Jdi na obsah Jdi na menu
 


23.díl

21. 5. 2013

 

 

„Chutnalo?“ zeptá se asi podesáté táta, zatímco já se láduju asi čtvrtým burgerem a další dva mám na talířku před sebou. Prostě dlouhá cesta a fakt, že jím za dva, se musí projevit.

„Jhe to výfbolné,“ zahuhlu plnou pusou a dost upiji brčkem ze své sodovky. To z tátova hrdla vydoluje hluboký a hlasitý smích.

„Jsem rád, že ti chutná,“ a sám se pustí do svého jídla.

Přemýšlím, kdy se ho mám začít na všechno ptát. Už teď? Nebo až dojíme?

„A jak je v práci, všechno v pořádku?“

„Jo, v práci se daří,“ odpovím, jen co polknu sousto.

„A jinak se máš dobře? Nějaké novinky?“ ptá se táta dál. Je pravda, že jsem se moc neozýval a tak je logické, že se bude zajímat. Ale když vidím, ten jeho šťastný výraz, že jsem tu a že mi chutná, tak se mi ho teď nechce znepokojovat a cokoliv nepříjemného řešit. Rozhovor bude muset počkat na zítřek

„Mám se dobře,“ odpovím neutrálně a dělám, že otázku o novinkách jsem neslyšel, nebo že nepovažuju za důležité na ni odpovědět.

„To jsem rád,“ vidím, jak se mu na tváři rozlil úlevný výraz a mě to líto, že zítra tam kvůli mně přibude tolik smutných a utrápených vrásek.

Zbytek večeře se už povětšinou věnujeme pouze svému jídlu, jen sem tam něco proneseme, ale jinak se spíše věnujeme onomu delikátnímu jídlu, které táta udělal jen kvůli mně.

 

„Dobrou noc tati,“ popřeju mu, zatím co mířím po schodech nahoru do svého pokoje. Je sice ještě poměrně brzo, ale už jsem unavený a nebudu se přemáhat a snažit se být ještě vzhůru.

„Dobrou synu,“ odpoví mi táta, zatím co sklízí špinavé nádobí ze stolu.

Vyjdu zbytek schodů, a když už jsem v patře, vejdu hned do prvních dveří po pravé straně. To je můj pokoj, další dvě dveře, co tu jsou, jsou od koupelny a tátovi ložnice.

Zavřu za sebou dveře a nostalgicky se rozhlídnu po pokoji. Táta to nijak nepředělával, potom co jsem odešel z domu a tak teď když se na to koukám, působí to lehce dětinsky. No prostě pokoj puberťáka. Všude plakáty nejrůznějších skupin, které spíš na podiu zvracely, než aby se to dalo nazývat zpěvem.  S úsměvem si musím povzdechnout, jak člověka změní život „dospělých“. Vezmu si svou tašku, kterou mi táta položil ke dveřím, a přejdu k posteli.

Začnu si pomalu vybalovat. Oblečení si dávám do prázdných poliček ve skříni a osobní věci do stolku vedle postele. Jediné, co si neschovám, je pyžamo a hygienické potřeby. S tím vším si zalezu do koupelny. Dám si jen rychlou sprchu, vyčistím zuby a pak se už zase vracím do pokoje, abych ulehl ke spánku. Sotva si lehnu a hlava se dotkne polštáře, tak usnu.

 

„Tastu,“ někdo mi třepe ramenem. Oženu se rukou.  Slyším jen tichý smích. „No tak Tatsu, vstávej.“ Další zatřesení ramenem. Unaveně otevřu oči a zamžourám do světla pokoje. Uvidím něčí obrys, ale nechce se mi zaostřovat. Stejně je to táta, kdo jiný by to mohl být.

„Ještě chvíli tatí,“ zaskučím a přetočím se na druhý bok a pro jistotu si přetáhnu peřinu přes hlavu.

„No tak mladý pane. Pěkně z postele ven, slunko je už vysoko na obloze a dole na stole ti stydne snídaně.“ Snaží se ze mě dostat peřinu, ale po zmínce o snídani už není moc velká práce mě dostat z postele. Vykouknu zpod peřiny.

„Co je na snídani?“ zeptám se s vrabčím hnízdem na hlavě. Táta přestane bojovat s mou peřinou, a když se na mě podívá, propadne v hlasitý smích.

„Lívance, mladý pane, lívance,“ řekne a pak mě nechá a zmizí z pokoje.

Já se ještě pořádně protáhnu a pak taky konečně vylezu z postele, ale než se vydám dolů, skočím si do koupelny. Ne jen kvůli hygieně, ale musíme si zapsat i další den měření. Pak teprve sejdu dolů na snídani.

