec.“ Proč se mou mluví, jak s malým dítětem? „Já tohle jen odnesu pryč a vrátím se s vozíčkem a půjdem na chvíli ven.“

Těším se ven, popravdě mi ty čtyři stěny už lezly krkem. A těším se, až zavřu oči, nasaju čerstvý vítr do plic a nechám svou duši odnést větrem někam hodně daleko. Pryč od všech těch problému a starostí. Být volný jako pták a necítit žádnou bolest.

Kevin

Mám obrovitou radost, že jsem ho přiměl něco sníst. Odnesu misku a ještě zajdu za hlavním doktorem, oznámit tento úspěch. Ten je potěšen a souhlasí i s krátkou vycházkou. Na chodbě tedy vezmu vozík a vrátím se na pokoj. Lenny sedí stále u stolu a netrpělivě mě vyhlíží. Přijedu s vozíkem až k němu a pot se vrátím k věšáku, kde se nachází nemocniční župan. Pomůžu mu jej obléct, přece jen venku by mohl nastydnout a vzhledem k jeho imunitě, kde skoro nejí, by to bylo velmi snadné. Na nohy ještě nazujeme ponožky a papuče, a když usoudím, že je dostatečně oblečený, postavím se za vozík a vyvezu ho na chodbu a zamířím k výtahu.

Když jedeme chodbou, tak Lenny kouká kolem sebe, jako by něco takové nikdy neviděl. Zrovna teď mi přijde jako malé dítě, co přišlo do hračkářství a neví, na kterou stranu se dívat dřív. Koukám na jeho vlásky, jak se třepou ve směru, jak otáčí hlavu, už by potřebovali umýt. Jak se vrátíme, navrhnu mu sprchu.

Sjedeme výtahem do přízemí a hlavním vchodem výjdem ven. Stačí zajít za roh a po chodníku se brzo dostaneme až do parku. Je tu nádherně a je tu i klid. Díky tomu, že je nemocnice v podstatě mimo město, sem nedoléhají žádné zvuky aut.

Dojedu k jedné volné lavičce, které je trochu bokem a sednu si na ni. Lennyho jsem zaparkoval hned vedle, ale ten teď kouká střídavě kolem sebe a na nebe, nebo jen zavírá oči a užívá si čerstvého vzduchu.

„Líbí se ti tu?“ nechci jej rušit, ale přece jen se chci pokusit ho přimět mluvit. To se mi nepodaří, sice mě neignoruje a na můj dotaz kladně přikývne, slova se z jeho rtů nedočkám. „Kdyby ti byla zima, nebo by si byl unavený, tak řekni a pojedeme zpátky, oki?“ Opět bez zvukové odezvy, jen kývnutí.

Zkouším být zase ticho, ale můj nenechavý jazyk mi to nechce ulehčit a já se chci zas na něco zeptat. Chci se o něm dozvědět tolik věcí.

„Ptal jsem se sestřiček, jestli za tebou někdo chodí,“ škubne sebou a podívá se na mě, „A ty mi říkaly, že tu bylo jen pár lidí v tvém věku, předpokládám kamarádi. Chci se zeptat. Ty nemáš rodinu?“ Vím, že bych neměl, ale musím to vědět. Sestřičky se zmínily jen o samých mladých lidech a všechno to byli kluci, žádný starší pán a žena, nikdo, kdo by svědčil o rodičích. Lenny svěsí hlavu a vlasy mu spadnou do tváře.

„Lenny? Ty nemáš rodinu?“ snad teď něco řekne, ale zase jen zakroutí hlavou. Je mi líto, že mi potvrdí, co jsem si myslel. Nikoho nemá, žádnou rodinu, která by jej podržela. Že má kamarády, je super, ale ti roli rodiny nezastanou.

„To je mi líto, promiň. Ale máš nějakou slečnu, se kterou chodíš a která se o tebe bojí?“ další zakroucení hlavou, že ne. Tohle je špatný. Vždyť ten klučina je krom kamarádů úplně sám. Zachvějou se mu ramena a já můžu jen hádat proč. Netrvá dlouho a slyším i tiché potáhnutí a vzlyk. Řeknu vám, teď se proklínám, že jsem se vůbec na něco ptal. Si ten svůj jazyk asi vážně uříznu!

Z kapsy u pláště vytáhnu papírový kapesníčky a jeden hned vytáhnu. Dám mu jej do ruky a naprosto bezmyšlenkovitě se natisknu zezadu na něj a obejmu ho kolem ramen. Stuhl a přestal plakat.

„Prosím neplakej Lenny, je mi to líto, ale neplakej. Netrap se a snaž se najít sílu do života. Nevím, proč si chtěl odejít z toho světa, ale vím jistě, že tvůj čas ještě nepřišel a věř, že je tu minimálně jeden člověk, který by z tvého odchodu byl velmi smutný,“ samozřejmě, že mluvím o sobě. Vím, že teď nejde o mě, ale tenhle kluk, který se mi zrovna rozplakal v náruči, potřebuje něčí lásku. Potřebuje cítit, že ho někdo miluje, že se na někoho může obrátit. Potřebuje vědět, že na tomhle světě není sám a že někomu na něm záleží. Že se o někoho může opřít…

Lenny

Proč to pořád tak strašně bolí? Cožpak jsem se z toho už nevyplakal? Myslel jsem, že mi je už všechno jedno. Chtěl jsem, aby mi bylo všechno! Nechtěl jsem na nic nemyslet. Zůstat sám svou bolestí a sebelítostí. Uzavřít se před světem. Být na všechno sám, jako jsem byl sám na všechno v poslední době. Myslel jsem, že žiju v rámci možností šťastný život, ale moje naivita mě dostihla nepřipraveného. Stačilo pár bolestivých slov, zlomené srdce a můj zdánlivě spokojený život se zhroutil jako pyramida postavená z karet.

