Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Nejen jedna noc...

31. 1. 2014

 

VASIL

Tato čtvrt, tento dům. To vše už je mi tak známé. Ale pokud se mě někdo zeptá, co tu nalévají, neporadím. Sex on the beach. Víc nevím…
Za poslední dobu jsem v tomto baru byl častěji než jakýkoliv jiný milionář. Cítit se hloupě? Proč? Nejsem jediný, kdo v tomto baru hledá zábavu, zapomnění, dobrodružství. Já jsem to všechno našel. V jedné osobě. V malém zvířátku, které si hraje na nebezpečnou šelmu. Vždycky, když si na Edieho vzpomenu, musím se usmát. Ani přesně nevím proč, ale jinak to nejde. Někdy si musím zakazovat na něj myslet, což ovšem není vůbec snadné…

Edie. Kolik nocí už jsme spolu strávili? Kolikrát jsem si prohlížel jeho potetované tělo? Kolikrát jsem žasl nad jeho dokonalostí? A aby to bylo trochu více romantické, nebudu uvádět přesný počet, i když to samozřejmě vím. Ale čísla a statistiky kazí jakýkoliv romantický okamžik. Třeba zrovna tento. A já si ho chci užít.
Vcházím do baru. Je brzo, lidí tu není moc, ale už to tu žije a ve vzduchu visí očekávání a nadrženost. Dobře, to taky není moc romantické, takže jinak – očekávání a touha. Automaticky zamířím k baru, kde stojí Edie. Je otočený zády ke mně a rovná skleničky.

„Nejsem si jistý, jestli se sluší chodit bez zahalených rukou, mladý muži. Tetování je pro zločince. Měl byste si laskavě uvědomit, že do slušné společnosti se to prostě nehodí.“ Zkouším oficiální ton, který používám na jednáních a čekám, jak Edie zareaguje. Je to naše hra. Edie se otočí. Snažím se z jeho pohledu vyčíst, jakou roli si dneska vybere, jestli andílek nebo drsnák. Ale jediné, co tam vidím, je radost, že mě vidí. Tak upřímná a tak do očí bijící. Pak zvedl jedno obočí a zeptal se: „Jste si jist, pane, že tady najdete slušnou společnost?“

„Jak se tak na vás dívám, tak už si tím nejsem jistý.“

„A to já jsem ze všech nejslušnější. Do člověka nevidíte.“ Založil si ruce na prsou, bránil si své území. A já cítil, jak pomalu roztávám…

„A sklenku whiskey můžu dostat?“ zkusil jsem to už pomalu ukončit – jakmile mám pití, hra končí.

„Když si o ni slušně požádáte. Jako slušný člověk. Kterým rozhodně jste.“ Dostal mě. Končím.

„Prosím jednu whiskey.“

„No není to úplně dokonalý, ale ujde to. Jsem si jistý, že pán na tom do příště zapracuje.“ Edie se trošku pousmál a nalil panáka.

„Třeba by mi s tím mohl někdo pomoci?“

„Třeba jo. A třeba taky ne. Na vaše zdraví, pane.“
Podával mi sklenku a já se pro ni natáhl oběma rukama. Nešlo mi o pití. Potřeboval jsem cítit jeho dlan ve svých. Uvědomil jsem si, že se mi po něm opravdu stýskalo.

EDIE

Je to zvláštní. Netuším, kdy se tu Vasil objeví. Někdy mi to řekne a někdy se tu prostě zjeví v té své ruské důstojnosti a namyšlenosti. Na první pohled tak působí, ale zdání klame. Přijde ke mně a začneme naši hru. Ne vždy, jen občas. Ale je to příjemné, na chvilku si zmizet do našeho malého světa. Pár vět, ale zábava velká, o které můžeme ještě hodiny a hodiny diskutovat.
Dnešní hra skončila. Můžu si užívat jeho přítomnost, i když na něj budu mít čas až pozdě v noci.Máme čas, dokud tu nebude frmol. Pak odejde a vrátí se až ke konci mojí směny, aby mě odvezl k sobě do hotelu. Připadám si jako v pohádce o Popelce, ale jsem kluk a neztrácím boty. A můj princ nebydlí na zámku, ale i tak je to za sedmero horami a řekami. Což mi dává jistou volnost, ale někdy mě to docela trápí. Ale to je jedno. To jsou jen nějaké moje pocity.