 

„Hmmmm, to je výborné,“ a beru si na talíř další lívanec. Opravdu, není nad domácí jídlo. Táta to jen přejde s úsměvem a pak s hrnkem kafe vyjde na terasu přečíst si noviny. Povzdechnu si, vůbec se mi nechce rušit tato idylická chvilka, ale odkládat donekonečna to taky nemůžu. Musím mu to říct a taky se musím zeptat na několik věcí.

Umyju po sobě nádobí a pak se vydám taky a terasu, sednu si do druhého volného křesla a zatím jen sedím a přemýšlím, jak začít.

„Tati,“ začnu opatrně.

„Uhm,“ ozve se táta na znak toho, že mě slyšel a poslouchá, ale zrak od novin nezvedá.

„Vyprávěj mi o mém dětství,“ zkusím to takhle. Táta se na mě překvapivě podívá.

„Pročpak?“ zeptá se trochu nervózně.

„Jen tak, nedávno mi přišlo líto, že si ze svého dětství moc nepamatuju a tak by mě to zajímalo, jaké jsem byl dítě. Hodný? Nebo jak utržený ze řetězu? Učil jsem se rychle nebo mi to šlo pomalu?“

„Byl jsi úplně stejný jako kterékoliv jiné dítě,“ přeruší moje otázky táta až moc ostře.

„Ale já to chci vědět,“ nikdy jsem po tom nepátral, nezajímal jsem se o to. Taky nebylo o co, ale teď, když se změnilo tolik věcí…

„Tatsu, opravdu to nestojí za řeč,“ odloží táta noviny a odchází i terasy.

„Tati!“ řeknu o něco rázněji.

„Ne, Tatsu, opravdu není o čem mluvit,“ řekne, když chce otevřít dveře terasy a odejít.

„Čekám dítě,“ vyhrknu ze sebe, aniž bych nad tím přemýšlel. Ale účinek to má, táta se zasekne v pohybu.

„To není možné,“ vydechne otec, ale stále se ke mně neotáčí.

„Ale je,“ proč má každý stejnou reakci jako já?

„Jak dlouho?“ během mžiku je táta u mě, opírá se o křeslo, ve kterém sedím, a naklání se nade mnou a úplně vidím ten jeho dychtivý pohled po mé odpovědi. Tohle není reakce, kterou bych já i kdoliv jiný čekal.

„Nevypadáš moc šokovaně,“ poznamenám. „Alespoň ne tak, jak jsem čekal.“ Táta se vrátí zpátky na zem a zklidní se.  Postaví se a podrbe se na hlavě.

„No to víš…“

„Tati řekni mi o mém dětství,“ prosím ho. Táta ale na mě smutně kouká.

„Tatsu tohle nemůžu. Není to nic, co bys chtěl vědět.“

„Ale já to chci vědět… Musím to vědět. Chápeš, v jaké jsem situaci?“ Táta si povzdechne a zmizí v domě, aby se o několik minut vrátil. V ruce drží silnější složku.

„Omlouvám se,“ s tím mi to podává a já začnu číst oné složky.

 

10. června 2153

 

Našemu výzkumnému týmu bylo sděleno, že se našel další vhodný kandidát. Celkově se jedná o dvacátý subjekt, bohužel předešlé experimenty se nevyvedly dle předpokladů. Předali nám spisy se zběžnými informacemi o našem novém testovacím subjektu.

Pohlaví: Chlapec

Věk: 10let

Krevní skupina: 0

Místo dosavadního bydliště: Sirotčinec

Rodina: Rodiče neznámí, sourozenci – neví se

Důvod umístění do výzkumného programu: Výborný fyzický stav, odolný vůči nemocem – za celých deset let nebyl ani jednou nemocný.

 

14. června 2153

 

Právě jsme přijali nový subjekt. Dle zdravotních vyšetření vykazuje velké předpoklady pro úspěšný průběh experimentu. Momentálně stále pod vlivem sedativ. S podrobnějším vyšetřením, především psychiky a inteligence, jak mentální, tak emoční, se započne ihned po probuzení subjektu.

 

15. června 2153

 

Výsledky testů:

 

 

Fyzický stav:

Výborný, odpovídá předběžné zprávě. Ke svému věku dostatečně vyspělý, výška i hmotnost v normálu. Nebyly zjištěny žádné choroby či zranění. Žádné genetické dispozice k dědičným nemocem. Alergie žádné.

