Jdi na obsah Jdi na menu
 


1.díl

27. 6. 2012

 

Otevřu oči do šera pokoje, a to jsem se večer zatáhl závěsy, aby mě to slunko neotravovalo. Sednu si na postel a pořádně se protáhnu. Potom si promnu ještě stále ospalé a zalepené oči. Zívnu a párkrát mlasknu.

Odhrnu přikrývku a jen v trenýrkách, které mi suplují pyžamo, zamířím do koupelny. Nejdříve si skočím do sprchy, umyju svoje zelenkavomodravé vlasy a potom si, jen omotaný v ručníku, začnu čistit zuby. Přitom si v zrcadle prohlížím svůj odraz a to jak se mi u úst tvoří pěna. Hubená, ale vytrénovaná postava, úzký obličej, fialkové oči, pod okem barevné tetování, to vše mizí v mlze, jak se horká pára dostává do styku se studeným povrchem zrcadla. Vypláchnu si pusu, umyju kartáček, dám jej do skleničky a potom jednou rukou otřu zamlžené zrcadlo, Prohrábnu si mokré vlasy, aby mi nepadaly do obličeje, a nechám je schnout jen tak. S kručením v břichu se vydám do kuchyně něco sníst.

Do hrníčku si udělám silnou kávu a do toustovače si dám opéci dva krajíce chleba. Z ledničky vytáhnu máslo a marmeládu, to vše tak akorát, zrovna když mi krajíce vyskočí ven. Ještě teplé si je začnu mazat a hned se s chutí zakousnu. Slastně přivřu oči, miluju sladké a není nic lepšího, než sladké snídaně hned po ránu. Možná to zdravé není, ale já si to můžu dovolit. Nejen vzhledem ke své postavě, ale i k životnému stylu, který vedu. A stejně… Snídaně je nejdůležitější jídlo dne a tak nevadí, když bude trochu víc energeticky sytější, stejně nebudu obědvat, jak se znám.

Olíznu ulepené prsty, aby ani trocha té ovocné, sladké pochoutky nepřišla vniveč a taky jsem příliš líný na to si umývat ruce. Nádobí dám do dřezu a jdu se obléci, abych co nejdříve mohl vyrazit do práce, sice bych mohl jít na některé ze Shromáždišť a nechat se přenést teleportem do určené části města, ale raději si zajdu do práce pěšky. Když vidím ty obézní lidi, jak se tlačí, jen aby nemuseli ujít o pár metrů více, dělá se mi z toho zle. A na vlastní autíčko peníze nemám, holt ekologická třída, mimochodem jediná povolená, je jen pro bohaté…

Ze skříně si vytáhnu oblečení. Jednoduché bílé tričko, černobíle pruhovaný svetřík s knoflíky vepředu a světle modré, již značně odrbané džíny. Vím, že vypadám otřesně, ale je mi to jedno, v práci se stejně převleču do uniformy, tak každému může být jedno, v čem chodím normálně. Obuju si černobílé tenisky, přes rameno přehodím tašku a z mističky si vezmu klíče. Zamknu ten malý byt a vyrazím do práce, sice mám ještě víc jak hodinu čas, ale než se dostanu na druhou stranu města, to chvilku trvá.

Nakonec to do práce stihnu tak akorát, abych se převlékl a šel rovnou na plac. Převléknu se do černých kalhot, bílé košile, černé vestičky a kolem krku uvážu vínově červenou vázanku. Vlasy si uhladím dozadu a připnu pár sponkami, aby mi nepadaly do očí a já se nezdržoval věčným dáváním jich za uši. Zavřu svoji skříňku s věcmi, ještě zkontroluju, že vše je, jak má být.

Pracuju v jedné lepší restauraci, přes den se tu podávají obědy, večer se sem chodí na skleničku a za společností. Naši hosté mají úroveň, bankéři, manažeři apod. Přesto nejsme luxusní podnik, ale slušný a se stálou klientelou.

U baru si vyzvednu „mašinku“ a hned se dám do obsluhování na place. Ta naše „mašinka“ slouží jako zápisník, přehled objednávek a i jako peněženka. Hotovost se dnes už nepoužívá, pouze bankovní čipy, kde se platby potvrzují dle otisku prstů. Přece jen identita člověka lze jednoduše ukrást, ale otisky… to už chce prostředky k oklamání systému, pokud zrovna neholdujete metodě ten prst rovnou useknout, ale to pak nevím, jak byste vysvětlovali při platbě…

Odnáším z placu použité skleničky a dám se do leštění těch již umytých.