Pozoruju, jak usrkne ze sklenky. A pak mě konečně pohladí po tváři.

„Ahoj, zvířátko. Chyběl jsi mi.“

„Jakto, že jsi zase tady?“ zeptám se. Viděli jsme se minulý týden a myslel jsem, že ted bude mít plno práce.
“Mám odejít?“

„Ne, to ne. Jen jsi mě docela překvapil.“ Vyhrknu. Hlavně, at neodchází!
“To byl záměr. Doufám, že to je hezké překvapení.“
“Není to sice jako autíčko na dálkový ovládání, co jsem dostal kdysi k narozeninám, ale myslím, že to do toho nemá daleko.“
Zasmál se. Hlasitě. Hromově.
“Autíčko nemám, ale taxík nás pak někam sveze, hm?“

„Někam – třeba na hotel?“
“Ty jsi jasnovidec!“
Pokračujem v rozhovoru. Špičkujeme se, máme vtipné narážky, ale je to všechno tak přirozené. Konverzace s ním je pro mě něčím naprosto normálním, nic nepředstíráme a jen mluvíme a mluvíme. Jako by to byla ta nejlepší činnost na světě. A musím říct, že s ním je nejlepší úplně cokoliv. I přesvědčování mého otce o právech gayů by bylo s Vasilem po boku nejskvělejším způsobem, jak strávit páteční večer. Naštěstí to po mě nikdo nechce a já tyhle rozhovory s otcem už nevedu.
“Počkám tě po práci.“ Řekl Vasil a vstal ze židle.
“Fakt? A nebudeš už spát? Starší lidé by měli odpočívat…“
“Ty jedno drzé zvířátko…“ usměje se a nakloní se ke mně přes bar. „Dej mi aspon pusu, at vím, na co se mám těšit.“

„Jako bys to nevěděl,“ zavrtím hlavou s úsměvem a políbím ho.

„Aaa… Už se nemůžu dočkat…“
“Bež už. Mám zákazníky.“
“Mizím. A  žádný sex na pláži.“ Mrkne na mě.
“Jedině s tebou.“ Řeknu a protáhnu se. Čeká mě plno práce. Vasil ve dveřích zůstane chvilku stát a já cítím jeho pohled, zkoumá moje tělo, pozoruje mě a – pokud to můžu vycítit – těší se na společnou noc. Stejně jako já.

Večer začíná a já se přihlouple usměju pokaždé, když si vzpomenu na Vasila. Do háje! Tak ta „jen jedna noc“ se nepovedla a stalo se z ní hned několik nocí a možná i něco jako vztah… Ehm, fakt? Dá se tomu tak říct? Ale… jak jinak to nazvat? S kým jiným se člověk cítí tak příjemně než se svým partnerem? Takže… jsme  partneři? A musím vůbec řešit tyhle srance? Je to tak, jak to je. Tečka. Nechci se zamotat ještě víc (jde to vůbec?) a pak si zase rozbít hubu… Hm, Edie, ty jeden hlupáku, myslím, že už jsi stejně v háji… Zamračím se. Sám nevím, co chci.
“Ten úsměv ti slušel víc.“
Podívám se, kdo je tak drzý, že mi hned tyká. A málem jsem upustil sklenici.

„No co? Nepoznáváš mě?“
Vysoký černoch si sundal sluneční brýle a mrknul na mě. „Rád tě vidím.“

Neodpovídám. Nemůžu. A ani nevím, co bych měl říct. Jedna moje část by klidně normálně odpověděla, jiná by mu nejraději jednu vrazila.
“Vidím, že tě překvapuje, že tu jsem.“
“Myslel jsem, že sedíš,“ dostal jsem ze sebe.
Černoch si sedl na židli a shodil ze sebe sako. Pod ním měl jen volné černé tílko a já si mohl zase prohlédnout jeho tetování.
“Aspon, že máš nějaký slušný hadry, jinak by tě vyhodili,“ poznamenal jsem.
“Nekecej. Vždyt mě tu znají. Ví, že nedělám problémy.“ Na to jsem se jen ušklíbl. Zrovna on je v každým průšvihu až po uši a kam přijde, tam dělá problémy.