Pak si příjde nějaký doktůrek a začne mě krmit řečičkami o tom, že mám dál žít, že jsem určitě neměl umřít a že je tu někdo, koho by můj odchod zasáhl. Copak on ví jak mi je? Prošel si tím, co já? Dokáže snad číst myšlenky a být génius v jejich analyzování! NE! Je to jen doktor plnící si další povinnost. Jsem jen jeden z mnoha pacientů v řadě… Je mi to všechno jedno! Celý svět je mi ukradený. I můj zpropadený život!

Proč to potom, ale všechno, tak strašně bolí a svírá se mi hruď? Proč i přesto, že chci pryč z tohodle světa, nedokážu najít odvahu a ukončit to jistějším způsobem, než je spolykání prášků? Bojím se snad? Jsem až takový srab? Co když ve skutečnosti se nechci zabít? Spolykal jsem snad ty prášky s vědomím a s vírou, že mě někdo najde a já neumřu? Toužil jsem snad jen po zvýšené pozornosti? Proč jsem si nepodřízl žíly, kde je úspěšnost v podstatě 100%? Je mi špatně. Ze sebe… ze své slabosti… ze svého života…

Kevin

Pláče. Pláče, tak že mi to trhá srdce. Tolik toužím vědět, co se v té jeho hlavičce odehrává. Vědět to, abych mu mohl pomoci.

Cítím, jak se jeho ztuhlé tělo uvolnilo a pláč ustal. Nejdřív jsem se lekl, že se mu něco stalo, ale když jsem ho zkontroloval, zjistil jsem, že se opět jen uplakal je spánku. Proto ho pohodlněji usadím do křesla a pomalu se s ním vydám do nemocnice.

V pokoji ho vezmu opatrně do náruče. Naštěstí je tak vyčerpaný, že se jen zavrtí a spí dál. Župan mu nechám, kdyby se ho snažil sundat, určitě bych ho probudil. Jen mu sundám papuče a zakryji peřinou. Potom odejdu opět pomáhat i na oddělení, ale každou hodinu ho přece jen chodím kontrolovat. Když je čas večeře a on stále spí, rozhodnu se jej nebudit a rovnou mu zapojím kapačku, přece jen jedno tužší jídlo za den stačí. Musíme na to jít pomalu.

Dokonce se mi podaří u hlavní doktora usmlouvat i noční směnu, abych mohl být s ním. Jen se stavím u dědy mu to povědět. Cestou zpátky si v kantýně koupím nějakou večeři a pak se zase vrátím zpátky na oddělení. Ještě trochu pomůžu sestřičkám, ale pak se stejně zašiju u Lennyho v pokoji a dávám na něj pozor. Vytáhnu si svoje knížky a poznámky a u stolu se začnu učit, přičemž každou chvíli sjedu k postavě na posteli.

Lenny

„Je nám to líto chlapče! Tvoji rodiče srážku nepřežili. Druhý řidič jel vysokou rychlostí a v tom dešti prostě nezvládl řízení. Jednalo se o čelní náraz…“

„Prosím! Potřebuju práci, nechte mě tu pracovat!“

„Nechodíš náhodou do školy? Jak to budeš zvládat?“

„Zvládnu to, slibuju!“

„Ahojky, jsem Rick.“

„A-ahoj, Lenny.“

„Těší mě Lenny!“

„Tak co dnes bude Lenny? Hamburger jako obvykle?“

„Jop.“

„Už se to dělá, už se to vaří.“

„Stalo se něco?“

„Ne, to je dobrý. Nechci se o tom bavit.“

„Tak co kdybychom si potom někde poseděli a ty mi to řekl?“

„Tak co kdybychom šli k tobě?“

Miluju ho… Chci aspoň jednou ochutnat ty rty… Uhasit tu touhu po něm…

„Co si myslíš, že děláš? Nemluv! Nesahej na mě, nelíbej mě a prostě a jednoduše mě neházej do jednoho pytle s lidmi, jako jsi ty!“

Stojím u dveří od kuchyně… Rick mě vyhodil… Nechce mě ani vidět…

„Co se mezi vámi stalo?“

„Nic, jen je to zasranej buzerant!“

Zase se s ní objímá… Říkal, že se pohádali… Proto zůstal u mě… Doufal jsem, že..

„Tak mladý pán chtěl? Takže tys prostě jen chtěl a proto jsi mě ocicmával? To sis snad myslel, že budu někdo jako ty?“

Proč mě uráží? Vadí mi to, je mi to líto… skoro všichni v baru jsou jako já… Proč mu to teda tak vadí? Moje tělo mě neposlouchá a já se napřahuju k ráně. Jednu jsem Rickovi vrazil.

„Drž hubu! Když nic nevíš, tak nemluv. Víš, jak dlouho a jak moc tě miluju? Od prvního dne, kdy jsem tu začal pracovat, ses mi líbil. Nikdy jsem nic neřekl, nechtěl jsem zničit naše přátelství, ale včera jsem se prostě neudržel. Jsem sice gay, ale to jsou tu skoro všichni, tak mě laskavě přestaň urážet.“

Tentokrát uhodí Rick mě, a to požádně.

„Je pravda, že tu jsou všichni gayové, ale ani jeden mi nestrkal jazyk do pusy. Jak nechutné…“

Rodiče zemřeli…

Miluju tě…

Nesnáším tě, jsi odporný!

Zemřeli…

Miluju…

Nesnáším…

Odporný…

S křikem a zcela zpocený se probudím. Sen?

„V pořádku Lenny, byla to jen noční můra. Klidně se vyplakej, jestli potřebuješ,“ Někdo mě objímá a konejší. Kdo je to? Řekl, že pláču. Sáhnu si na tváře, opravdu jdou mokré od slz.

