Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


8. díl

6. 2. 2013

 

Ren

Jakmile máme snězené zákusky, odložím talířky na stůl s tím, že je dolů odnesu později. Zase zapnu hru a opět se zeptám Poa, jestli si taky nechce zahrát. Překvapí mě a hlavně potěší, když souhlasí.

„Ale já to nikdy nehrál,“ začne Po, jakmile tak zapnu nějakou závoďačku, „doma počítač nemáme.“

„Já tě to naučím, není to tak těžké,“ uklidním ho, zatímco se snažím nějak vymyslet sezení. Poovi dám židli a pro sebe si donesu jednu z kuchyně. Taky se snažím posadit dostatečně daleko od Poa, abych ho neděsil, ale na druhou stranu se snažím stále vidět na monitor.

Po nějaké chvíli, kdy to vypadá, jako bychom hráli ‚Škatulata, hejbete se‘, se nám podaří najít takové rozestavění židlí, že to vyhovuje nám oběma. Začneme tedy hrát a pohltí nás to natolik, že když nás pak kolem desáté přijde zkontrolovat máma, udiveně koukáme na hodiny i na tmu venku. Dohrajeme tedy poslední dvě kole a pak naženu Poa do postele a já se odeberu do obýváku.

„Tak jak to mezi vámi vypadá?“ zeptá se mě máma, jen co mě zmerčí v obýváku.

„Myslím, že začínáme úplně odznova. Po se mi nejspíše rozhodl dát šanci a tak začínáme čistý list papíru,“ sednu si na sedačku a zapnu si v televizi sportovní pořad.

„To jsem ráda,“ oddechne si máma a dá se do umývání nádobí. Já si vzpomenu na talířky v pokoji, ale rozhodnu se to nechat. Nebudu už Poa rušit. Umyji to až zítra.

Netrvá dlouho a domů se vrátí i bráchové, a když zjistí, že koukám na fotbal, hned se ke mně přidají. Bohužel s nimi to není nikdy klidné dívání a ani tentokráte to není výjimka. Furt něco do mě hučí, ale snažím se to jedním uchem poslouchat a tím druhým pouštět ven. Jediné, co si mi tak nějak podařilo zachytit, bylo jen, že Svěřence pořád nenašli, ale že snad cítí, že už by měl být blízko.

Nakonec vypnu televizi a tím jim nenásilně naznačím, že chci spát a že by se mohli klidit k sobě do pokoje.  Tak taky následně učiní a já konečně můžu spát. Zítra je sobota a já ještě nevím, co budu dělat.

 

Po

Nějakou dobu jen ležím v posteli a přemýšlím. Dnes se toho zase stálo tolik, že o tom musím přemýšlet. Hlavně se prostě nemůžu zbavit, toho vtíravého pocitu, že zase dělám chybu, když mu věřím. Bejvalej taky po první facce řekl, že už to nikdy neudělá a nakonec to udělal ještě tolikrát…

Na druhou stranu znám jeho maminku a bratry a ti vypadali, že už by mu podruhé něco podobného nedovolili. To mě trochu uklidní, ale na druhou stranu… Ne! Určitě mi už neublíží! Slíbil to a já si přece taky zasloužím trochu lásky, ne?

Taky už bych měl odejít, přece jen už tu jsem dost dlouho. Sice máma ví, kde jsem, ale i tak musí mít o mě strach a popravdě, mě už taky chybí. Zítra to řeknu Renově mamince. Ale tělo nesouhlasí s mojí snahou o všem přemýšlet a brzy na to už spím tvrdým a ničím nerušeným spánkem

 

Ren

Na své poměry se vzbudím poměrně brzo, aby taky ne... Na tom nepohodlném gauči se prostě do oběda spát nedá. Posadím se a s hlasitým zívnutím se protáhnu. Pročísnu si rukou vlasy a promnu si oči, abych lépe zaostřil. Kouknu na hodiny a zjistím, že je něco po deváté hodině.

Napadne mě, jestli se už Po vzbudil a tak se vydám opatrně do patra a potom, co jemně zaklepu, prostě co kdyby náhodou, opatrně dveře otevřu. Po ještě spí. Je zachumlaný v peřině, sotva mu kouká hlava a klidně oddechuje. Jako myška zavřu za sebou dveře a vydám se do kuchyně připravit pro sebe a pro Poa snídani. Co jsem si stihl všimnout, tak má rád sladké a proto se rozhodnu pro palačinky. Není to nic extra, ani nejsem bůhví jaký kuchař, ale tohle náhodou umím a doufám, že tím Poa nijak neurazím a bude mu chutnat.