„Nalej mi panáka.“ Nemusí říkat čeho, pije zásadně Jacka Danielse.
“Jako kdyby tě jedno „prosím“ zabilo,“ dovolím si tichou poznámku, když mu pití podávám.

„Vždyt mě znáš,“ mrkne na mě a kopne to do sebe. „A doufám, že toho nelituješ,“ dodá a olízne si své velké plné rty.
“Dáš si ještě něco nebo už zas půjdeš o dům dál?“
“Nemáš na mě náladu, Edie? To je škoda, já na tebe ano.“ Zase mrkne. Vždycky to dělal. A vždycky u toho vypadal zatraceně sexy.

„Co tady vlastně chceš?“ zeptal jsem se podrážděně.

„Co? To se nemůžu přijít jen tak pobavit? A podívat se, jak se má můj zelenoočko?“
“To přivlastnovací zájmeno si můžeš příště odpustit.“
“A když nechci?“
Cože? Co tím chce říct? Že chce, abych byl jeho? Jen dnes nebo navždy? A chce mě pro sebe nebo mě někomu zase předhodí? Proč se vrací do mého života, když to zrovna začíná vypadat, že bude líp?
“Mám práci. Dáš si ještě něco?“
“Asi si sednu támhle do rohu, nedělej si o mě starosti. Mám tu nějaké schůzky, ani o mně nebudeš vědět. A pak si třeba uděláš chvilku a zastavíš se za mnou i ty.“ Znovu mrknul, usmál se a hodil si sako ležérně přes rameno. „Sekne ti to, zelenoočko.“
Ty jeho kecy! Ta jeho namachrovaná chůze! To jeho přílišné sebevědomí! A ta jeho sexy prdel… Ron má něco přes dva metry a na sobě ani gram tuku navíc, typický basketballový král. A na tomhle vypracovaným těle docela dost slušnejch kérek, na různých místech (i intimnějších) a já o nich všech vím. Dělá všechno možný, kšeftuje, obchoduje, ale je to kolem něho vždycky trochu nebezpečný. Nemá gang, ale pár přátel, se kterými by se člověk nerad setkal v temné uličce. Ron je prostě člověk, co sežene cokoliv, nikdo neví jak a už byl dokonce párkrát zadrženej policií. Ale vždycky mu to nějak prošlo. A co s ním mám společného já? No, dejme tomu, že nějakou dobu jsme se spolu docela často stýkali…
Hlavou mi běží plno myšlenek. Vzpomínám na dobu, kdy jsme se scházeli a pak i na to, co mi proved… až mě z toho zabolí u srdce a sevře se mi žaludek. Hele, klid. Nic se neděje a nebude dít. Mám přece Vasila. Jo? Fakt? Mám Vasila? A je to fakt tak vážný? Vždyt mi ani neřekl, že mě miluje. A já mu taky ne. A miluju?

„Edie, sakra, kde jsou ty drinky? Pánové mají žízen!“ houkne na mě spolupracovník.

„Jo, sorry, hned to bude.“ Vrátil mě do reality, takže ted se zas soustředím na míchání drinků a za chvilku mám i lepší náladu. Vždyt dělám to, co mě baví, míchání koktejlů, můj freestyle při tom, pohazování flaškama a ten adrenalin, co když mi nějaká spadne, že… Ale to se už nestává, naštěstí. Slyším potlesk, hosté mi tleskají, mrkají, pokyvují hlavou. Ron mrkne a pošle vzdušný polibek. Sevře se mi žaludek. Strachem nebo vzrušením?
“Vypadáš spokojeně, to jsem moc rád!“
“Vasile? Co tu děláš tak brzo?“ zírám překvapeně. Kolikrát mě ten člověk ještě překvapí během dnešního dne? Nevím, jestli se bát nebo se těšit.
“Jak rád bych ti řekl, že tu jsem kvůli tobě. Ale v tuto chvíli to jsou pracovní povinnosti.“ Práce? Tady? Začínám mít divný tušení. „Ale můžu ti slíbit, že tě nespustím z očí. Líbíš se mi, když děláš své malé barmanské show.“

„Jenom, když dělám své show?“ zareaguju jako by se nic nedělo.

