Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Pan Tajemný 4.část

11. 12. 2012

 

 

 

Celý týden se neuvěřitelně vlekl. Byl jsem naprosto bez energie, chodit do práce mě nijak netěšilo. A to z jediného důvodu. Pořád mě trápila víkendová událost. Nemohl jsem ji, no vlastně ho, dostat z hlavy.

 

Trápila mě nejen jeho reakce, kterou jsem si prostě vysvětlil tím, že jsem ho vyděsil, nebo se mu vůbec nelíbím… že jsem si jeho náklonost špatně vyložil… Ale trápí mě i to, že druhý den nepřišel. To už jsem si vysvětlit nedokázal a připustit si, že mě už nechce vidět, jsem nechtěl.

 

Konečně pátek a s ním i víkend. Moje nálada se něco zlepšila. Naplánoval jsem si spoustu věcí, co mu musím říct a hlavně se musím omluvit. Večer probíhá jako obvykle. Nejdříve se nachystat na vystoupení, potom vyjít na jeviště a následně se vrátit do šatny, kde už netrpělivě sedím na sedačce a čekám.

 

Už jsou skoro tři ráno a já stále sedím u nás v šatně. Žádná kytka doposud nepřišla. Potichu tedy vyjdu ze šatny a zamířím do patra k boxíků. Opatrně do každého nakouknu, ale buď je tam prázdno anebo obsazeno páry, ale žádný tajemný cizinec s maskou.

 

Smutně si povzdechnu, rychle seběhnu do naší šatny, kde se snažím převléct do svého civilního oblečení, což mi přes vodopád slz moc dobře nejde a při oblíkání kalhot, kdy se snažím narvat obě nohy do jedné nohavice, dokonce spadnu. Ta rána způsobí ještě větší příval slz a já momentálně nevím, co mě bolí víc. Naražený zadek nebo vědomí, že…

 

Obléct se mi nakonec podaří a dnes se rozhodnu jet domů autobusem. Cítím se nějak vyčerpaně. V prázdném autobuse si sednu na zadní sedačku, hlavu opřu o chladné sklo, které s každým mým výdechem zamlžuje čím dál víc, a nechám se unášet nočním městem.

 

Zamknu za sebou dveře a opět, aniž bych se před spaním osprchoval, zalezu do svého pokoje a snažím se usnout.

 

Další sobotní rutina. Osprchovat se, najíst se, lehnout na chvilku k televizi a než se naději, už musím do práce.

 

I dnes jsem se těšil a doufal, že přijde. Že mi dá šanci všechno vysvětlit a o všem si promluvit, ale ani dnes nepřišel. Teď jsou dvě ráno a já čekám na autobusové zastávce. Dost se ochladilo a tak se tu třepu jak osika a nebýt skromného přístřešku, byl bych ještě ke všemu skrz na skrz mokrý. Otřepu se, jak mnou projela další vlna chladu a přímo nadšeně uvítám zastavující autobus.

 

Když přijdu domu, rychle se osprchnu a v ledničce si vezmu jogurt. Nemám hlad, ale přece jen… dnes jsem nic nejedl a můj žaludek má odlišný názor než já a hlasitě se dožaduje nějakého jídla. Po uspokojení svých stravovacích potřeb si lehnu a snažím se nabrat síly na další pracovní den.

 

 

Celý tento víkend bych nazval jediným slovem… FIASKO! Je mi na nic… ani v neděli se ten bastard neobjevil. Nevím, jestli mám víc naštvaný nebo smutný, ale nejspíš jsem oboje… Nikdy bych nečekal, že mi někdo, někdo naprosto cizí, bude tolik chybět. A on mi chybí…

 

Povzdechnu si, už bůhví pokolikáté. Otevřu svou skříňku a začnu se převlékat do svého kostýmu. Jindy jsem plný energie a těším se, až zas budu na podiu, ale poslední dobu mě to netěší. Představa, že už netančím pro něj, mě neuvěřitelně demotivuje.

 

 

Další týden za mnou… Další smutný týden za mnou. Ani tentokráte nepřišel. Každý večer jsem čekal, domů se dostal až nad ránem, ale nebylo to nic platné. Obávám se, že moje rozpoložení je na mě až příliš moc vidět, přijde mi, že v práci kolem mě všichni chodí takzvaně „po špičkách.“ Jako bych je snad měl kousnout, ale já nemám bojovou náladu, já prostě nemám náladu.