„Copak to tu voní?“ vejde do kuchyně táta. Ani jsem ho neslyšel, že by se vracel z práce.

„Palačinky, dáš si?“ hned mu nabídku, ale když vidím ten jeho strhaný obličej, je mi odpověď jasná už dopředu.

„Jo dám si,“ překvapí mě. Myslel jsem, že si půjde rovnou lehnout. Namažu mu teda dvě palačinky marmeládou a nandám mu je na talířek a položím ho před něj.

„Kávu? Čaj?“ ještě se zeptám.

„Ne díky, tohle stačí,“ odpoví s plnou pusou, do které narval skoro jednu celou palačinku.

„Těžká směna?“ optám.

„Ani nevíš jak,“ povzdechne se a začne jíst druhou palačinku, „Měli jsme těžkou autonehodu. Mladí lidi, alkohol a auto. Myslím, že si následky dokážeš představit.“

„Chápu,“ táta je chirurg, tak je mi jasný, že měl práce až nad hlavu.

„A co že ty ses dal do vaření?“

„Rozhodl jsem se udělat Poovi a sobě snídani a zbytek nechat vám,“ odpovím, zatímco liju těsto na další palačinku na pánev.

„Po?“ zeptá se nechápavě táta. No jo no, já zapomněl, že táta byl práci a tak o Poovi ještě neví.

„Po je můj Svěřenec,“ odpovím a obrátím palačinku na druhou stranu.

„Ty už máš Svěřence? Jak dlouho? A proč o ničem nevím?“ začne vyšilovat táta.

„Uklidni se, táto. Známe od čtvrtka, chodíme spolu do školy. Zbytek ti řekne máma,“ nemám náladu a chuť mu to říkat a popravdě, raději se mu postavím, až trochu vypění, to už pak nebude tolik zuřit.

„Tak dobře,“ vstane táta ze židle a dá talířek do umyvadla, „Jdu si lehnout a děkuju za snídani.“

„Není zač,“ a sundám z pánvičky poslední palačinku a dám se do mazání. Některé budou jahodové a jiné zas s čokoládou. Potom nachystám podnos, na dva talířky dám od každé palačinky čtyři. Potom ještě nachystám dva hrníčky s čajem a pak to celé vezmu nahoru.

Zaplať pánbůh za ten malý stoleček na chodbě, kam si můžu podnos odložit a pak opatrně zaťukám. Ozve se pozvání dovnitř. Otevřu si dveře a pak i s podnosem vejdu do pokoje. Po už sedí na posteli a vypadá, že je to jen chvilka, co se probudil.

„Dobré ráno,“ usměju se a s nákladem zamířím ke stolu, na který to všechno vyskládám.

„D-dobré,“ zahuhlá potichu Po.

„Doufám, že máš hlad. Udělal jsem nám snídani,“ a to už pokládám hrníčky na noční stolek vedle postele a pak se vrátím s talířky, na kterém jsou palačinky. Jeden podávám Poovi.

„To jsem nám připravil, tak snad bude chutnat,“ posadím se Poovi k nohám a začnu jíst.

„To jsi dělal ty?“ nevěřícně na mě mrká Po.

„Jo,“ zahuhlám s plnou pusou.

„T-tak děkuju,“ zašeptá zas Po, sotva jsem ho slyšel.

„Není zač, ale teď hlavně jez,“ mrknu na něj a potěší mě, když se usměje a dá se do jídla.

Snídaně proběhne v tichosti, je slyšet jen občasné mlasknutí či usrknutí čaje, ale to na atmosféře poklidné snídaně nijak neubírá.

„Děkuju, bylo to výborné,“ ocení Po mou snahu, za což jsem rád.

„Není zač, jsem rád. Že chutnalo,“ vezmu od něj talířek a všechno nádobí i to ze včerejška odnesu do kuchyně, kde se dám do umývání.

 

Po

Spokojeně se položím zpět do postele. Musím říct, že mě Ren překvapil, příjemně překvapil. Takové gesto jsem od něj nečekal a o to víc mě to potěšilo. A navíc to bylo fakt výborné, já sám jsem rád, když nespálím vodu na čaj.