„Tatsu,“ osloví mě můj kolega a tím si vyslouží mou pozornost.

„Copak?“ odložím sklenici s utěrkou a přejdu k němu.

„Už je tu zase,“ a kývne ke dveřím. Kouknu se tam a nohy se mi div nepodlomí, už je tu… Vysoký, přísně vypadající mladý muž. Dlouhé černé vlasy a dokonale padnoucí oblek. Obhlídne místnost, pravděpodobně aby zjistil, kde je volné místo, ale když zavadí pohledem o mě, lehce se usměje.

Ze všech sil se snažím zachovat si profesionální masku, ale v jeho přítomnosti to jde jen velmi těžko.

„Říkal jsem ti, že sem chodí, jen když tu seš ty,“ začne na mě opět mluvit kolega, „Ty dva dny cos tu nebyl, se tu vůbec neukázal a hle, dnes se vrátíš a on se tu zčistajasna objeví. To je nějaké podezdřelé,“ mrkne na mě a začne mě významně šťouchat loktem do žeber. Rád bych mu to věřil, ale i tak se může jedna jen o náhodu. Je to jen týden, co se tu objevil poprvé, ale hned mě okouzlil. Náš hovor se uskutečňuje pouze v mezích vztahu zákazník a číšník, ale i tak… stačí mi to. A to že tu dva dny nebyl a dnes opět ano, naplňuje mě to nadějí, příjemnou nadějí, i když nepravděpodobnou…

„Tak už běž,“ strčí do mě a já se vydám k němu pro objednávku. Cestou ještě vezmu jídelní lístek a vydám se ke stolu, kam si sedá pokaždé, když přijde.

„Dobrý den,“ pozdravím a podám mu lístek, „Budete si zatím přát něco k pití?“

„Ano, prosil bych minerálku s citrónem,“ a začte se do menu.

Odejdu zpět na bar a na tác si nachystám minerálku, skleničku a do ní plátek citrónu. Zkušeně to vezmu do ruky a vydám se zpět k němu. Položím skleničku a naliji do ní část minerálky.

„Vybral jste si něco k jídlu?“ zeptám se.

„Ano, prosil bych středně propečený steak s bramborem a tebe jako dezert,“ mrkne na mě a podá mi lístek. Překvapeně na něho koukám. To si mě dobírá, nebo flirtuje?

„P-promiňte?“ vysoukám nějak ze sebe a musím znít, nebo i vypadat směsně, protože se začne smát.

„Promiň, jen žertuju, dlouho si tu nebyl,“ začne zase vážně, ale pobavené plamínky mu z očí nezmizely. A jak ví, že jsem tu nebyl? Že by opravdu měl nějaký přehled, kdy tu jsem a kdy ne…

„V pořádku,“ dostanu ze sebe nějak, „ještě nějaké přání?“ snažím se udržet vážný tón hlasu. Tohle je poprvé, co se mnou takovým stylem, před tím jen pozdravil, objednal a poděkoval a dnes…

„To je zatím vše,“ s tím odejdu. Teď na obědy tu není moc lidí, takže netrvá ani deset minut a já mu nesu jeho objednávku.

„Dobrou chuť,“ popřeji a dám se do obsluhování ostatních stolů. Přesto cítím v zádech jeho pohled. Co se to dnes děje?

„Chutnalo vám?“ optám se, zatímco sklízím nádobí.

„Ano, jako vždycky. Jen ještě čekám na ten dezert,“ opět mě provokuje.

„Chcete ještě donést menu?“ nedám se zviklat a budu dělat, že to, co řekl před tím, jsem neslyšel.

„Ne, ale co si dát se mnou skleničku?“ Ten je dnes nějaký akční. Nejdříve návrhy, teď pozvání…

„Omlouvám se, ale jsem v práci a nemohu, ale kdybyste přišel večer, to už je skoro konec směny a to máme dovoleno pít,“ nabídnu mu a uvidím, jestli přijde.

„Dobře, pro teď zaplatím,“ řekne už o něco méně energicky.