 

„Viky,“ promluví ke mně někdo a tak zvednu svůj zrak a uvidím Dana,

„Copak se děje? Co se stalo?“ zeptá se a mě neunikne starostlivý tón jeho hlasu. Pokusím se o chabý úsměv, nechci tady nikoho obtěžovat svými problémy.

 

 „To je dobrý, nic důležitého,“ opět sklopím pohled k zemi a pokračuju v cestě do šatny.

 

 

Tákže… jsou to už tři týdny, od té doby, co jsem vyjel po mém obdivovateli a bláhově si myslel, že by mohl opětovat moje city. Je mi jasná, co si myslíte. V prostředí, ve kterém pracuju, není místo pro lásku ani jakékoliv jiné projevy náklonosti. Ale stalo se tak, zamiloval jsem se do naprosto cizího člověk a to jen proto, že o mě projevil zájem…

 

Ne… ne jen proto…

 

To, jak se ze začátku snažil získat mou pozornost…

 

To, jak mi dokázal naslouchat…

 

Svým způsobem tu byl vždycky pro mě, ale…

 

Byla to jen iluze… Měl jsem nasazené růžové brýle a vše viděl krásně. Jeho pouhý zájem o moje tělo jsem si zaměnil s láskou mé osoby. A i přesto bych si přál znát důvod, proč přestal chodit. Proč už o mě nemá zájem…

 

Kolegové, no resp. šéf se už na mě nemohl koukat, a tak po dlouhé době, je pátek a já mám jeden den volna. Prý se mám dát dohromady odpočinout. Ne, že by věděli, co se stalo, ale každý věděl, o mých „schůzkách“ a to, že se poslední tři týdny žádné neodehrály… No stačilo jim si dát jedna a jedna dohromady…

 

Celý den jsem proležel v posteli, nechtělo se mi vůbec nic… Ani z toho pyžama jsem se nepřevlékl. A oběd jsme taky vynechali, stejně nemám chuť k jídlu. Kouknu na hodiny vedle postele…  Osm večer. No možná bych mohl tu postel na chvilku opustit, a dát si něco k večeři

 

Trvá mi ještě další půlhodinu, než se k tomu skutečně dokopu, a stejně když přijdu do kuchyně a kouknu do lednice, tak si nakonec mažu máslem už poněkud tvrdší chleba. Udělám si čaj a s touto skromnou večeří se usadím za stůl a dám se do pomalého, ba líného, papání.

 

Uslyším zarachocení klíčů v zámku, hluk v chodbě a brzy na to se v kuchyni objeví Andy s taškami v rukách.

 

„Ahojky,“ pozdravím ho, no on zatím jen stojí a kouká na mě, „Děje se něco?“ zeptám se, když nepřestává zírat.

 

„A-ahoj,“ zakoktá, „Ne, nic se neděje, jen je překvapivé, vidět tě tu v pátek v tuhle hodinu. To už býváš většinou na cestě do práce anebo už dávno pryč,“ vysvětlí a přejde k ledničce, do které začne vyskládávat věci z tašek.

 

„Jo to máš pravdu,“ odvětím prostě, „Pro dnešek mi dali volno.“ Zvednu se od stolu a přejdu k umyvadlu, abych po sobě umyl talířek.

 

„Volno?“ podiví se Andy, přeruší činnost a přesune pozornost na mě,

„Děje se snad něco? Si nemocný?“ začne se strachovat. Trochu se pousměju.

 

„Ne, nic takové. Prostě jsem poslední dobu bez energie a nálady, a tak v práci chtěli, abych si trochu odpočinul.“

 

„Jojo, taky jsem si toho všiml. Stalo se snad něco?“ nepřestává se ptát. A popravdě, cítím, že to potřebuju někomu říct… Někomu, kdo není z „branže“, někomu s objektivním pohledem na věc. Takže si opět sednu ke stolu, následován Andym, a ve stručnosti mu to řeknu.

 

 „To si jako každý víkend na něj čekal až pozdě do noci?!“ vyjekne překvapeně Andy.