Psychický stav:

Vyhovující. Mentální inteligence odpovídá věku. Emoční inteligence neodpovídá věku. Chlapec není schopen popsat pojmy láska, rodina apod. Pro experiment vyhovující. Možnost pozdějšího vychovávání a tvarování dle průběhu a potřeb výzkumu. Energická povaha – možná se v budoucnu ukáže jako problém, možno redukce pomocí léků. Občasné projevy vzteku a agresivity – regulace léky.

Závěr:

Subjekt vyhovuje, bude zahájen experiment.

 

17. června 2153

 

 

Druhý den experimentu. Subjektu jsou podávány pravidelně léky. Dvě tabletky každé dvě hodiny, Problémy s hyperaktivitou a zvýšenou agresivitou. Nasazena sedativa. Subjekt již neklade žádný odpor. Krevní testy v pořádku. V případě žádných komplikací, možno za týden uskutečnit operaci.

 

23. června 2153

 

 

Celý týden vše probíhalo bez problému, subjekt spolupracuje a výsledky testů jsou slibné pro další pokračování. Zítra by měla proběhnout operace. Provádí se poslední předoperační vyšetření. Připravování sálu a kontrola potřebného náčiní, léků apod.

 

24. června 2153

 

Operace proběhla bez komplikací. Celková doba operace – 3hodiny 20min. Subjekt v umělém spánku. Probuzen bude za dva dny, jakmile si tělo zvykne a zregeneruje se.

 

28. června 2153

 

Subjekt je již dva dny vzhůru. Testy vyšly výborně a i subjekt se zdá po psychické stránce v pořádku, ještě stále čekáme na znalecký posudek i z téhle oblasti. V případě potvrzení našich domněnek, budeme moct započnout s další fází experimentu.

 

2. července 2153

 

Změna politické situace. Na pokračování experimentu pravděpodobně nebudou další finance, a to i přes příznivé výsledky. Subjekt je v pořádku, operace se vydařila. Pokračujeme s podáváním léků. Doufejme, že konečně kladné výsledky experimentu budou brány v potaz při rozhodování o budoucnosti výzkumu.

 

5. července 2153

 

Poslední zápis. Výzkum byl, i přes své pozitivní výsledky, zastaven. Veškeré spisy budou sebrány, zapečetěny a schovány v archívu s omezeným přístupem. Zaměstnanci budou přeloženi do jiných týmů na jiná pracoviště. Bude zakázáno o tomto projektu mluvit. Osud subjektu ještě není rozhodnut.

 

 

„To není pravda,“ sesunu se na zem. „Tohle nemůžu být pravda!“ po tvářích mi tečou slzy. Táta stojí nade mnou a očividně neví, co dělat.

„Ten chlapec v tom…“ polknu, „…to mám být já?“ Prosím, ať řekne, že to nejsem já!

„Ano, ta složka je o tobě,“ pronese potichu táta a já se rozvzlykám ještě víc. Tak nakonec nejsem nic víc, než laboratorní pokusná myš. Ani můj táta není můj táta. Chtěl jsem to vědět, znát důvod mé současné situace, ale na takové odhalení jsem nebyl připraven… Je toho na mě nějak moc…

Nejdříve zjištění, že čekám dítě… Potom Ravenova reakce a teď… Další hlasitý vzlyk se vydere z mého hrdla. Kolem mých ramen se odtočí dvě silné paže…

„Je mi to tak líto, chlapče…“

 

Sedíme tiše v obýváku. Já zabalený do deky a upíjím teplé kakao na uklidnění. Hlavou mi víří tolik věcí, že mě z toho ta hlava bolí. Ne a ne se to tam zastavit, prostě je toho na mě moc a ten zmatek se ne a ne dát do klidu. ‚Táta‘ sedí naproti mně a pozoruje mě ztrápeným pohledem.