„Ano, pane,“ načtu operaci v „mašince“ poté si od něj přeberu čip a nechám to ověřit. Vše proběhne v pořádku a on odchází.

„Těším se na večer,“ zašeptá, ještě když projde kolem mě a mě z toho tónu a z té blízkosti, kdy jsem mohl cítit jeho vůni, přejde lehký mrazík po zádech.

Celý den probíhá více méně bez problému, zákazníci chodí a tak o práci není nouze. Je, co dělat, a čas příjemně ubíhá. Ale i přesto se nemůžu ubránit myšlenkám na něj. Prostě si k němu najdou cestu.

Deset hodin večer, za dvě hodiny končíme a on nikde. Mělo mi být hned jasný, že si jen dělá srandu a že ve skutečnosti nepřijde. Naliju další skleničku alkoholu a podám ji zákazníkovi přede mnou. Otevřou se dveře, ale jsem tak pohroužen do svých myšlenek, že si toho sotva všimnu, až když se přede mnou něco pohne a promluví.

„Dobrý večer,“ nadskočím, ten hlas už poznám. Vzhlédnu a on přede mnou sedí a usmívá se. Není to žádný veselý smích, spíš jen lehce pobavený, že mě vylekal, a navíc nehorázně svůdný a sexy.

„Dobrej,“ odpovím mu více uvolněně, přece jen už skoro před zavíračkou a na formálnosti už nikdo nebere ohled, tak si můžu být lehce nezdvořilý a drzý, „Copak to bude?“

Nakloní se lehce přes bar a řeknu vám, chvilku jsem měl pocit, že mě snad políbí. Ne, že by mi to vadilo, naopak… Jsem gay a nestydím se za to, ale přece jen… nerad bych přišel o tuhle práci, za to že si začínám se zákazníkem a navíc v pracovní době.

„Whisky, tu nejdražší, co tu máš,“ a opět se pohodlně usadí na židličce. Nejdražší? Sice nejsme nejluxusnější, ale patoky taky neprodáváme. Ani tu nejlevnější whisky si já s mým platem nemůžu dovolit, teda mohl bych si ji dovolit, ale nevím, kdo by za mě zaplatil nájem a krmil mě. Vezmu tedy pětadvacetiletou whisky, do skleničky dám trochu ledu a podám mu ji.

„Nalij i pro sebe, říkal jsem přece, že tě chci pozvat,“ a vyčkává s pitím na mě.

„Děkuju, ale tohle stejně nepiju,“ whisky není můj styl.

„Tak si nalij, co máš rád,“ tohle už neodmítnu a naliju si vodku. Nic extra to není, ale mě to chutná. Přiťukneme si spolu a já to do sebe kopnu, zatímco on to pomalu vychutnává. Mezitím obsluhuju ostatní zákazníky a s ním si pořád povídám a dolévám mu skleničku. Ani jsem si neuvědomil, jak ten čas letí, že už budeme muset zavírat. Naštěstí většina zákazníků odchází současně se zavíračkou.

„Promiň, ale už budeš muset jít,“ upozorním svého „společníka“. Nevím, kdy jsem mu začal tykat, ale asi za to může alkohol, že jsem ještě více povolil otěže dobrého chování.

„Dobře, ale spát se mi nechce,“ vážně se na mě podívá, „Nechceš ještě zajít na skleničku?“ Překvapilo mě jeho pozvání.

„A kam?“

„Co třeba ke mně?“ opět ten jeho svůdně pobavený úsměv. Nasucho polknu. Jít k němu domů? Bude to opravdu JEN na skleničku, nebo můžu doufat i v něco dalšího?

„Nechodím domů k lidem, které neznám jménem,“ dělám drahoty, přece jen se nedám tak snadno, pokud se dnes k něčemu schyluje.

„Tak to se moc omlouvám,“ vstane a natáhne ke mně ruku, „Jsem Raven.“

„Tatsu,“ stisknu mu ruku.

„Vím, tak půjdeme?“ zeptá se mě. To, že zná moje jméno, nějak přejdu a nezaobírám se tím.