 

„Uhm,“ jen přikývnu a sklopím pohled. Už jen čekám, že se mi začne smát. Který blázen by čekal na někoho, jehož jméno ani nezná.

 

„A proč?“ překvapí mě otázkou namísto smíchu.

 

„Proč?“ zopakuju jeho otázku a zvednu k němu zrak, „Protože jsem se do něj zamiloval.“ A zase pohled sklopím. Teď se určitě začne smát.

 

„Zamiloval? Jak? Vždyť ho neznáš?“ začne na mě Andy chrlit jednu otázku za druhou.

 

„Prostě jednoducho… Nejdříve jsem ho odmítl, ale on se snažil a chodil k nám do baru i přesto… Nosil mi květiny, a když jsem za ním přišel a začal si s ním povídat… Teda já povídal a on jen psal… Prostě bylo nádherné mít někoho, kdo tě vyslechne. Kdo se o tebe zajímá…“ začnu na něj na oplátku chrlit já svoje pocity.

 

„A-aha,“ vysouká ze sebe a poškrábe se na hlavě, „A co hodláš dělat dál?“

 

„Já nevím,“ povzdechnu si a položím si hlavu čelem na stůl.

 

„Tak snad to dobře dopadne,“ zašeptá Andy a vstane od stolu, „Dobrou noc Viky,“ pohladí mě po vlasech a pak už jen slyším klapnutí dveří. Ani se nad tím nepozastavím, moje myšlenky jsou příliš rozházené a mozek je příliš zaměstnaný. Měl bych jít spát, i když je ještě brzo, ale stejně nemám co dělat.

 

Zvednu se tedy od stolu, zhasnu světlo na kuchyňskou linkou a zamířím do svého pokoje. Pustím si potuchu televizi, nastavím časovač, aby nehrála celou noc, a potom se zamuchlám po deky a usnu.

 

Na to jak brzo jsem šel spát, jsem se vzbudil překvapivě později, skoro k obědu. Neměl jsem náladu dnes cokoliv vařit, a tak když jsem se dostatečně zkulturnil, vyrazil jsem se najíst do města. I přesto, že bylo celkem chladno, krásně svítilo sluníčko. Šel jsem asi patnáct minut, než jsem narazil na menší bistro a podle poledního menu, které nebylo drahé a dalo se z něj vybrat, jsem se rozhodl najíst tady.

 

Cinknutí zvonečku nade dveřmi, příjemná vůně linoucí se celým podnikem a přiměřený hluk mluvících lidí, cinkání příborů o talíře a potichu hrající hudba, tak i přesto všechno to tu vypadlo příjemně „domácky.“ Usadil jsem k menšímu stolečku okna a jen co jsem dosedl, byla u mě menší, korpulentní dáma s úsměvem. Dala mi jídelní lístek, který jsem odmítl s tím, že už mám vybráno, a následně jsem si i jídlo objednal. Ještě sklenice obyčejné vody a už jsem jen čekal, než se moje objednávka vyřídí.

 

Zamyslel jsem se. Opět. Snažil jsem se vymyslet, co dál, ale nešlo to. Nic jsem o něm nevěděl. Nemohl jsem ho jít navštívit, ani mu zavolat. Prostě nic, byl jsem jen odkázaný na to, že se snad v baru objeví, ale v to jsem pomalu přestával doufat.

 

Z myšlenek mě vytrhne menší rána, jak servírka přede mě položí můj talíř s jídlem a s přáním dobré chuti zase odejde. Já na chvilku odtrhnu od pohledu z okna a vychutnám si jídlo před sebou, a že jsem si pochutnal.

 

Když platím a odchází z restaurace, tak při pohledu na hodinky zjistím, že mám ještě spoustu času a tak se rozhodnu projít město a možná trochu rozšířit svůj šatník. Přece jen zima se pomalu blíží, a mě by se pár teplých, zimních kousků opravdu hodilo. No nakonec lítáním po městě strávím skoro celé odpoledne, nakupování mám rád a domů se vracím s novými botami, zimním kabátkem a ještě jedním svetrem s norským vzorem, který jsem si dlouho přál, ale nějak nebyl čas jej koupit.