„Pšššt, to bude dobrý,“ konejšivě mě hladí po zádech a lehce se mnou pohupuje. Najednou je mi tak dobře, cítím se v bezpečí. Cítím, že tu nejsem sám. Opět se rozpláču a užívám si té hřejivé náruče. Sevřu jeho triko pevněji rukách, kdyby mě snad chtěl opustit.

„Jen plakej, dostaň to všechno ze sebe. Uleví se ti.“

Nevím, jak dlouho takhle sedíme. Už nepláču. Sedím u něj, nechávám se objímat a přeju si, aby tohle neskočilo. Nechci, aby odešel. Nechci zas být na všechno sám. Chci, aby mě někdo chránil. Chci, aby mě měl někdo rád.

Najednou mi dotyčný začne páčit svoje triko z mých ruk. Sevřu je ještě pevněji. Nechci, aby odcházel, aby mě tu nechal.

„No tak Lenny, pusť mě. Chci ti jen donést něco k pití, hned se zase vrátím.“ Vzhlédnu k němu a střetnu se s pohledem toho mladého doktora. Snaží se uvolnit moje ruce, ale já je sevřu ještě pevněji, nechci žádné pití. Potřebuju jeho…

„Prosím,“ a do očí se mi nahrnou další slzy.

Kevin

On promluvil! Řekl svoje první slovo od té doby, co tu je. A řekl ho mě. Koukám do těch lesklých očí plných smutku.

„Prosím,“ zopakuje a nepouští mě. Chtěl jsem mu jen podat sklenici vody, ale to teď asi nepůjde. Ne, že bych se z jeho sevření nedostal, ale nechci mu ublížit, kdybych náhodou použil moc síly.

„Tak dobře nikam nejdu,“ rezignuju, ale v jeho tváři vidím úlevu, „Posuň se kousek.“ Nechápavě na mě kouká a tak si jej posunu sám a lehnu si vedle něj. Ležím na boku, jednou rukou jej hladím po zádech a na té druhé mi leží. Prsty má skoro bílé, z toho jak křečovitě svírá mé tričko.

„Můžeš mě klidně pustit, nikam neodejdu,“ pošeptám mu do ucha. Zase se na mě podívá. Zkoumavý pohled, jako by hledal náznak jakékoliv lži. Ale já nelžu, a když si to ověří i on, pustí mě.

„Teď spi, budu tu, až se vzbudíš,“ na to se Lenny více zavrtá do mé náruče a netrvá dlouho a začne klidně oddechovat.

Lenny

Zavrtám se víc ke zdroji tepla. Krásně se mi spí, že ani nechci vstávat. Něco mě pevněji chytne a přitáhne si k sobě. Někdo tu se mnou leží? Otevřu oči a já koukám do očí toho mladého doktora, jsou ledově šedé a přece z nich vychází tak příjemné teplo. Ale počkat? Proč tu se mnou leží? Blesku rychle se snažím odtáhnout a při tom zapomenu, že jsem na posteli, které rozhodně nemá dva metry na šířku. Naštěstí mě chytnou dvě pohotové ruce.

„Dávej pozor,“ promluví ke mně lehce káravým tónem, „Večer se ke mně tiskneš, div mě málem rozmačkáš a teď jsi ke mně tak odtažitý… To bolí!“ udělá ublížený kukuč, ale proč mám pocit, že si ze mě dělá srandu a vysmívá se mi? A co to mluví o večeru? Co se stalo?

„Měl jsi noční můru,“ jakoby mi četl myšlenky, „Plakal jsi ze spaní. Jak ses vzbudil, jsem tě utěšoval a nakonec jsi mě nechtěl ani pustit pryč, proto jsem spal s tebou.“ On spal se mnou? To jsme celou noc leželi tady vedle sebe? On mě objímal a já se k němu tulil? Bože!

„Nemusíš se tak červenat,“ pohladí mě doktor po tváři, „Nechceš mi zas něco říct? Večer si na mě promluvil a bylo hezké slyšet tvůj hlas.“ Sklopím hlavu a zakroutím hlavou. To jsem musel být asi hodně mimo, že jsem i mluvil…

„Nevadí, já si počkám,“ s tím se zvedne z postele a začne se upravovat. Tak nějak mám pocit, že je mi zas smutno, když vedle mě není. Podívám se na něj, on se na mě taky kouká a tak přistiženě sklopím zrak jinam.

„Půjdu nám pro snídani, doufám, že ji dnes sníš, a když dnes sníš i oběd, tak tě zase vezmu ven.“

Představa, že bych zas mohl jít ven je až příliš lákavá a tak rychle, přímo zbrkle přikývnu na souhlas. Doktor se usměje a za chvilku se vrátí i se snídaní. Vypadá to na nějaké koláče. Mňam, mám rád sladké. Ale už po prvním koláči se cítím šíleně plný, smutně se kouknu na mého společníka. Ten druhý do sebe opravdu nenacpu. Ale žádné kárání nepřijde, opět vykouzlí úsměv a pohladí mě po vlasech.

„Šikovný kluk, já to teď odnesu a pak se půjdeme vykoupat.“

Vykoupat? Spolu? Blbost! Takže mi bude pomáhat? Zrudnu snad až ke kořínkům vlasů. Nechci, aby mi pomáhal. Zvládnu to sám!

„Tak jedem prcku,“ a přijede ke mně s křeslem. Uraženě našpulím pusu. Mě nikdo prcku říkat nebude! Vstanu a projdu kolem něj, jako bych si ho ani toho vozíku nevšiml.

„Ale ale, mladý pán chce machrovat. No jak myslíš,“ a následuje mě i s ručníkem a nějakým oblečením po chodbě. Chtěl jsem mu dokázat, že ničí pomoc nepotřebuju, že to zvládnu sám, ale přecenil jsem svoje síly. Postupně zpomaluju a každou chvíli se zmoženě opřu o stěnu. Nejsem ještě ani v polovině cesty a už nemůžu. Krok a padám na zem. Zavřu oči a čekám ránu, ale nic nepřichází. Otevřu oči, abych zjistil, že mě doktor chytil těsně nad zemí. Vezme mě do náruče jako princeznu a pokračuje dál chodbou.

