Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. díl

11. 7. 2018

Kazehaya

Pomalým krokem a s myšlenkami kdesi ve větru, mířím ke škole. Mám za sebou teprve první den, ale už dnes mě stihla přepadnout „nenávistná nálada proti rannímu vstávání do školy.“

 

Včera hned po škole jsem vyčerpáním usnul a spal až do večeře, u které se mě strejda a Kami na všechno vyptávali. No já moc povídavou neměl, a tak jsem veškeré otázky odbýval prostými odpověďmi typu  „dobrý... ušlo to... nic zajímavého...“ což se jim samozřejmě moc nelíbilo.

Po večeři jsem se raději hned uklidil pryč. Zalezl do koupelny a dal si dlouhou sprchu, abych se aspoň trochu uvonil a taky utřídil myšlenky.
První den nebyl taková katastrofa, jak jsem si myslel. Dokonce jsem si už stihl najít kamarádku. Teď jen záleží, jak dlouho tahle poklidná atmosféra vydrží. Protože se prostě nemůžu zbavit dojmu, že se zákonitě musí něco v brzké době pokazit.

Vypnul jsem vodu, usušil se, oblékl se už do pyžama, ale protože jsem byl celkem vyspaný z odpoledního šlofíku, zapnul jsem notebook, že si něco na chvilku zahraju.
No na chvilku... než jsem se nadál, tak na hodinách bylo něco po jedné ráno v tu chvíli jsem začal proklínat snad všechny rodinné předky. Vypnul notebook, zalehl do peřin a silou vůle se pokusil co nejdříve usnout.

Ráno jsem stával trochu s předstihem, protože jak včera řekla Kami, dnes jsem musel make-up zvládnout sám a tak jsem si dal časovou rezervu. Sice čast rezervy sežralo nasazování kontaktních čoček, ale ani jsem se nenadál a rukou nezkušeného kosmetika, jsem se pustil do tvorby svého obličeje.

Tužku na oči jsem zavrhnul hned, takovej skill level ještě nemám, tak jsem sáhl po nějakých jemně fialových stínech. Jen trochu nanesl na obě víčka a u toho si nezapomel připomínat slova Kami, „že méně je někdy více.“
Potom následovala další challenge... Řasenka. S precizností chirurga se mi podařilo nějakým zázrakem nevypíchnout ani jedno oko. A když jsem celkový výsledek uviděl v zrcadle, musel jsem se pochválit. Nevypadal jsem ani jako velikonoční kraslice, ani jako transvestita.

Ve zbývajícím čase jsem se rychle oblékl. Hlásili, že by snad měly být přehánky, tak jsem pro jistotu zvolil něco teplejšího a to džíny s bílou košilí, lehký černý zapínací svetřík a celé to pak doplním černým sakem a opět mýma oblíbenýma converskama.

Osamotě jsem se nasnídal, sbalil si svačinu a vydal se na cestu.

 

Trochu svižnějším tempem dojdu k bráně školy. Na to že je poměrně brzo, to tu už celkem žije. Všude jsou vidět skupinky studentů, zvláště pak jedna strhne mou pozornost. Především tím, že jsou nejhlučnější a jsou i nejpočetnější. Kluci, a i pár holek, stojí u blízkého parkoviště a opírají se o své nadupané stroje. Chci odvrátit zrak a dál si jich nevšímat, ale na poslední chvíli zaznamenám pohyb a opět se na ně zaměřím. Vidím Sayuri, jak na mě zběsile mává. Odpovím ji nepatrným zamáváním, aby se neřeklo, že nezdravím. Hned se to setkalo s odezvou, když mi rukou naznačuje, ať za nimi dojdu. Usměju se a záporně zakroutím hlavou. Rozejdu ke škole a nevšimnu si, jak mi někdo pohledem propaluje díru do zad.

 

Otevřu si svou skřínku, aby si tam odložil nepotřebné věci, batoh a sako. V rukách mi nakonec zůstanou dvě učebnice, sešit a pár nezbytností na psaní. Ještě si chci vzít mobil a nějaké peníze, když v tom se mi někdo opře o dveře skřínky a s hlasitým bouchnutím mi ji zavře přímo před nosem. Vzhlédnu a vidím snad dvoumetrovou gorilu, co po mě hází rádoby sexy pohled. Už na první pohled můžete říct, že se jedná přesně o ten typ namachrovaného týpka. Pěkná tvářička, svaly kam se podíváte, jen v mozkovně to trochu hrká. To ale samozřejmě nebrání celým zástupům dívek, které mají v hlavě stejně má0lo on, aby vzdychaly nad čímkoliv, co jejich olympijský bůh udělá.

„Co?“ neskrývám svou otrávenost.

„Když se tak na tebe dívám, vypadáš jako spořádaná holka, která by nešla s nikým cizím do postele. Tak ahoj, já jsem Goro.“ Bože! Zabte mě! To si opravdu myslí, že něco takového bude fungovat?

„Promiň, ale stáhni naviják, já totiž na žížaly nejsem,“ s tím se do něj opřu, abych jej trochu odsunul a mohl se dostat do skříňky. Slyším, jak zaskřípe zuby a v davu kolem se mísí hihňání a nechápavé lapaní po dechu od jeho obdivovatelek.

Dám si do kapes mobil, pár drobných a skříňku zamknu. Chci odejít, ale gorila se očividně nechce vzdát tak snad, tak mě chytne za předloktí. Já ale na tyhle věci opravdu nemám náladu. A než mi stačí cokoliv říct, vší silou mu dupnu na nohu. Chodbou se rozlehne děsivý křik a stisk na mé ruce povolí. Musím se usmát, přece jen to nevidíte tak často. Hvězda školy skáče na jedné noze, za tu druhou se bolestivě drží a kolem něj krouží starostlivé obdivovatelky, hazící nevraživé pohledy směrem ke mně. Ujede mi malé uchichtnutí a nepatrným pokrčením ramen se rozloučím se vtipnou scénou přede mnou, která přitáhla pohledy už téměř celé chodby. Při odchodu míjím skupinku kluků, kteří se lámou v pase smíchy a něco pokřikují směrem za mě. Řekl bych, že se jedná o skupinku škodolibých kamarádů toho individua. A jeden z nich si neodpustí šibalské mrknutí a zdvižený palec nahoru směrem ke mně.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Super!

(Miu , 29. 7. 2018 17:52)

Ahoj! Jestli ti to vydrží, tak to bude fakt paráda. Dlouho jsme na tvoje povídky čekaly a zdá se, že se to vyplatilo. Díky za nový díl. Hayu čekají ještě perné chvilky.

WOOOOW...

(Hatachi, 27. 7. 2018 14:12)

Všechny doposud vydané díly jsem zhltla na jeden zátah. No a musim říct, že to zatím bylo úžasné čtení. Doufam, že se můžu těšit na další skvělé díly. Děkuju...
A teď k samotnému ději...
Bylo mi moc líto, co Hayu potkalo. Ale díky strejdovi a jeho velké obětavosti, se z toho tak nějak dostal. A ten strejdův nápad...Haya jako děvče...to je nápad za všechny prachy. Díky tomu převleku budeme moct prožívat s Hayou jeho lásky, trapasy a vše, co se mu ještě přihodí. A věřím, že to bude stát za to...
Moc se tedy těšim na další díl. Děkuju...