Jak se vrátí, řeknu mu o tom, že budu chtít jít dnes domů. Snad se kvůli tomu nenaštve. Ale nejdříve… se potřebuju osprchovat. Tuším že ty druhý dveře vedou do Renovy koupelny, ale bez dovolení si tam netroufám. Naštěstí se Ren vrátí poměrně brzo a rovnou se usedne k počítači.

„Rene,“ zkusím opatrně, abych přitáhl jeho pozornost.

„Ano?“ zeptá se Ren a hned se ke mně otočí. Vypadá to, že jsem ho od žádné hry nevyrušil, že si jen něco čte.

„Mohl bych se osprchovat?“ a hnu pohledem. Nevím, proč se kvůli tomu stydím.

„Samozřejmě,“ usměje se a vstane. Otevře jednu skříň, ze které vytáhne velkou modrou osušku a pak ještě z druhé vytáhne zase jiné, extrémně velké tričko, „Tohle si vezmi. To tričko, co máš na sobě, nechej v koupelně, já ho pak hodím do prádla.“

„Děkuju,“ všechno si od něj převezmu a on už mi jen otevře dveře od koupelny a nechá mě o samotě.

Já se rozhlídnu kolem sebe, není nijak velká, ale vzhledem k tomu, že patří jen Renovi, to stačí. Já jsem rád za vlastní pokoj, kdybych měl ještě vlastní koupelnu…

Odložím si věci na stoličku a poté vejdu do sprchového koutu. Pustím na sebe příjemně teplou vodu a užívám si kapky vody dopadající na moje tělo. Kouknu se, čím bych se umyl. Najdu tu, jak šampon tak i sprcháč, a tak jsem během chvilky umytý. Ještě chvilku jen tak stojím pod proudem vody, ale i to by už mohlo stačit, nechci jim plýtvat vodou, a tak vykouknu ze sprchy, natáhnu se pro osušku, a když jsem pořádně suchý, obleču si to čisté triko. Napadne mě, že jsem ani nečistil zuby, ale nemám tu kartáček… Nervózně kouknu ke dveřím a přemýšlím, jestli se mám Rena zeptat…

Opatrně otevřu dveře a jen hlavou vykouknu. Ren je stále u počítače a čte.

„Rene?“ zkusím zase opatrně. Hned se ke mně otočí.

„Copak? Děje se něco?“ a mě potěší starost v jeho hlase.

„Ne, nic se neděje, jen…,“ zkousnu si ret.

„Jen?“ vyčkává Ren.

„Bych si rád vyčistil zuby, ale nemám kartáček,“ a nechám to nedopovězené. Ren se určitě dovtípí, a taky že jo.

„Promiň, mohlo mě to napadnout. V šuplíku pod umyvadlem jsou nové, náhradní, tak si nějaký vyber.“

„Děkuju,“ on se usměje a zas přesune pozornost k monitoru. Já za sebou zavřu dveře a pak se kouknu do šuplíku, kde je asi deset kartáčků. Z toho nepřeberného množství si nakonec vyberu jeden dětský. Je zelený a má na sobě žabku. Nechápu, proč zrovna někdo jako Ren, tu má takový kartáček, ale nevadí. Když mám hotovo, jen si vypláchnu pusu a s mnohem lepším pocitem se vrátím do pokoje.

Když vyjdu z koupelny, hned přilákám pozornost Rena, který se na mě podívá.

„Vše v pořádku?“

„Uhm,“ kývnu hlavou, „Jen ještě jedna věc.“

„Copak?“

„Chtěl bych jít dnes domů,“ řeknu opatrně a čekám, jestli se Ren nenaštve. Ale nic, jen se zatváří trochu smutně.

„Dobře, po obědě tě doprovodím, oki?“

„To není potřeba, půjdu sám,“ řeknu možná až příliš rychle a snažím se z toho vyvlíknout. Necítím se na to, abych ho teď představoval mámě.

„Chápu,“ odpoví smutně a nevím, proč je mi ho najednou líto.

„Tak jen kousek?“ navrhnu a potěší mě, když se na Renově tváři objeví úsměv.

„To bude super. A co chceš dělat, než bude oběd?“

Na chvíli se zamyslím a přemýšlím…

„Mohli bychom si zas zahrát tu hru, co včera?“ přece jen doma počítač nemám a bavilo mě to.Ren kývne a pokyne mi, abych přišel blíž. Zase poskládá židle jako včera a už se pouštíme do dramatických závodů.