„Proto jsem chtěl, abys jel na vozíčku. Dlouho si ležel a tělo ještě nemá dostatek síly,“ čekal jsem, že se mi začne smát, ale tohle znělo jako prosté vysvětlení a i starost o mě. Je mi líto, že jsem to nezvládl, ale jsem rád, že mě to nechal zkusit a pak se mi ani nesměje. Opřu se o jeho rameno a nechám se nést ke koupelně.

„Děkuju,“ zašeptám tak tiše, že si myslím, že to ani nemohl slyšet.

„Není zač,“ a jemný polibek do vlasů. Ještě že mi ten není vidět do obličeje, určitě jsem rudý jak rak.

Kevin

Další úspěch, další slovo. Sice jen jedno, ale nevadí. Konečně není jako němá ryba a začíná pomalu komunikovat. Věděl jsem hned, že tu dálku do koupelny nedojde, ale nemělo cenu mu cokoliv vysvětlovat. Zkusil si to a nezvládl, ale bojoval dlouho. Pak už bylo na mě, abych mu pomohl. Nic nevyčítal, nedělal ze sebe chytráka. Jen mu pomohl.

Teď jej nesu do sprchy a mám pocit, že nic neváží. Kolik může mít? Tak čtyřicet kilo? Ale podle jeho tělesné konstrukce ani před tím, než tu tak zhubl, určitě moc neměl, tak padesát, maximálně pětapadesát kilo. To není moc, ale tak přece… je to mrně. Mě sahá sotva po bradu. Budu se muset kouknout do jeho záznamů kolik váží a taky ho zvážím znovu, jestli aspoň trochu nepřibral.

Loktem otevřu dveře od koupelny a nohou za sebou zavřu. Posadím Lennyho na židličku, co tu je, a ručním s čistým pyžamem položím na volnou poličku. Kouknu se po Lenny a vidím, že se nevyslíká.

„To se chceš koupat oblečený?“ zeptám se a začnu napouštět vanu. Lenny stydlivě sklopí oči.

„Nemusíš se stydět, jsme oba kluci a nemáš nic, co bych já neměl taky,“ zkouším mu dodat odvahy, že se nemusí bát, rozhodně ho nemám v plánu okukovat, i když bych chtěl, „Ale otočím se, aby ses mohl v klidu vysléct, a pak ti pomůžu do vany.“ Jak řeknu, tak udělám. Otočím se a čekám. Po chvilce uslyším lehké odkašlání a já se otočím. Lenny sedí shrbeně na židličce a stydlivě si zakrývá klín. Je nádherný, a až nabere ztracenou váhu, bude ještě hezčí. Vezmu ho opět do náruče a opatrně ho položím do teplé vody. Nenapustil jsem nic horkého, jen příjemně teplou vodu, aby ze sebe smyl špínu a pot posledních dní.

„Chceš pomoct?“ zeptám se a poukazuju na kanylu, kterou má zavedenou v pravé ruce a kterou nesmí namočit. Je vidět že váhá, že mi nevěří.

„Neboj se, umyju, co budu moct a intimní partie nechám na tobě,“ na tohle mi už kývne. Natáhnu se pro houbičku a dám na ni trochu sprchového gelu. Začnu nejdřív umývat záda, potom celé paže, hruď a jako poslední nohy. Potom se otočím a nechám ho, ať umyje zbytek. Poklepe mi na rameno, že je hotov a já se otočím zpět k němu.

„Umyjeme i hlavu, dobře?“ Kývne na souhlas. Vezmu sprchu do ruky a začnu štelovat teplotu vody. Když si myslím, že je to akorát, zeptám se Lennyho, jestli to vyhovuje i jemu a když jo, opláchnu mu vlasy. Do dlaně dám trochu šampónu a začnu mu pomalu mýt vlasy. Lehce ho u toho masíruju a přitom vytvářím spoustu pěny. Takhle bych o něj pečoval nejraději navždy. A Lennymu to taky není proti srsti. Slastně přivírá oči a jsem si jistý, že být kočkou, tak by sladce vrněl. Opláchnu si ruce a dám se do smývání šampónu. Potom vytáhnu špunt a čekám, až se voda vypustí. Mezi tím se natáhnu po obří osušce a čekám, až se Lenny postaví, abych jej mohl utřít. Ale ten na mě kouká, jakoby nevěděl, co po něm chci, co po takovém koupání následuje.

„Musím tě utřít, tak se prosím postav,“ je vidět, že se mu moc nechce, ale s tímhle si už sám neporadí. Opatrně vstane a já ho přidržuju, aby nespadl. Poté se dám do utírání každého kousíčku jeho těla. Potom jej zamotám do osušky a vezmu do náruče, abych jej přenesl z vany na židličku a druhým, menším ručníkem se dám do vysoušení jeho vlasů. Když už z nich nekape voda a jsou jen lehce vlhké, vymotám ho z osušky a chci mu pomoc s oblékáním čistého pyžama, ale on mě zastaví. Pochopím, že se chce obléct sám a tak mu to umožním a opět se otočím zády. Když se zas ozve, že je hotov, opět si ho nahodím do náruče a vydám se do jeho pokoje.

Položím ho na postel, přikryju ho a chci odejít.

„Zůstaň,“ chytne mě za ruku a prosebně se na mě podívá. Rád bych s ním zůstal, ale musím si jít plnit svoje povinnosti.

„Dobře, zůstanu to chvilku, dokud neusneš, ale potom musím jít dělat i jinou práci. Ale vrátím se si sníst s tebou oběd, dobře? A pak půjdem ven.“ Lenny nepouští mou ruku, jen kývne a ulehne ke spánku. Já si přisednu na postel a a začnu ho hladit po stále vlhkých vlascích.