„Dobře, ale nejdříve musím uklidit podnik.“

„Tak já tě počkám venku,“ zaplatí svou, a vlastně i mou útratu, i když ten můj jeden panák se v té částce lehce ztratil. Odejde a já začnu s kolegou uklízet, během toho přemýšlím, jestli bude opravdu čekat, nebo uteče. Na druhou stranu, řekl, že večer přijde a přišel, tak proč by teď nesplnil slovo. Navíc s vidinou sexu, ještě aby nesouhlasil. Vždyť já sám souhlasil jen proto, že se mi líbí a sex s ním by bylo něco dokonalého, i když jen na jednu noc… Ale kdo ví, třeba se jen bojí tmy a nechce být sám a vůbec nemá o mě takový zájem, jaký si představuju…

Vyjdu z podniku a musím obejít budovu, protože jsem vyšel východem/vchodem pro zaměstnance. Ocitnu se na hlavní ulici, kde pod pouliční lampou stojí luxusně vypadající vůz a u něj Raven a pokuřuje cigaretu. Takže neodjel… Rychlým krokem jsem u něj, ale to on už zašlapuje cigaretu do země a nastupuje do auta. Otevře mi dveře spolujezdce a počká, až nastoupím.

I uvnitř je to luxusní, nedivil bych se, kdyby se jednalo o pravou kůži, což je dnes opravdu vzácnost, zvláště když je všechno ekologické a dbá se na recyklovatelnost produktů. Raven nastartuje a vyjede, přičemž celou dobu je ticho. Nikdo nemluví, já se na Ravena občas podívám, ale on se plně věnuje řízení. Zdá se mi to nebo atmosféra poněkud zhoustla? Ale proč? Že by mu moje společnost nakonec vadila? Ale to přece na mě nemusel čekat…

Asi po půl hodině zastavíme před nákladně zdobenou bránou. Čekáme, až se otevře, a potom vjedeme dovnitř. Vystoupíme před zámkem. Teda mě to jako zámek připadá. Tak velký dům jsem neviděl ani zpovzdálí, jen na obálkách časopisů a v reklamách či filmech. A teď budu dokonce vevnitř…

Raven otevře dveře a pustí mě dovnitř, potom mě nasměruje do patra a tam z té spousty dveří otevře jedny. Ocitneme se pravděpodobně v jeho ložnici, která slouží i jako pracovna, soudě podle psacího stolu a pohodlného křesla u něj.

 Ale nestačím se víc porozhlídnout, protože si mě otočí k sobě a začne mě líbat. Nijak se nebráním, naopak… Začnu mu na polibky okamžitě odpovídat, ale po chvilce se musíme od sebe odtrhnout.

„Myslel jsem, že jsi mě pozval na skleničku?“ řeknu laškovně, ale on to očividně vzal vážněji, než jsem to myslel. Poodstoupí ode mě a přejde k něčemu, co bych tipoval na bar.

„Promiň, co si dáš?“ a začne si nalévat do skleničky. Nepřehnal jsem to, ale tak… neřekl jsem, že nic nebude, jen jsem ho chtěl trochu poškádlit.

„Vodku, prosím,“ odpovím a rozhlížím se kam se posadit.

„Pojď si sednout sem,“ a sám se posadí na postel. Přijde mi to divné, sedat si na postel, ale poslechnu. Opatrně si sednu naproti jemu a z jeho ruky převezmu skleničku. Přiťukneme si a upijeme. Opět nic neříká, jen sedí opřený o pelesť postele a provrtává mě pohledem. Ošiju se z toho, připadám si jak pod rentgenem, ba hůře… ten určo vidí až do žaludku.

„Kolik je ti let?“ zkouším navázat nějakou konverzaci. On upije ze své skleničky, podle barvy soudím opět whisky.

„Dvacet šest,“ jediné slovo a opět je zticha. Takže je starší, o čtyři roky. Doufal jsem, že se zeptá i on, abychom si povídali, ale nic.

„A co děláš za práci?“ zkouším znova.

„To není důležité a tebe to nemusí zajímat,“ řekne mírně, ale i tak cítím lehkou výstrahu v jeho hlase. Tohle nikam nepovede. On očividně nemá hovornou náladu a soudě podle toho, co se stalo hned, jak jsme přišli, tak mě sem nevezl ani kvůli té skleničce. Kopnu do sebe zbytek své skleničky, vstanu z postele a tu jeho mu vezmu z rukou.

„Héj! To je moje pití,“ ohradí se a chce ho zpět.

