Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.díl

13. 2. 2013

 

 

Matoshi Izumi

Koukám skrze nemocniční sklo a sleduji drobnou postavu chlapce ležící na lůžku. Zatím je pod zklidňujícími léky, tak pokojně spí, ale bojím se momentu, až se opět probudí a bude muset čelit kruté realitě. Prozatím si užívá krásný svět fantazijních snů.

Teď je důležité zajistit jeho bezpečí. S tím si bezradně zajedu rukou do vlasů. Sice jsem od policie, stejně jako můj bratr a jeho otec, ale poslední dobu nám důležití svědkové v případu OKAMURA záhadně mizí. Buďto zmizí beze stopy anebo najdeme jejich mrtvá a zohavená těla vyplavená na březích řek, či v přístavech. Nevíme přesně důvod, ale teorie, kterou mám já, je až příliš děsivá a jen si přeju, abych se mýlil.

 

Kazehaya Izumi

Všude kolem mě je rozlehlá louka. Kam až oko dohlédne a možná ještě dál, ale tam už vidím jen horizont a nad ním blankytně modré nebe. Zavřu oči a užívám si pofukující větřík, který hladí mou tvář a pohrává si s prameny mých vlasů, které mě občas zašimrají na tváři. Podobné šimrání cítím i na rukách, protože tráva je tu dost vysoká a její houpání ve větru mě šimrá na konečcích prstů, protože ruce mám prostě svěšené podél těla. I prsty u nohou mě lechtají, jsem bez bot a užívám si to dokonalé splynutí s přírodou.

Pořádně se nadechnu a vychutnám si tu dokonalou vůni čerstvé trávy. Ucítím i sladké vůně nejroztodivnějších květin. Otevřu oči, abych si je mohl prohlédnout. Je to jako paleta malíře. Plno barev a odstínů. Člověk by řekl, že zelená je zelená a červená je červená, ale není to tak. Tamhle je jasně červený vlčí mák a hned vedle je nějaká krvavě rudá květina. Rozmanitost přírody je něco dokonalého.

Udělám první krok a konečně se pohnu z místa. Tráva mi vjede mezi prsty, opět mě zalechtá, a celá noha se lehce zaboří do měkké hlíny. Že bude špinavá? No a co… Nic co by nezpravila trocha vody. Udělám další krok… a za ním další… Procházím se a přitom se rozhlížím kolem, abych si vychutnal tu všudypřítomnou krásu.

Ale mám pocit, jako bych něco měl něco hledat… Něco tu musím najít… Ale nevím co, a nevím kde… Proč mám pocit, že když to nenajdu, že mě bude část chybět. Proč mám pocit, že je to něco důležitého? Proč mě najednou svírá tento nepříjemný pocit?

Rozejdu se směrem, kam to moje srdce táhne. Nevím, proč zrovna tam, ale prostě to tak cítím. Jako by tam byla jedna půlka magnetu a ten přitahuje tu mou.

Jdu pomalu do kopce. Není to nijak namáhavé, je to jen mírné stoupání. Najednou okolní krajina nepůsobí tak krásně a mírumilovně. Nic se nezměnilo, jen oči, kterýma se koukám, najednou vidí všechno jinak. Už jsem kousek pod vrcholem a moje srdce bije v očekávání, co uvidí.

Už jsem tady, na vrcholu kopce!

Najednou kolem všechno potemní, jako by se přihnal obrovský bouřkový mrak. Už nevidím žádnou pohádkově krásnou krajinu jako před chvílí. Cítím, jak se mi svírá hrdlo. Snad strachem…

Rozhlížím se kolem a příroda se mi před očima mění. Místo krásně zelené trávy je pod mýma nohama šedá, nevábná a vyschlá půda. Když popojdu kousek stranou, tak se mi do chodidel zarývají ostré kamínky menších i větších rozměrů.

Rozejdu se pryč, ve snaze uniknout tomu. Narazím na něco, co možná bývalo lesem. Ztrouchnivělé stromy, či spíše jen jejich torza s pár větvemi, které se po vás sápou jako kostnaté ruce mrtvol. Depresivní náladu tomu dodává i nově se linoucí mlha.

Začnu utíkat, nechci se té mlze poddat, jako by to byla ona, kdo naplňuje moje srdce strachem a úzkostí. Cítím, jak se mi lehce otírá o kotníky a to mě nutí běžet ještě rychleji, nedbaje na větve, co mě šlehají a škrábou ve tváři. Přesně jako ruce, jako by se mě snažili zastavit, aby ulehčily mlze práci a ona mě mohla pohltit.

Nevnímám bolest, kterou mi způsobují ostré kameny, ale okamžitě si všimnu, když to najednou ustane a já pod nohama cítím něco měkkého. Chodidla se mi opět do něčeho zabořují. Zastavím se a pohlédnu dolů. Po kotníky stojím v blátě… či v něčem podobném.

Pokračuji v chůzi, ale nečekal jsem, že vrstva bahna bude čím dál větší. Už mi sahá po kolena a já se skoro nemůžu hnout. Zastavím se, když si uvědomím, že pomalu klesám…

Bažina! Se strachem se podívám kolem sebe, ve snaze najít cokoliv, čeho bych se mohl chytnout… Jakoukoliv větev, ale nic takového tu není. Začnu panikařit. Nechci umřít! Jsem už v tom skoro po pas, když se konzistence bahna začne měnit, je mnohem řidší…

Sáhnu do ní rukou a zděšeně vykřiknu, když zjistím, že je to krev… Tolik krve… Kde se tu vzala? Chci se opět rozejít, ale něco mě nechce pustit. Nechápu to. Najednou to cosi začne stoupat po mých nohách nahoru, až se z krvavé lázně vynoří něčí ruka. Chytne mě za rameno a celou svou silou, se mě snaží stáhnout do krvavého moře. S odporem se snažím ruku setřást, ale marně… Zvláště, když ucítím, že se po mě sápou další ruce…

„Nechte mě být!“ křičím jak smyslu zbavený. Už jsem ponořený až po prsa…

„Nechci umřít!“

„Prosím!“

Stále křičím a po tvářích mi tečou slzy. Nechci umřít. Bojím se smrti!