„Vysvětlíš mi to? To všechno…“

Povzdechne si…

„Před více jak padesáti lety začala být situace ohledně budoucí reprodukce alarmující. Nejen, že bylo stále více problém počít potomka kvůli neplodnosti, ale zaznamenal se i celkový a značný pokles ženské populace. Stav byl tak kritický, že na jednu ženu připadali přibližně tři muži. A tak se nejrůznější země rozhodli pro podporu nejrůznějších programů a vědeckých výzkumů, jak tuhle situaci vyřešit. Jeden z těchto výzkumů, byl i v oblasti ‚mužského těhotenství‘. Ale jednalo se o tajný výzkum. Veřejnost se stále staví dost kriticky k otázce člověka, který si hraje na Boha. Já jsem k tomu výzkumu dostal hned po škole. Výzkum měl za sebou už nějakých třicet let na poli teorie a já patřil do týmu, který měl výsledky začít převádět do praxe. Tyhle pokusy nám zabraly nějaký dalších 12let a pak… Konečně jsme se dostali k možnosti provést první operace na skutečných…“ táta se chvilku odmlčí, jak hledá správné slovo. Vím, co chce říct. „Na skutečných subjektech,“ vyřeší to táta neutrálně. „Jak sis mohl přečíst, nebyl jsi první, kdo přišel do našeho ústavu, jako vhodný kandidát. Bohužel ti předchozí nezvládli operaci a vše kolem toho, jak jsme si přáli. Vypadalo to s výzkumem bledě, ale pak byl nalezen jeden z nejlepších kandidátů,“ odmlčí se a podívá se smutně na mě.

„Já,“ zašeptám. Táta jen přikývne.

„U tebe, jako prvního, vypadlo všechno nadějně, ale náš výzkum byl nakonec ukončen. Nejen kvůli změně ‚politiky vlády‘ ale už před tím, se s tím začalo lidstvo vypořádávat samo a zatím co my byli zavření v laboratořích, počet narozených holčiček se začala postupně zvedat, až bylo vše skoro v normálu. Proto náš výzkum byl ukončen a vše, co o jeho existenci potvrzovalo, muselo být zničeno. Zaměstnanci byli přeřazeni na jiná pracoviště a jsou pod přísahou mlčení.“

„Ale co já? Bylo tam řečeno, v tom dokumentu, že osud „subjektu“ není jasný?“

„Co se týče tebe…“ je vidět, jak je teď hodně nervózní.

„No?“

„Měli jsme se tě… Zbavit…,“ řekne tiše a omluvně se na mě dívá.

„Zbavit?“ vzlyknu, „Ale jak potom-,“

„Nechtěl jsem to dovolit,“ sklopí pohled a zase začne vyprávět. „Tajně jsem tě vzal a i s těmi pár dokumenty jsme zmizeli. Naštěstí sis nic nepamatoval. Nejspíš za to může to množství oblbováků a ostatních léku, které se do tebe dostaly. Začal jsem tě vychovávat jako vlastního syna a na tom se nic nezměnilo… Pořád si můj syn,“ vidím, jak těžko zadržuje slzy. Sice jsem tu obětí já, ale ani on to neměl jednoduché a navíc… je to můj táta…

Vstanu ze svého křesla, položím hrnek a přejdu k němu. Kleknu si k jeho nohám a položím si hlavu na jeho kolena.

„Mám tě rád, tati.“ Tentokráte k mým uším dolehne tichý vzlyk.

„Já tebe taky, chlapče,“ a pohladí mě po vlasech. Pak jen sedíme a nic neříkáme.

 

 

„Chceš ještě přidat?“ ptá se mě táta, když on už svou porci oběda snědl.

„Ne, děkuji, stačilo,“ zvednu se a vezmu svůj a jeho talíř a jdu to umýt. Táta se nezvedá a sedí stále u stolu.

„Tati,“ oslovím ho, když k němu stojí zády, „Jak možné, že jsem tedy otěhotněl až teď? Už jsem měla několikrát sex, tak proč teď najednou?“ zeptám se na něco, co mi vrtá hlavou.

„Tím si taky nejsme jistí. Ale dle našich předpokladů, tu jednoduše zasáhl lidský mozek. Na základě výzkumů a poznámek, jsme vydedukovali, že tito jedinci nebudou moct otěhotnět, pokud toho partnera nebudou mít skutečně rádi. Ano, je to nepraktické, ale výzkum neprobíhal dostatečně dlouho, aby se i tato ‚věc‘ odstranila a pak reprodukci nic nebránilo. Ale to byli jen naše domněnky, skutečný, neboli vědecký, důvod neznám.“

Povzdechnu si, to by hodně vysvětlovalo a asi na tom i něco bude… Sice jsem měl sex několikrát, ale takovou tu skutečnou lásku jsem nikdy k nikomu necítil… Až k Ravenovi… A moje předělané tělo to poznalo a připravilo se na možnost potomka…

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

♥♥

(Yukiko, 26. 5. 2013 11:42)

Mě se strašně líbí to, jak nemůže počít dítě bez skutečné lásky♥♥♥ (zni to divně, když se to takhle řekne :D)

Waaau

(Widlicka, 25. 5. 2013 10:48)

Tak tohle bylo hustýýýý Waaaaauuu ;-P
Doufám, že mu nyní jeho "táta" se vším pomůže, když už byl Raven k ničemu

>.>

(Cheer32, 23. 5. 2013 20:40)

Mě kdyby někdo řek, že na mě dělali věděcký pokusy, asi bych se mu nervózně vysmála do obličeje >.> Tatsu je silnej, já bych se sesypala jenom z toho dítěte xD Pěkné, ale teď by se měl vrátit Raven a postarat se o něj, nebo se o Ravena postarám já a to se mu líbit nebude. Viď Kačí, moje kosa je nabroušená den co den :D

...