 

Když dorazím domů, zjistím, že jsem tu nejspíš sám, nebo alespoň jsou všichni neuvěřitelně potichu. Se všemi taškami zamířím do pokoje, kde si všechno vybalím, zbavím cedulek a poté uložím do skříně. Pustím televizi a tu chvíli, než budu muset vyrazit do práce, věnuju sledování nějakého soutěžního pořadu.

 

Sedím v šatně a čekám, až přijdou Josh s Chrisem. Ti se ve dveřích objeví asi za 15min a opět z nich srší láska a dobrá nálada.

 

„Ahojky Viky,“ pozdraví mě s úsměvem Josh, „Jak sis užil včerejší volno?“ zeptá se zájmem a začne se pomalu vyslékat.

 

„V pohodě, většinu jsem prospal,“ nahodím lehce falešný úsměv, aby se u mě nemuseli bát.

 

„To je dobře, prospělo ti to,“ zhodnotí Chris a taky se začne převlékat. Rychle se domluvíme na dnešním čísle a pak každý pokračujem v individuální přípravě.

 

 

Je po představení a my se převlékáme. I já, už tu nezůstávám ve svém oblečku. Čekám tu v civilu, stejně se už podvědomě smiřuju se skutečností, že dnes večer budu opět čekat zbytečně.

 

„Viky, nejdeš domů?“ zeptá se Chris, než s Joshem opustí šatnu.

 

„Ne,“ zamručím a posadím se na pohovku.

 

„Dobře, tak dobrou noc a zas zítra,“ jsem rád, že nic neříkají. Už mi říkali, ať přestanu, že je to zbytečné, ale já se prostě nedokážu tak jednoduše vzdát něčeho, na čem mi záleží a i přes můj veškerý pesimismus si stejně nakonec řeknu ‚Třeba přijde dnes…‘

 

Uvelebím se trochu pohodlněji a začnu přímo hypnotizovat hodiny nad stěnou. Skoro nemrkám, aby mi neuteklo jediné posunutí vteřinové ručičky.

 

Deset minut…

 

Dvacet…

 

Tři čtvrtě hodiny…

 

Hodina…

 

Někdo zaklepe na dveře, div nevyskočím z kůže, jak se leknu. Vyzvu dotyčného, že může dál. Ve dveřích se objeví Mickyho hlava. Povzdechnu si…

 

„Viky, přišel jsem se zeptat, jestli nechceš něco k jídlu?“

 

„Ne, ale rád bych dostal džus,“ požádám a Micky s kývnutím odejde. Za chvilku se ozve další zaklepání a já čekám, že vejde Micky s mojí skleničkou džusu. Jaké mě pak čeká překvapení, když místo Mickyho, do šatny vejde poslíček s tou největší květinou, jakou jsem kdy viděl.

 

„Mám tu květiny pro Vikyho. To jste vy?“ zeptá se mě a já mu neschopen slova jen přikývnu a s třesoucí rukou mu podepíšu formulář. S přáním pěkného večera odejde a já v ruce držím obrovskou květinu, v jejímž středu je zastrčený malý papírek.

 

Položím květinu do umyvadla a nervózně vezmu lísteček a rozevřu ho.

 

„Čekám na Tebe… Jako vždycky…“

 

Nevěřícně čtu ten kraťoučký vzkaz pořád dokola, jako by tomu moje oči nemohli uvěřit a když konečně uvěří, rychle vystartuji ze šatny ven a schody do patra beru snad po třech. Zastavím se až před boxem č. 4, a trochu se vydýchávám. Poté vejdu. Někdo tam stojí, a když se otočí, poznám v něm svého Pana Tajemného. Bez rozmýšlení se mu vrhnu do náruče. Potěší mě, když i on mě obejme a silně k sobě natiskne. Moje slzy si najdou cestu ven. Jsme šťastný, neuvěřitelně šťastný…

 

„Myslel jsem, že tě už neuvidím,“ šeptám mu do hrudi, užívajíc si jeho hřejivé objetí, „Ani nevíš, jak jsi mi chyběl,“

 

„Nevěděl jsem,“ promluví, „Promiň mi to,“ zašeptá do mého ucha. Lehce ztuhnu. Nejen, že promluvil, dokonce mi je ten hlas povědomý. Vzhlédnu k němu, on se na mě něžně usměje, pohladí mě po tváři a potom udělá něco nečekaného… Sundá si masku. Mně se zastaví srdce…

 

„A-Andy?“ zakoktám se při pohledu na známou tvář.