„To je možný, ale teď nebude potřeba a akorát by zavazelo,“ odpovím prostě. Položím skleničky na noční stolek vedle postele a sednu si Ravenovi obkročmo na nohy.

„Co to děláš?“ zeptá se vrčivě Raven, ale není to známka nebezpečí nebo toho, že by mu to vadilo. Spíše bych řekl projev spokojenosti a vzrušení, což mi potvrdí i jeho ruce, které se mi začnou pohybovat po stehnech až k zadečku a ten jemně stisknou.

„Co by…“ pronesu jen tak a potom si sundám tričko a nakloním se k Ravenovi, „Tohle přece oba chceme,“ přisaju se mu na rty a začnu mu rozepínat první knoflíčky jeho košile…

 

 

Tady je obrázek Tatsua...

01.jpg

 

A tady je Raven...

8cc3f805d4a3aed7794692129888128ekw5.jpg

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Woow

(Terry, 6. 8. 2012 15:54)

Mooc pěkné! Tatsu je teda fešáááák! :) Můžu se zeptat, kde jsi vzala ten obrázek? To je z nějakého anime? :)

Super

(Lucka, 1. 7. 2012 20:10)

Moc pěkné. Už mám i šílenou teorii, jak to souvisí s prologem. Tatsu byl ten subjekt a díky té operaci co mu udělali jako malému bude moci mít dítě? :D Nebo jsem vedle jak ta jedle a jde o něco jiného :D. Už se těším na pokračování

Kawaiii :)

(Frux, 30. 6. 2012 9:02)

bylo to skvěléé :-)
Tatsu vypadá jako milý kluk, který to asi nemá zrovna lehký :) Raven bude asi pěkně zazobaný co? :D
A takhle to useknout? :( Rychle druhý díleeek ! :-D

Waaau

(Widlicka, 29. 6. 2012 11:13)

Raven a Tetsuya jsou skvělí ^^
Sice trochu tápu, co to má společného s prologem, ale ono se to asi ukáže časem ^^ Teď jen hádám kdo by tím experimentem mohl z těch dvou být, možná nikdo z nich...

Ale ale :D

(Mysticia-sama, 28. 6. 2012 17:23)

Tak to je teda hustý. Druhý díl a oni to už takhle rozjížděj, to je masakr :D Už se těším na pokráčko

..................

(Rhea, 28. 6. 2012 16:18)

Tatsu je úžasnej. Jsem zvědavá, co se z toho nakonec vyklube. Pěkná kapča. :-)

....

(katka, 27. 6. 2012 21:48)

bože asi jsem pri čteni zapominala i dýchat Raven je tak tajemný

:O

(barbor, 27. 6. 2012 21:18)

juuuu, to bola pekná časť. ale že skončia v posteli, no toto. ale vyzerá to tak, ako by išlo len o sex, ale pevne verím, že to nebude len o tom. inak naozaj sa mi to veľmi páči. rýchlo ďalší diel

Huráá!! No konečně ;)

(powergirl, 27. 6. 2012 21:17)

Potěšilas!!! Moc se mi díl líbí a navíc s tím koncem se proste nejde netěšit na pokračování!!! I když vubec nevim jak si to spojit s prologem, ale myslim že to časem pude..(alespon v to doufá :)) Takže ti bohužel musím oznámit, jelikož pišeš až moc dobře budeme se muset dožadovat abys psala i nadále... no jo no zavinila sis to sama.. :DD Těšim se na další díl :))

OwO

(Cheer32, 27. 6. 2012 13:45)

Nice! ^w^ Tatsu je opravdu sexy >w<, líbí se mi víc teda než Raven, ale ten taky ujde :D Jinak fakt dobrej díl. Jen by mě zajímalo, jak s tím souvisí momentálně ten prolog ._. Mě si tím ale určitě potěšila Ka-chan ^^

:-*

(L., 27. 6. 2012 13:12)

Raven je krásný a Tatsu... proč nemůže takový člověk existovat i v reálu? Ti dva jsou úplně božští :-*
No, k ději. Když jsem začala číst, vůbec jsem nechápala, co to má společného s prologem, ale on první díl nikdy nemá s prologem nic společného. Takže jsem zvědavá, jak to do sebe zapadne :D
Jen škoda, že tady ten měsíc nebudu :( No, snad budeš mít napsaných hodně dílů :D