„Jméno?“ chvilku mi trvá, než si tuhle otázku rozeberu.

„Kevin,“ usměju se. Lenny se taky usměje, ale na to už zavře oči a začne pomalu oddechovat. Já ještě chvilku počkám, ale když vidím, že skutečně spí. Vymaním se z jeho sevření a potichu, jak myška, odejdu z jeho pokoje.

Zajdu za doktorem a řeknu mu dílčí úspěchy. Jsem pochválen a mám radost. Ne z té pochvaly, ale z Lennyho, že začal jíst a pomalu i začíná komunikovat.

Do oběda mi čas uteče celkem rychle. Přece jen mám dost práce a tak se na chvilku nezastavím. Věčně pobíhám sem a tam a tak jsem rád, když dovezou obědy a já si jej můžu vzít a společně s obědem pro Lennyho se vydám k jeho pokoji. Otevřu dveře a vidím, že Lenny ještě spí. Položím boxíky na stůl a kouknu se, co dobrého máme. Já mám kuře s rýží a Lenny dostal bramborovou kaši s nějakou masovou šťávou.

Přejdu k posteli a začnu ho hladit po tváři, abych ho vzbudil. Nejdřív se začne mračit a snaží se mou ruku odstrčit, nejspíš si myslím, že je to nějaký otravný hmyz. Ale když ono hlazení nepřestává, otevře oči a koukne se na mě.

„Vstávej, Růženko, máš tu oběd,“ a dávám z něj peřinu dolů. Opět mu chci pomoct, ale nedovolí mi to. Sednu si teda ke stolu a čekám, až si přisedne i on.

„Dobrou chuť,“ popřeju a dám se do jídla. Mám neuvěřitelný hlad.

„Dobrou,“ odpoví mi a vezme si lžičku a začne taky jíst.

Po očku ho sleduju, vypadá to, že mu to chutná víc než ta včerejší ovesná kaše. Sní víc jak polovinu a zas na mě kouká takovým tím omluvným pohledem ‚Promiň, ale už vážně nemůžu.‘

„Takže jestli už nemůžeš, tak to odnesu, udělám ještě nějakou práci a pak se pro tebe zase stavím a půjdeme na čerstvý vzduch. Oki?“ Přikývne a v očích mu hrajou jiskřičky, z toho jak se těší.

Odejdu teda a rychle děkám svoji práci, až moc se těším na čas strávený s Lennym. A když už mám konečně hotovo, zamířím za ním a už ho zvedám do náruče a přendávám ho na pojízdné křesílko, tentokrát neprotestuje. Už vím, že sám daleko nedojde.

Sjedeme tedy výtahem a venku zamíříme na stejně místečko, kde jsme byli včera. Je tam klid a nikdo rušit nebude.

Lenny

Jsem rád, že jsem venku. I když dnes jsem nějak unavený. Asi za to mohou ty údajné noční můry, potom ta namáhavá cesta do koupelny, kterou jsem stejně nezvládl, trapné koupání v přítomnosti Kevina. Kevina? Kouknu se vedle mě, kde sedí na lavičce. Kouká na nebe a mě si nevšímá. Nevadí mi to, nevadí mi, že je se mnou. Dokonce s ním mluvím, i když jsem nechtěl. Ale chová se ke mně pěkně. Nic mi nevyčítá a hlavně se neptá ‚Proč?‘, i když je mi jasný, že to chce vědět. Neřeknu mu to, nechci, aby věděl, jak velký slaboch jsem.

Teď si budu užívat čerstvého vzduchu, barev kolem sebe, zpěv ptáků a relativní ticho. Takové to ticho, když jste s někým venku, ale nic si neříkáte a přesto mezi vámi nepanuje žádná těžká a nervózní atmosféra. Teď je mi báječně a takhle chci zůstat…

Kevin

Už je to týden, co jsem do nemocnice nastoupil a co se starám o Lennyho. Od té doby, pravidelně jí a podařilo se nám, že váha zaznamenala zvýšení hmotnosti o nějaký pět až sedm kilo. To je nádhera, i když bude muset přibrat aspoň ještě jednou tolik. Stále mluví jen se mnou a i tak se jedná jen o jednotlivá slovíčka typu ‚Prosím a děkuju.‘

Dokonce jsme mu už vytáhli i kanylu na kapačku a krom chození ven, se může chodit procházet po chodbě. Koupání už taky zvládne sám, ale i tak raději vždycky čekám přede dveřmi. Na procházky ven stále jezdí na vozíčku a jen v mém doprovodu. Myslím, že mu to ale nevadí. Prostě se to stalo naším rituálem, stejně jako společné jídlo. Vždy jíme spolu, Lenny sní už skoro celé porce a já mám z něj velkou radost.

Ještě pár dní a bude moct jít domů a do nemocnice jen docházet. Přece jen s dědou nemluví a tak jeho psychické problémy ještě nejsou vyřešené a toho se trochu bojím. Co když se zase o něco pokusí? Co kdyby ho už tentokrát nikdo nestačil zachránit? Z toho pomyšlení se mi svírá žaludek. Až moc mi přirostl k srdci, že jej budu jen těžko opouštět. Vždyť jsme jen… asi kamarádi a já ani nevím, jestli by byl ochotný být se mnou víc než jen kamarád. Vždyť nevím, jestli je gay nebo ne. Ale přítelkyni nemá, což je pro mě malý plamínek naděje. Ale na přítele jsem se nezeptal, ale zas na druhou stranu, kdyby nějakého měl, jisto jistě by jej navštívil.