 

„JO,“ smutně se usměje, „Jsem to já…“

 

Lehce poodstoupím, s otevřenou pusou a nechápavým výrazem ve tváři koukám na svého spolubydlícího.

 

„To jsi to byl celou dobu ty?“

 

„Jo,“ a sedne si zmučeně na sedačku.

 

„Proč? Proč tohle všechno?“

 

„Protože jsem se do tebe zamiloval… Když ses přistěhoval a začal jsi s námi bydlet, viděl jsem v tobě obyčejného kluka. Potom jsi nám řekl, čím ses živíš a pro mě to byla jen další informace o tobě,“ začne vyprávět, já jen stojí a poslouchám, „Ale jednou, na moje narozeniny, mě kamarádi vytáhl na párty. Prý se jim podařilo sehnat lístky do jednoho z nejlepších gay baru ve městě a tam, že budu mít svou narozeninovou oslavu. Souhlasil jsem a těšil se. No nikdy by mě nenapadlo, že se jedná o stejný bar, ve kterém pracuješ i ty… Pak se z ničeho nic objevíš na podiu ve svém rozkošném kostýmu a… a vzrušovalo mě, byl si tak neuvěřitelně sexy a prostě jsem tě musel další týden vidět znova… Jako bys mě uhranul… Po nějaké době mi přestalo stačit se jen koukat, chtěl jsem více a tak jsem vymyslel tuhle celou věc s maskou…“ pozorně poslouchám.

 

„Ale proč jsi mi prostě něco neřekl? Proč tahle hra? Vždyť spolu bydlíme…“ prostě to nedokážu pochopit...

 

„Ze strachu… Že bys mě pak nechtěl, kdys věděl, kdo jsem, nebo kdybys věděl, že mě neuvěřitelně vzrušuje, tě vidět v těch tvých kostýmech…“ dívá se na mě s naprostým zoufalstvím v očích „A potom mě políbíš, byl to ten nejlepší polibek, jaký jsem v životě dostal.“

 

„A proč si potom utekl?“ skočím do řeči.

 

„Protože bych se potom neudržel,“ odpoví jednoduše, „Ty ani nevíš, jako moc tobě toužím,“ stoupne si a přejde ten kousek ke mně, „Jak i teď se tě toužím dotknout,“ zvedne ruku a jemně mě pohladí prsty po tváři, „Ale nechci, aby ses mě bál, či mě dokonce nenáviděl,“ pohladí mě celou dlaní a já mu tváří vyjdu vstříc, „To co se naposled stalo… Bál jsem se, že jsi naštvaný a už tě nechtěl obtěžovat, ale potom…“ položím mu prst na rty. On se na mě nechápavě podívá.

 

„Moc mluvíš,“ vysvětlím mu a natáhnu se k němu pro polibek.

 

Andy se hned zapojí a obtočí mi kolem pasu svoje silné paže. Já se mu začnu prsty prohrabovat jemnými vlasy a přitom s ním hraji hru, kdo bude při polibku dominantnější. Po pár lehkých kousancích mu přece jen přenechám vůdčí pozici a vychutnávám si tu sladkou chuť jeho rtů.

 

Zničehonic mi zmizí půda pod nohama, to mě Andy vyzvedl na stůl a lehce na mě tlačil, aby si lehl. Nemusel mě dlouho přemlouvat, ale když přerušil polibek, nesouhlasně jsem zamručil. Andy se jen šibalsky usmál, vyhrnul moje tričko a začal se věnovat mým bradavkám. Já už neměl na žádné další protesty prostor. Prohýbal jsem se na stole, nabízejíc svoje tělo a dožadujíc se větší pozornosti. Naštěstí i Andy byl netrpělivý, a tak jsem byl brzo i bez kalhot a moje chlouba si užívala péče Andyho úst, zatím co on se mě snažil připravit na svůj vpád.

 

Když usoudil, že jsem dostatečně roztažený, vypustil z úst mou chloubu, naklonil se nade mě a při vášnivém polibku se začal nořit do mě. Byl pomalý a něžný a i přesto, že to nebylo moje poprvé, to byl pro mě nepopsatelný pocit… Pocit naprostého souznění a naplnění, které vám je schopná poskytnout jen osoba, kterou skutečně milujete a která miluje vás.