„Nejen, zvířátko… Jsou i jiné chvíle, kdy se mi moc líbíš… Někdy ti je prozradím.“ Usmál se na mě a odešel – ke stolu, kde seděl Ron. A je to. Moje divný tušení se naplnilo. Vasile, hlavně se do ničeho nenamoč…

 

VASIL

Obchodní záležitosti. Setkat se s nějakým černochem a zjistit, co může mému nadřízenému nabídnout. Zjistil jsem, že vlastně všechno. Něco legální cestou a něco méně legální. Nebo zcela nelegální. Jo, v tomhle světě jde všem jen o prachy. Peníze znamenají moc.
Mluvil jsem s tím vysokým namyšleným černochem. Sebevědomí měl za deset, prachů možná ještě víc. Po pracovním rozhovoru jsme ještě jen tak poseděli, pozval mě na drink.
“Edie vám namíchá skvělej drink. Je jednička ve svým oboru.“
“Chodíte sem často?“ zeptal jsem se ledabyle. I když jsem ucítil zvláštní pocit, když se o Ediem zmínil.
“Už ani ne, proč?“
“Že znáte místní barmany.“
“Jen Edieho. To víte, lidi se prostě potkávaj.“
Pozoroval jsem, jak se upřeně dívá na Edieho. Upřeně, mlsně a chtivě. Rozzlobilo mě to. Dívá se na něj jak na kus masa! Naštěstí se umím ovládat, jinak bych mu asi  jednu vrazil za ten jeho drzý výraz.
“Stejně mi přijde zvláštní, proč jste vybral právě toto místo k setkání,“ snažil jsem se odvézt jeho pozornost od Edieho.
“Drahý Vasile, každý se aspon trochu zajímá o toho, s kým bude jednat. Takže jsem si řek, že by vám tohle místo nemuselo bejt proti mysli. Pokud by náš dnešní večer nepokračoval dál společně, mohl byste si tu najít jinou milou společnost.“
“Upřímnost nade vše.“
“A jestli mám pokračovat, tak bych doporučoval, abyste si tady někoho vyhlídl. Nejste úplně můj typ. I když, jak se tak na vás koukám, postavu máte docela slušnou.“ Upil svého drinku a upřel pohled na podium, kde bylo nějaké další vystoupení.

„Děkuji za kompliment,“ řekl jsem slušně a ušklíbl jsem se. Zvláštní člověk… Ta jeho drzost je svým způsobem zajímavá, ale… Edie umí taky vystrčit růžky, vycenit zoubky a kousnout. To poslední jsem poznal doslova na vlastní kůži. Usmál jsem se při té vzpomínce. Už se těším na dnešní noc…
“Kluci to umí docela rozbalit. Staříci kolem už si povolují kravaty!“ smál se Ron. „Co vy, ještě jste si nevybral někoho, kdo by za to stál?“
“Když už jsme v těch upřímných rozhovorech, myslím, že bych mohl zkusit počkat na toho barmana.“ No co, upřímnost nade vše, ne?

Ronald se ke mně otočil a spiklenecky mrknul. „Umíte si vybrat. Edieho doporučuju. Budete mile překvapenej, jak je ten hošánek zkušenej.“
“Vaše zásluha?“
“Haha, kdyby jen moje! Ale něco ode mě určitě má. Joo, to byly časy…“ Vypadalo to, že se na chvíli zasnil, ale příchozí barman ho vyrušil.
“Prominte, pane, to je pro vás,“ řekl a podal mu lístek. Ronald ho přelétl oči a olízl si rty.
“Omlouvám se, Vasile, ale musím zmizet. Vypadá to, že budu mít zábavný večer v boxu číslo čtyři. Brzy na shle!“ rozloučil se rychle, stiskl mi ruku a pak odkráčel jako pán se sakem ležérně přehozeným přes rameno. No dobře, tělo není k zahození, ale zbytek nestojí za nic. Otočil jsem se zpátky na Edieho. Kolik už měl asi chlapů?