(L., 22. 5. 2013 18:05)

Chudák Tatsu, opravdu se jednou zamiloval a takhle to dopadlo. A teď bude mít dítě, které jeho druhý rodič nechce. Vážně mě zajímá, co bude dělat dál.
Jeho otec... ačkoliv není moc hezké, že dělal ty operace na malých dětech, které pak nedopadly dobře. Aspoň však zachránil Tatsua.

...

(Yuki, 22. 5. 2013 15:24)

konečně se vyjasnil ten prolog :) a ať už si Raven konečně uvědomí svojí chybu a běží se mu omluvit...jak tady už někdo psal sice to bylo od něj hnusný, ale už mi začíná Raven chybět..jinak hezký dílek a těším se na pokračování a doufám že s Ravenem :D

*o*

(Abby, 22. 5. 2013 14:31)

Tatsu! *další kapesník* Chudinka Tatsu! Oni si z něj udělali laboratorní myš..!? Katy-chan no ták ať už tam nakluše Raven s mega kyticí růží, zlatým prstýnkem a srdíčkem na dlani!!

!!!

(Miu, 22. 5. 2013 6:52)

děláš si ze mě srandu?! jako úžasný a to odhalení to jsme čekali a já ani nwm co mě na tom tak překvapilo... no, moc se těším na další díl ^^

...*

(Liia, 21. 5. 2013 21:42)

Já toho snad nikdy nebudu mít dost... Je to naprosto dokonalý cyklus a jeden z mích nejoblíbenějších. Tenhle díl jako vždy nezklamal a byl úžasný. Moc se mi líbila "jemnost /citlivost" - moc nevím jak to říct - toho příběhu a taky jsem ráda, že se vše vysvětlilo, protože toho jsem se bála nejvíce. Jinak musím říct že byl tenhle díl zase dokonalí :)

...

(Liliana, 21. 5. 2013 21:31)

Som rada, že sa Tatsu dozvedel pravdu i keď to muselo strašne bolieť. Všetko čo doteraz poznal sa ukázalo ako lož a nič mu skoro neostalo. Je super, že sa spolu s otcom porozprávali. Otec bude i naďalej Tatsuovou jedinou oporou a pomocou v najťažších chvíľach. No aj napriek tomu, že má otca po svojom boku je mi ho veľmi ľúto. Mám strašnú chuť za toto vykastrovať Ravena. Som zvedavá ako sa to vyvinie ďalej :)

Ak sa Ti toto píše dobre tak kľudne píš toto naďalej. Hlavné je aby Ťa písanie bavilo. Aby bolo pre Teba radosťou nie nutnosťou. Ja kľudne počkám až budeš mať chuť a múzu písať niečo iné :)

Jůůůůů

(Ann, 21. 5. 2013 21:00)

To je tak slaďoučkýýý....Nemůžu se dočkat dalšího dílu...chtěla bych aby se tam konečně objevil Raven, i když je to debil tak se mi po něm stýská :)

Kawaii^^

(Frux, 21. 5. 2013 19:58)

Vůbec nemáš zač, broučku. Ráda jsem ti pomohla:) A taky děkuji za věnování :-*
Jinak ke kapitolce. Tak jsme se konečně dozvěděli, co znamenal tvůj slavný prolog. Na začátku mi vůbec nešel do hlavy, ale teď všechno hezky zapadlo do sebe jako dílky skládačky :)
Taky jsem ráda za to, že si Tatsu svého tátu vyslechl a já jsem ještě ráda, že si ho ten otec vzal a "nezbavil" se ho ..
Raven mě štve.. řekla bych, že ho nějak přizvou k tomu otci a ten mu vysvětlí, jaká je pravda, protože podle mě tomu stejně nebude věřit, dokud neuvidí nějaké skutečné důkazy.
Skvělá kapitola Katy! Těším se na další :)

:)

(Kyoko, 21. 5. 2013 19:30)

Hmm dooost dobrý. Vyplatilo se počkat. :) Líbilo se mi že svýho "tátu" neodsoudil a že si ho vyslechl. Snad se Raven umoudří ;)