„Kevine, pojď se sem prosím na chvíli,“ zavolá si mě z kanceláře primář. Leknu, jestli jsem náhodou něco neprovedl, nebo nepopletl…

Lenny

Ležím v posteli. Dnes jsme měli výborný oběd. Už konečně dostávám i maso a sem tam i nějakou sladkost v podobě koláčku či zákusku. To mi ale nosí tajně Kevin, prej bych se ještě neměl moc přecpávat. Naposledy to byl zákusek s ovocem zalitým v želé. Mňamka.

Už je skoro čas na to, aby se tu zase zastavil a vzal mě na každodenní vyjížďku do parku. Ležím na posteli a nedočkavě hypnotizuju dveře, kdy se konečně otevřou. Ale pořád nic. Už jsem nervózní. Třeba na mě zapomněl? Ne to ne, Kevin určitě ne!

Otevírání dveří. Vymrštím se do sedu. Kevin konečně přišel ale tváří se nějak smutně. To se mi nelíbí. Vždycky má úsměv od ucha k uchu a šíří dobrou náladu na všechny strany.

„Co?“ a nasadí hodně nechápavý výraz. Nelíbí se mi, že se nesměje. Tohle není Kevin. Na mou otázku se jen lehce usměje a pohladí po tváři. Zase ten pocit, když se mě dotkne.

„Doktor říkal, že jsi skoro zdravý. Za dva dny budeš moct jít domů a sem už jen docházet,“ odpoví mi na mou otázku a začne se tvářit ještě víc smutně. Nechápu, to přece znamená, že jsem zdravý a nebudu tu muset ležet. Tak proč je z toho naopak smutný?

„Proč?“ Chci vědět proč je smutný. Proč má takovou náladu.

„Co proč?“ Nejspíš nechápe, na co se ptám. Tak na něj ukážu a udělám smutný obličej a hned na to se natáhnu k jeho rtům a prsty zvednu koutky do úsměvu.

„Proč se nesměju?“ zeptá se a já přikývnu.

„Protože odejdeš. Zvykl jsem si na tebe,“ odpoví a mně se na pár chvil zastaví srdce. To je smutný jen kvůli tomu? Ale proč? Vždyť jsem jen obyčejný pacient. Jeden z mnoha. Nemocných lidí tu je mraky, proč by měl být smutný právě z mého odchodu? Spíše by se mělo ulevit, už se nebude muset starat o takové budižkničemu, jako jsem já. Prostě to nechápu! Opět zvednu ruce a prstíky na jeho koutcích mu naznačím, aby se usmál. Když se na mě podívá, taky se usměju a on mi to oplatí.

„Máš pravdu, nebudeme se mračit. Je skvělé, že půjdeš domů,“ s tím mě vytáhne nohy a zase mě šoupe ke křesílku, ale dnes nechci jet, dnes to chci zkusit sám.

„Chceš jít po svých?“ zeptá se a přitom roztomile zvedá obočí, jako by mi nevěřil, že to zvládnu. Ale já to dokážu a tak rozhodně kývnu.

„Tak dobře, ale půjdeme pomalu a ty mi řekneš, když nebudeš moct, dobře?“ určuje si podmínky, které mohu přijmout. Obuju si boty a vyrazíme. Jdeme pomalu, ale nikam nespěcháme. Kevin se mě snaží přidržovat, kdybych náhodou chtěl padat, ale mě to rozčiluje a tak to vyřeším po svém a svou rukou vklouznu do té jeho. Krásně hřeje a je pevná. Kevin se zastaví a koukne na mě. Usměju se, ale on nic neříká a jen na mě vyjeveně hledí. Na chvilku se leknu, že jsem překročil mez a že mu to vadí. Smutně sklopím hlavu.

„Omlouvám,“ a začnu pomalu pouštět jeho ruku. Ale na to mě chytne pevněji. Překvapeně k němu vzhlédnu.

„Nevadí mi to, jen mě to překvapilo,“ a zas se usměje, tak jak to mám rád. Opět se rozejdeme. Dojdeme na naše místečko a tentokrát si sednu vedle něj na lavičku. Nepouštím jeho ruku. Nechci ji pustit a on se taky do toho nějak nemá. Opřu si hlavu o jeho rameno a zavřu oči. Začnu přemýšlet. Tak za dva dny mě pustí. Musím se vrátit zpátky do školy, to bude zas dohánění. Potom do práce, cuknu sebou, úplně jsem zapomněl na práci. Na Ricka… Mám vůbec ještě práci? Mám pocit, že šéf říkal něco o tom, že se najde jen záskok, že místo je stále moje, ale i tak…

Kevin

Jsem šťastný a smutný zároveň. Sedím tu s Lennym, držíme se za ruky, i když to nejspíš nebude projet nějaké náklonosti, a hlavu má opřenou o mé rameno. Na druhou stranu mi trhá srdce na kusy skutečnost, že by měl odejít a já ho už nikdy neuvidím. Vím, že fyzicky je Lenny už zdravý, když bude pravidelně jíst, tak by mělo být všechno v pořádku, ale jeho dušička mi ještě zdravá nepřijde. Od dědy nic nevím, s ním nemluví, a já se ho taky ještě na nic neptal, i když si myslím, že by mi nic neřekl.

„Lenny? Nechceš mi konečně říct, co se ti stalo?“ Lenny se napjal a koukne na mě smutný pohledem a mě je jasný co přijde. Ne, jasně zakroutil hlavou v záporu.

„Tak nevadí,“ a položím si zpět jeho hlavu na rameno.

Lenny

Čekal jsem, že se dřív nebo později zeptá, ale i tak mě to překvapilo. Chvilku jsem si dokonce hráls myšlenkou mu všechno říct, ale nakonec jsem na to sebral odvahu. Už zase se chovám jako slaboch, ale nechci, aby se mi vysmál a odsoudil mě.

Vrátíme se na pokoj a já si hned lehnu. Kevin se se mnou ještě rozloučí, že zítra přijde později, ale oběd spolu sníme. Jsem rád, už jsem se na to zvykl.