 

Pocit absolutního štěstí, kouzlo lásky a vzácnost okamžiku s pro vás důležitou osobou…

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

libové :);)

(Fidorka, 31. 8. 2014 11:58)

Tak to je krása,já to tušila **kecá** :):)

Jáj

(Lucy, 23. 1. 2014 16:49)

keby som mohla, poslintám polku stola, bolo to nádherné

Kawai

(Frux, 7. 3. 2013 16:34)

Já jsem si to nemyslela, ale já jsem věděla, že je to Andy!!! Oni jsou tak roztomilí, keď sů spoleeeeem :))) Krásná povídka. Hrozně se mně to líbilo :))

...

(Yuki, 5. 2. 2013 20:48)

Já jsem si to myslela že to je Andy...hned po tom co ho políbil a chutnal jako to lízo...a teď se mi to potvrdilo...moooc se ti to povedlo vážně nádherný

kawaaaaaiiiiiiiiiiiiiii ^^

(Widlicka, 16. 12. 2012 18:21)

Nádhera, už jsem měla strach, že se neobjeví, ale naštěstí to dobře dopadlo <3

D.O.K.O.N.A.L.Ý.

(CeCe, 11. 12. 2012 21:08)

Uááááá!!! <3 úžasný úžasný úžasný :D *skáče po pokoji a falešně si prozpěvuje* dokonalej konec!!! Ale chci bonus!!! Jinak si objednám nějakou zbraň a půjdu vyhrožovat :D Miluju tě Katy <3

WOW

(Abby, 11. 12. 2012 18:30)

Konečně! Konečně už můžu v klidu spát =D. Bylo to moc krásné, jsem ráda že se Andy Vikymu přiznal. Tak ať ji to vydrží!!

konečně!

(Yukiko, 11. 12. 2012 17:48)

konečně jsme se dočkala! :D já si myslela že je to andy už od toho jednoho divného pohledu když se jednou potkaly u nich v bytě :D chjoo....škoda ža to končí :( ale o to víc se těším na další povídku! :D

...

(L., 11. 12. 2012 14:09)

Já jsem věděla, že to byl Andy!! Věděla, věděla! *poskakuje šťastně po pokoji* Jsem mooooc ráda, že jsou spolu. chudák Andy po Vikim tolik toužil, ale nemohl ho třeba ani pohladit...krásný! Těším se na další příběhy z baru Passion :)

>w<

(Cheer32, 11. 12. 2012 13:34)

Katýýý! Já vím že se opakuju, ale miluju těěěěěě! To jak se mu vyznal bylo tak kurevsky sladkýýýýýýýý xDD Už zase kecám nesmysli, mamíííííí xD Wáááááh :D To je jako poslední část? Si nedělej srandu! Jestli jo, tak vyžaduju bonus, je ti to jasný? Máš jediný štěstí, že jsi to neskončila někde u toho polibku, protože to už by jelo bejby, to si piš! Ale i tak je to nedokončený! Grah! A IF! Kde je pokračování po tom tvym úžasnym zakončení, hm? Já vás zpacifikuju obě! A Mori! Ty trolle! Ty taky! :D Neříkám že vás nemám ráda, já jenom chci říct, že vás totálně kurňa za ty konce nenávidim (ale od nenávisti je přece k lásce jen kousek) tak šup šup! :D *trolololololololoooo* xD

jupííí

(barbor, 11. 12. 2012 12:51)

to bolo čakanie :D ale nakoniec som sa dočkala a som rada, že to tak dopadlo.

:)

(Teryy, 11. 12. 2012 12:02)

Takže jsem se trefila. :) Bylo to moc pěkné. :) Těším se na další povídky z prestředí tohoto baru :)

.....

(katka, 11. 12. 2012 10:09)

tak jsem si to vychutnala , můžu říct že Andyho pocity jsme poznali až teď a něměl to chudáček ani trochu jednoduché , mám moc ráda tenhle bar a doufám že o něm zase brzo přečtu

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 2
Celkem: 247677
Měsíc: 1531
Den: 56