„Kazehayo!“ uslyším volání mého jména. Už mi kouká jen hlava, ale i tak se snažím rozhlídnout kolem sebe…

„Kazehayo!“ konečně se otočím správným směrem.

„Tati?“ nevěřícně koukám na bledou, skoro průhlednou postavu… Snažím se k němu dostat, ale spáry mě smrti mě drží až moc pevně.

„Tati,“ řeknu plačtivě. Už mi kouká jen obličej, „Pomož mi! Prosím!“ nemůžu skoro mluvit, aby se mi krev nedostala do úst.

„Bude to dobré,“ jen řekne a začne mizet.

„Ne!!!“ zakřičím, ale moje hrdlo se začne plnit krví. Házím s sebou, snažím se dostat nad hladinu a nedechnout…  Nejde to… Prosím!!!

 

Zaslepí mě ostré bílé světlo.

„Kazehayo!“ nade mnou se sklání něčí obličej, „Už je to dobré, Kazehayo!“

 

Matoshi Izumi

Stále stojím u okna do pokoje a sleduji svého synovce. Spí, ale najednou začne s sebou neuvěřitelně házet. Vlítnu do pokoje a slyším, jak Kazehaya prosí někoho o pomoc, že nechce umřít. Skloním se nad ním a začnu s ním třást, ve snaze ho probudit z noční můry. Neuvěřitelně si oddechnu, když konečně otevře oči.

„Kazehayo!“ skloním se nad něj, aby mě viděl a věděl, že se nemusí bát, „Už je to dobré, Kazehayo!“ snažím se ho uklidnit, ale i tak se jeho oči začnou zaplňovat slzami. Tohle není dobré. Ne k jeho stavu. Zmáčknu tlačítko, abych zavolal sestřičku. Ta přijde během chvilky, a když uvidí a zhodnotí situaci, odejde, aby se vrátila s injekcí, obsahující další dávku uklidňující látky.

Teď je nejdůležitější, aby zůstal v klidu a spal, dokud se z toho aspoň trochu nevzpamatuje. A než se tak stane, je na mě, abych vymyslel způsob, jak jej ochránit.

 

 

Rozhodla jsem se vám sem dát obrázek Kazehayi už teď :)

uke---kazehaya.jpg

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kawaii

(Frux, 25. 2. 2013 14:31)

Zlato máš to krásně napsané :) Ten sen byl tak dokonale popsaný. Sama bych to líp nezvládla :P
Je mi toho malého líto. Netuším, co se mu chudáčkovi stalo, ale snad se to brzo dozvíme. Strašně se těším na další kapitolku.
Btw. Ten obrázek je roztomilý :))

...

(Yuki, 18. 2. 2013 16:09)

chudáček maličký...takový hororový sen to mě už se dlouho žádný děsivý nezdál a jsem za to ráda :) jinak má nádherné modré oči :) už se těším na další dílek

Waaau

(Widlicka, 18. 2. 2013 1:35)

Chudák kluk, nevím nevím, zda mu spánek v tomto případě nějak pomůže, neřeknu, kdyby byl zraněný, ale jestli je raněn jen duševně, je lepší být vzhůru. Nemoct se probudit z noční můry musí být pěkně hnusné

páni :)

(Yukiko, 17. 2. 2013 15:36)

tak teď by mě zajímalo, jak ho chce ochránit a chudáček Kayehayia :(

...

(katka, 15. 2. 2013 10:34)

je nádherný taková noční můra uf děsivé

...

(L., 14. 2. 2013 21:11)

Roztomilý chlapec. Neměl by takhle trpět... chudák. Doufám, že tahle noční můra byla ojedinělá, ačkoliv...
No, každopádně to zní vážně zajímavě. Budu dále sledovat Kazehayův osud :)

bomba....

(Akiko, 14. 2. 2013 20:21)

Tahle povídka je vážně úžasná a strašně dobře se mi čte a pokud zamyslis to co si myslím ze zamyslis tak to bude sakra dobry ^^

...

(Liliana, 14. 2. 2013 20:03)

zaujímavá poviedka...páči sa mi....chudák Kazehaya...nielen, že v skutočnosti musel prežiť hrôzu má i nočné mory...no mám taký pocit, že ten jeho sen mu niečo naznačoval...možno sa mýlim...teším sa na ďalší diel :)

>.>

(Cheer32, 14. 2. 2013 16:34)

Awww, chudák... ale on je tak rozkošnej :3 Hehé, strejda a synovec joo? > w> Cheer ráda yaoi incest :D Cheer úchylák xD

...

(CeCe, 14. 2. 2013 15:42)

Wááá :) Kazehaya je úúúžasně roztomilej a povídka je skvělá. Ne, ty jsi skvělá. Tahle povídka mi hned zlepšila náladu. Nevím, jestli je to mnou, ale netuším o čem to bude. Ale to vůbec nevadí, já se ráda nechám překvapit.