Vzpomněl jsem si na naše první setkání, na náš rozhovor u baru, na tu atmosféru, ve které to jen jiskřilo. A na to, jak jsem hned tu noc poznal Edieho um a zkušenosti. Přeběhl mi mráz po těle, když jsem vzpomínal na jeho štíhle prsty a horké rty, které se věnovaly mému přirození. Tu noc. A pak i ty další. Zvláštní… Myslel jsem si, že takový mladík jako Edie, bude chtít jen sex na jednu noc a konec. Ale když ani k tomu sexu vlastně nedošlo, když unaveně padnul do mojí postele, uvědomil jsem si, že každý potřebuje lásku… ne jen tu, co s ránem vyprchá jako vůně kávy.

Edie… moje zelenooké zvířátko, drzé, provokující a přitom tak křehké… Nedává to moc často najevo, ale já cítím, že to tak je. Kdo by taky hned ukazoval celou svou duši, že? Zvláště pak cizímu člověku… Ale já už přece nejsem tak cizí… nebo jsem? Po těch společných nocích, ránech a dnech už si někdy říkám, že jsem mu velmi blízko, možná až příliš blízko. A že ho jednou raním… Z jedné noci takováto zamilovanost? Jsem zamilovaný? Jak pozná člověk, že je zamilovaný? Když se bojí, že tomu druhému ublíží? Tak to jsem pěkně v háji… protože já vím, že mu jednou budu muset ublížit… Možná bych to měl udělat dřív, než bude pozdě… Nebo už je pozdě?

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dokonalost...

(Hatachi, 4. 4. 2016 21:50)

Tak tohle bylo naprosto dokonalé. Celou tuto sérii jsem přečetla na jeden zátah.
A tenhle díl byl tak divně ukončen, že si žádá pokračování. Prosím, pokračujte...

??????????

(zz, 28. 7. 2014 11:50)

ale no taaaaaaaaak...... pokračuj prosiiiiiiim .... je to dokonaleeeeeeeee....

...

(Suzy, 26. 3. 2014 21:22)

If, je to perfektní. Ale takhle to useknout... co nejdřív napiš, prosím, pokračování.

:)

(market, 25. 2. 2014 7:10)

Ahoj, povídka je nádherná. Píšeš fakt skvěle ;) těším se na pokračování.
Můžu tě poprosit, až připíšeš další díl, tak že mi dáš vědět na email?
46lillienisa@email.cz

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 19. 2. 2014 16:27)

Doufám, že ho nechce opustit! Jen by ho předhodil Ronovi...Doufám, že mu včas dojde, jak moc o něj stojí ;-)

wtf?!

(Kirsten, 10. 2. 2014 18:56)

Tak akože toto veru nie! Toto musí mať pokračovanie, aj keby mali traktory padať :D a čo najskôr... nemôžeš nás nechať v takejto neistote, čo bude ďalej.

!!!

(Miu, 4. 2. 2014 17:26)

Tohle potřebuje pokračování! musíš připsat! umírám!

o_o

(Wierka, 4. 2. 2014 13:10)

bude muset? proč bude muset...?!
další rychle další.. prosíím...

))

(Sall, 1. 2. 2014 22:52)

Vasil a Edie, ti dva jsou tak sladcí! Chci pokráčko! Happy pokráčko..! Nejlépe, co nejdříve.. ))**

He...hehe...*ďábelský škleb*

(Suri-chan , 1. 2. 2014 0:11)

Drahá IF, teď máš dvě možnosti:
A) Říct že s tou jednorázovkou to byl vtip a někde máš schovaný další díl nebo...
B)...ho okamžitě dopsat!
P.S.: Já ti nevyhrožuju. Já tě jenom jemně popostrkuju k tomu aby byla šťastná celá komunita! XD
P.S. S. : Prosím vážně si to neber jako výhružku. I love you so much. :3

Prosím o pokračování :))

(xiss, 31. 1. 2014 23:00)

Tenhle příběh se mi opravdu zalíbil a jelikož v úvodu stálo cosi o tom, že máme IF přesvědčit, aby pokračovala... tak bych si přála, aby to nějak pěkně zakončila, protože tahle dvojice si to zaslouží :3 A moc nás nenapínej :)

,,,,,,

(katka , 31. 1. 2014 16:08)

úžasné jsou na takovém rozcestí že jsem napnutá a jen doufám že brzičko se dovím co dál a že jim to vydrží vždyť spolu jsou tak skvělí

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 248786
Měsíc: 1433
Den: 45