Ležím v posteli a nemůžu usnout, moc přemejšlím. O tom, co mě bude čekat, až vyjdu z nemocnice. Jestli to sám všechno zvládnu. Samozřejmě myslím i na práci a Ricka a je mi z toho nějak divně. Netěším se tam, chtěl bych zůstat tady… s Kevinem…

Ráno se probudím celkem brzo, kouknu z okna, prší. Po dlouhé době, poslední dny bylo slunečno. Dnes to na procházku nevidím, ale co pak budem s Kevinem dělat?

Uslyším zaklepání, že by Kevin? Vystřelím do sedu, ale k mému zklamání je to jen sestřička.

„Nesu vám květiny,“ a dá mi nádhernou kytici hned do vázy, kterou mám u stolku. Potom mi ještě podá obálku s mým jménem. Nechápavě na ni koukám.

„Byl tady muž a říkal, až vám zanesu tyhle květiny a předám vám tohle psaní,“ s tím odejde a já nechápavě koukám na dveře, na kytku a na dopis v ruce. Otevři obálku a vytáhnu popsaný papír

Ahoj Lenny,

Doufám, že už jsi v pořádku. Promiň, že jsem se neozval a ani za tebou nepřišel. Ale hned ten den, co jsme se naposled viděli, jsem šéfa požádal o dovolenou a ještě ten večer odjel s Jess z města. Vrátil jsem se až včera a zjistil, co se stalo.

Odcházím z práce i z města, domluvili jsme se tak s Jess, kterou jsem si mimochodem vzal. Zítra odjíždíme na líbánky.

Je mi líto, že už nemůžeme být kamarádi, ale chci říct jedno… Je to tvoje chyba, to ty jsi všechno zkazil.

Přeji brzké uzdravení.

Rick

 

Sevřu papír v ruce tak moc, že jej roztrhnu. Proč se ozýval? Skoro jsem na něj zapomněl. Zapomněl jsem na to, jak moc mi ublížil. A teď mi napíše tohle! Že je to moje chyba? To za to opravdu můžu jenom já? A co Jess? Už to není přítelkyně, ale manželka? Proč mi to musel napsat? Proč si to nemohl nechat pro sebe? Proč mi zas musel vrazit kudlu do těla?

Schoulím se do klubíčka a opět se rozpláču. Už jsem neplakal tak dlouho, neměl jsem vlastně ani důvod. Nic mě nebolelo, nic mě netrápilo. Nebyl jsem sám a měl jsem Kevina. Ale teď… už jsem zase sám. Kevin ti není, a proč by tu vlastně byl? Nemá důvod…

„Lenny!“ Uslyším ode dveří a zvednu svůj uplakaný pohled. Kevin! Nepřemejšlím, zvednu se z postele, rozeběhnu se k němu a vletím mu do náruče. Je mi jedno, že mu to může vadit, teď ho prostě potřebuju mít u sebe.

„Copak se stalo maličký?“ řekne něžně a začne mě hladit po zádech. Nejdřív se musím vyplakat.

Kevin

Pročpak Lenny zase pláče? Už dlouho neplakal. Co se stalo? Kouknu po pokoji a vidím velkou kytku na jeho stole. To sem za ním někdo přišel? Kdopak jej rozplakal?

„Copak se stalo maličký?“ zeptám se a začnu ho hladit po zádech. Doufám, že teď už mi konečně všechno řekne. Ale zatím nic neříká, jen mi skrápí tričko svými slzami a tiskne mě k sobě. Už jsem si myslel, že mi zase nic neřekne, když v tom začne mluvit.

Vypráví mi, jak mu zemřeli rodiče, jak se začal starat sám o sebe. Že měl problém sehnat práci, ale i to se mu podařilo. Pak začne mluvit o nějakém Rickovi, že se potkali v práci, zamiloval se na první pohled, ale celou dobu se snažil udržet to jen na přátelské rovině. Ale nakonec se neudržel… A pak se na něj Rick zlobil, nadával, uhodil ho a urážel. Že se prostě z toho všeho sesypal, že už nechtěl být na všechno sám.

Je mi ho tak strašně líto. Jak se k němu mohl někdo zachovat tak hnusně? To ten člověk neměl srdce? Nejraději bych mu rozbil hubu. Ale jsem rád, že mi to všechno řekl. Konečně vím, co jej trápí a co sužuje jeho srdíčko. A jemu se taky uleví, snad všechna bolest bude odplavena společně se slzami.

„Jen se vyplakej, Lenny. Uleví se ti,“ vískám ho ve vlasech, „ Já tu pro tebe budu, tak se nemusíš bát.“

Lenny

„Jen se vyplakej, Lenny. Uleví se ti.  Já tu pro tebe budu, tak se nemusíš bát.“

Přestanu plakat a málem zapomenu i dýchat.

„Cože? Proč?“

Kevin se usměje. Jednou rukou mě pořád drží kolem pasu a tou druhou mi začne utírat slzy z tváří.

„Tys to ještě nepochopil?“ zeptá se mě vážně, ale já opravdu nevím. A dám to najevo. Kevin se usměje ještě víc a než se naděju, mi dává jemný a něžný polibek. Nijak se nedobývá, jen mi lehce užibuje rty. Jsem tak vykolenej, že nejsme schopen ničeho. Jen držím a skoro mu visím v náruči, jak hadrová panenka. Po chvilce se ode mě odlepí.

„Vadí to ti?“ zeptá se a mě neunikne smutný výraz ani tón jeho hlasu. Proč je mu to líto?
„Ne-nevadí…“ řeknu ještě stále zaskočeně.