V poledne pro nás přijde maminka, že oběd je na stole. Sejdeme tedy dolů a na stole najdeme kouřící talíř polévky, nějaká zeleninová. Když ji sníme, hned se před námi objeví další jídlo. Brambor a nějaká masová roláda. No každopádně to nádherně voní, a když dám první sousto do úst, tak to i tak chutná.

Během jídla Ren řekne mámě, že půjdu dnes domů a že mě doprovodí. Maminka to pochopí a jen mě požádá, abych se zas co nejdříve ukázal, že se na mě bude těšit. Tohle jí moc rád slíbím.

Po jídle pomůžu s nádobím, i když mě maminka od toho vyháněla, nedal jsem se odbýt. Přece jen se tady o mě celou dobu starala. Potom vyjdu do pokoje, vezmu si svoje oblečení a v koupelně se převleču. Když vyjdu, tak Ren se zrovna převléká, resp. má na sobě kalhoty a obléká si tričko. Rychle odvrátím zrak, aby to nevypadalo, že ho šmíruju.

„Hotový?“ otočí se a vůbec nijak nedá najevo, že by mu vadilo, že jsem ho viděl.

„Uhm,“ kývnu a do ruky vezmu svou školní tašku, které od té doby, co jsem přišel, ležela v rohu nepovšimnuta.

Dole se ještě rozloučím s Renovou maminkou a je mi líto, že jsem tu dnes neviděl dvojčata a nemohl se rozloučit i s nimi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:D

(Frux, 25. 2. 2013 14:52)

Ten Po za chvíli vážně bude jako těhulka, jak pořád tak jí :D Mám z toho čtení hláád :D
Bylo to pěkné :) Jsem ráda, že spolu alespoň mluví :)

...

(Widlicka, 18. 2. 2013 1:50)

Je dobře, že Ren netlačí na pilu a nechá Poa trochu vydýchat. Hádám, že táta Renovi ještě také srovná fasádu, se mu nedivím, že nechtěl s pravdou moc ven ;-P
Doufám, že to Po překoná ;-)

...

(CeCe, 9. 2. 2013 23:01)

Néééééé!!! nechci aby šel Po domů! musí zůstat u Rena! Musí ho pořádně poznat. Anebo domů může, ale musí denně chodit k Renovi na návštěvu. Nějak jsem si oblíbila dvojčata :)

...

(Yuki, 8. 2. 2013 16:33)

jůůů...už se nemůžu dočkat dalšího dílku :))) a proto prosííím ať dlouho nečekáme

:D

(Yukiko, 8. 2. 2013 14:26)

No tak to vypadá, že se pomalu ale jistě sbližují :D já se bála že mu neodpustí :( ale to bys stejně neudělala že ne?....nebo ano?...no troufám si říct že nee :D těším se na další dílek :D

..*

(Liia, 7. 2. 2013 17:15)

Už se moc těším na další a taky ti chci poděkovat, že jsi sem dala další díl :)

.....

(katka, 7. 2. 2013 15:45)

nádhera , Ren je jak vyměněný díky bohu jsem zvědavá co bude ve škole

...

(Wierka, 7. 2. 2013 15:16)

jen tak dál.. a i líp.. :D těšíme se na další.-..

(\(^w ^)/)

(Cheer32, 7. 2. 2013 14:57)

Pěkně se to rozvíjí >w< Jen ať se snaží, lama! Podělal si to, tak ať si to pěkně vylíže. Ale jen fajn že se snaží... (on totiž nemá jinou možnost :DD ledaže by mě chtěl potkat). Cheer je hladová, takže nebude koment o 3000 slovech xD No nic... Jinak pěkný, Po je roztomilej >w<

:)

(Kyoko, 7. 2. 2013 13:36)

krásňoučký :) bude zítra další díl? nebo dneska večer? :D

juu

(Liliana, 6. 2. 2013 22:41)

tak toto bol úžasný diel...ako vidím tak sa Ren snaží zo všetkých síl nesklamať Poovu dôveru...a naopak Poo sa učí znova dôverovať...obaja sú zlatí...teším sa na pokračovanie :D

...

(L., 6. 2. 2013 21:39)

To vypadá, že Ren je na dobré cestě. Já totiž věřím, že on už nikdy Poa neznásilní. Ne jen věřím, skoro bych řekl, že to vím. Vždyť teď lituje, že to udělal. Je dobře, že mu dal Po druhou šanci. Měl by ji pořádně uchopit a všechno mu vynahradit!
Těším se na pokračování :)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 2
Celkem: 244601
Měsíc: 1553
Den: 46