„Víš Lenny, mám tě rád,“ a znovu mě obejme, „Myslíš, že bys mě mohl mít taky rád? Vím, že nejsem žádný Rick, ale podle toho, co jsem slyšel, si myslím, že to nebyl kluk pro tebe. Že si tě nezaslouží a že by ses s ním trápil. Já se o tebe budu starat a nikdy ti neublížím. Tak prosím, měj mě rád. Aspoň trochu…“

Nic neříkám a jen poslouchám, co mi říká, a snažím se všechno pojmout. Jako by mi mozek i srdce přestaly fungovat. Že není jako Rick? To je pravda! Ale popravdě… Už nechci někoho jako je Rick. Kevin tu se mnou byl, i když jsem s nikým nechtěl mluvit, i když jsem nejedl a rozhodl se skončit to tady. To on tu byl, ne Rick. To Kevin mi pomohl se dostat na místo, kde jsem teď. To s ním se cítím tak dobře, a tak v bezpečí. Díky němu můžu usínat s pocitem, že nejsem sám a že někomu na mě záleží. Už nebude žádný Rick, ale Kevin…

„Mám tě rád,“ a ještě zesílím stisk kolem jeho pasu.

„Já tebe taky.“

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bomba ale...

(Kyoko, 11. 9. 2012 14:19)

povídka je skvělá, ale polovinu věcí co dělal Kevin medici nedělají (např: nekoupou, nedávají infuze atd.) což mě trošku rozčarovalo a odvedlo od děje, ale jak říkám námět super a realizace ještě lepší (samozřejmě pokud bych nebyla šťoura, která nestuduje ergoterapii :) ) Mooooc se mi to líbilo!!!

Dokonalé!

(Terry, 29. 5. 2012 20:41)

Opravdu krásné.... Kevina úplně žeru!!! :) A tebe obdivuju, že něco takového dáš do kupy!! Skvělé, skvělé, skvělé! :D

Kawaii

(Frux, 17. 5. 2012 14:10)

Tohle..tahle povídka je tak povedená. Ty kokso vážně suprová :-) Rick by zasloužil pár facek jako. Ještě mu pošle dopis a napíše tam, že je to všechno jeho vina. No já sem si to musela přečíst dvakrát, abych se ujistila, že se mi to nezdá :-D No takovou facku bych mu vlepila. Idiot. Ale naštěstí existují takový dobráci jako je Kevin. Ten byl vážně moc hodnej. divím se, že to vydržel, když s ním Lenny vůbec nechtěl mluvit. Já bych asi takovou trpělivost neměla, protože já vlastně vůbec žádnou nemám :-D No ale tak zamiloval se, tak kdo by mu nechtěl pomoct že jo :-) Vážně pěkná povídka a těším se na další takovou skvělou v bar Passion. Jsem zvědavá o kom bude 8)

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 13. 5. 2012 16:13)

Jak já miluji šťastné konce ^^
Moc děkuji za tento, byl tak kawaaaaaaaiiiiiii ^^
Ten Ricky by od svých přátel potřeboval pořádně přes hubu. Ani ne tak za ty květiny, ale za to co napsal. Myslím, že Lenny by měl ten dopis ukázat svým přátelům v baru a říct jim po pravdě co se stalo, pochybuji, že by ho odsoudili, spíše by si Ricka podali a dostal by pořádnou nakládačku. Věděl kde pracuje, a sám se k Lennymu nasáčkoval, nikdo ho nenutil tam zůstávat, tak co čekal? Je jasné, že to na něj někdo jednou zkusí, co čekal, když tam pracoval? Však ho neubylo, ani ho neznásilnil, jen ho políbil, no bóže. (Zatlouct Ricka gumovou paličkou do země!)
Nádherný příběh <3

Mááámííííí

(Luli(na), 12. 5. 2012 12:52)

Hej, tohle bylo. Muhuhuííí, to bylo tak pěkné a tak ňuuu a tak ňaháá a prostě chápeš! *padla* Ne, jsem ráda, že to dobře dopadlo, vážně. Ale jako, ta malá děvka (Rick)! Můžu ho zabít? Tak můžu? Prosím! Já ráda zabíjím takové telata, jako je on :D Anebo... bych mu měla poděkovat? Kevin je fajn a ňuňu, takže... je dobře, že to Rick takhle posral, ne? Muhuhu a Lenny... ňuuuuník, snad bude spokojený už. Nechtěla bys napsat bonusek? *padla* No jo, no jo, mě akorát tak ránu do hlavy za to, že nekomentuju a ne bonusky :D Ale stejně, vážně, tahle povídka je vážně pěkná! Muhííí, já ji přečetla na jeden dech :D (to mám ale plíce, že? *pod stolem*)

SKVELÉ

(Wenice, 11. 5. 2012 0:30)

kde presne odišiel Rick??? ja len, že mám v pláne si ho nájsť a naliať mu kyanid do raňajšej kávy :) ach keby to tak naozaj šlo....krásne, dojemné, nehorázne skvelé :)

:o)

(Wierka, 10. 5. 2012 22:57)

ano ano ano.. .pěkný :o)
debil Rick.. to mu musel psat.. jako proč....
zlatko Kevin...

...

(L., 10. 5. 2012 16:53)

Ty....ty, ty, ty...!!! Dočetla jsem to a tak začala přemýšlet, znovu si přečetla konec a brečím! Víš jak divně se na mě dívá moje sestra, když sedím u PC a najednou se rozbulím? A za to můžeš ty!! Nemáš psát tak dobré povídky! Za tohle musíš připsat nejmíň jednu další k baru Passion!

T_T

(Mori-chan, 10. 5. 2012 0:22)

ghaaaa to mi nedělej TT_TT tu bulilm jak želva a nemužu přestat......*přez slzy už nevidí* to je krásnýýýýýýýýýýý

..................

(Rhea, 9. 5. 2012 23:46)

Jéééé, to bylo krásný. Jsem tak ráda, že se z toho Lenny dostal. Jen ten debil Rick by si zasloužil pár do držky. Fakt krásný. :-)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 247676
Měsíc: 1531
Den: 55