Jdi na obsah Jdi na menu
 


26.díl part2/2

1. 7. 2013

 

Raven

Jen co vejdeme dovnitř upoutá mou pozornost modrá kštice vlasů. Tak přesně tomuhle jsem se chtěl vyhnout. Tatsu se otočí a jen co mě uvidí, zmizí mu z tváře připravený úsměv a popelníky, co držel v rukách, upustí na zem.

„Ra-Ravene?“ šeptne nevěřícně směrem ke mně. Ale já mu nejsem schopen čelit, tak prostě s Becy projdem kolem a zamíříme k jednomu z volných stolů.

„Kdo to byl?“ zeptá se hned Beca, jen co si sedneme. Nevím, co jí na to říct.

„Nikdo,“ odpovím nakonec. Rebeca po mě hodí dost podezdřívavý pohled, jasně říkající, že mi nevěří ani slovo. Ale to je mi jedno…

Přijde k nám číšník a donese nám menu a zeptá se, co si dáme prozatím k pitím. Objednáme si tedy a pak se dáme do luštění jídelního lístku. Ale i přes mou snahu, zaměřit se pouze na slova a ceny přede mnou, moje oči se stále stáčejí směrem k Tatsuovi.

Chodí, co nejdále od našeho stolu, a našim směrem se nekouká a já aspoň nejsem chycen při „činu.“ Na první pohled mě upoutá, to jak přibral. Ne celkově, ale jen břicho má nějaké větší… Že by se přestal starat o to, jak vypadá? Nebo že by? Zděšeně vykulím oči nad možností, která mě napadla. Podívám se opět Tatsuovým směrem a vidím, jak se opírá o barový pult a ve tváři rozhodně nevypadá dobře. Najednou zničehonic omdlí…

Vidím, jak se k němu hned sklonil kolega, ale můj vlastní strach o něj mě prostě donutí rychle vstát z místa.

„Ravene?“ zeptá se nechápavě Beca, ale já ji momentálně ignoruju. Rychle zamířím k baru a přejdu za něj, kde vidím, jak se druhý číšník sklání nad nehybným Tatsuem a snaží se ho probrat.

„S dovolením,“ dostanu se blíž k Tatsuovi a vezmu ho do náruče, „Vezmu ho k lékaři. Nemáte k půjčení auto? Jsem tu bohužel pěšky…“

„Děkuju pane, a mám, ale není to nic moc,“ odpoví a jde přede mnou, aby mi všude otevřel dveře. Když jsme venku, zamíříme k jednomu z těch obyčejných aut a před ním mi předá klíče.

„Půjčte si ho a dejte prosím na Tatsua pozor. Věřím vám, i když jste u nás dlouho nebyl,“ aha, tak si mě pamatuje. Přikývnu a on se už jen rozloučí a vrátí se zpět do podniku.

Pustím Tatsuovi nohy a držím si ho jen jednou rukou u sebe, abych tou druhou mohl otevřít dveře spolujezdce. Když se mi to podaří, opatrně ho usadím na sedadlo. Ale co dál? Vzít ho jen tak do nemocnice? Je to logická možnost, ale pokud je těhotný… Co když to bude špatně, když ho tam vezmu? Ale jen tak odvíst ho domů taky nemůžu, bůhví co se mu stalo… Ale třeba je jen přepracovaný a nic mu není a to břicho má prostě jen proto, že se přestal hlídat a po večerech se přežírá…

Arghhh!!!

Kouknu se do mobilu, jestli z něj něco nezjistím, jen doufám, že ho má u sebe. Má! Podívám se do posledních volaných kontaktů a zaujme mě tam jedno z čísel. Doktorka Sam… Zkusím teda číslo vytočit.

„Ano, Tatsu? Děje se něco? Prohlídku máš až příští týden,“ ozve se z telefonu energický ženský hlas.

„Dobrý den, tady není Tatsu.“

„Kdo je tam? Tohle je Tatsuovo číslo, ne?“

„Omlouvám se ruším, ale Tatsu před chvílí omdlel…“ nechám větu nedokončenou.

„Omdlel?!“ zvýší hlas.

„Ano,“ odpovím na otázku, „Tak volám, nevím, jestli ho vzít do nemocnice nebo někam jinam…“

„Vemte ho do nemocnice. Jsem tam a mám službu, tak na vás budu čekat před budouvou.“

„Dobře,“ zavěsím a rychle si sednu za volant, abych tam byl co nejdříve.

 

Zaparkuju a sotva vylézám z auta už k nám míří nějaké ženská s křesílkem.

„Dobrý den,“ pozdraví, „Vy jste ten co mi volal ohledně Tatsua?“ zeptá se, já jí všechno odkývu a pak zamířím k druhým dveřím a ona se mnou. Otevřu je a ona se hned nahrne k němu a začne ho zběžně prohlížet.

„Zatím dobrý,“ oddechne si, „Dýchá pravidleně i puls má pravidelný.“ Tyhle věci mě vůbec nenapadlo zkontrolovat. „Přeneste ho prosím na to křeslo,“ a ustoupí, abych měl místo.

Jedeme výtahem do třetího patra a k mému překvapení, když se otevřou dveře, se ocitneme na gynekologickém oddělení.

„Gynekologické?“ řeknu nevědomky nahlas.

„Ano,“ odpoví mi doktorka, „Kam jinam v jeho stavu? Potřebuju ho mít pod dohledem.“

Větu si musím v hlavě několikrát přehrát a ani si nevšimnu, že doktorku naprosoto automaticky doprovázím dlouhou chodbou. Když si to v hlavě přehraju snad po desáté, konečně mi dojde, co tou větou bylo myšleno.

„T-takže on je opravdu těhotný?“ vydám ze sebe strašně logicky.

„Ano, přibližně čtrnáctý týden,“ otevře dveře jednoho z pokojů, „Ale teď vás poprosím, abyste tu počkal,“ a zavře mi dveře před nosem. Chvilku koukám na zavřené dveře před sebou a snažím se v celé situaci zorientovat, ale čím víc na tím přemýšlím, tím víc mě zrazují nohy. Musím se posadit. Rozhlídnu se kolem a zrak mi padne na nedalekou lavičku. Přejdu k ní a sesunu se na ni.

Takže v tomhle mi Tatsu nelhal… Opravdu je těhotný. Ale tomuhle prostě nešlo uvěřit! Kdo to kdy slyšel, aby mohl chlap čekat dítě? To je prostě na hlavu a je jasný, že jsem něčemu takovému nemohl věřit. Ale pořád je tu jedna věc… Když je tedy těhotný, je to dítě opravdu moje?

Nikdy jsem nemusel nad takovýma věcma přemýšlet… Teda přemýšlel jsem, ale nemyslel jsem, že se jimi budu zaobírat v případě muže, v případě Tasua… Nevím, jak dlouho tu sedím, když se konečně otevřou dveře pokoje, kde zmizel Tatsu a ta doktorka. Rychle se zvednu a přejdu k ní.

„Tak, jak je na tom?“ nevím, na co konkrétně bych se měl ptát.

„Je v pořádku… I dítě… Nejspíš ho jen něco hodně rozrušilo a vzhledem k jeho stavu… I tak je jeho těhotenství dosti rizikové a tak musí na sebe dávat pozor… Můžete mi říct, co konkrétně se stalo?“ Nevím co bych jí řekl, sám nevím, co přesně se stalo… Řeknu jí tedy, že byl v práci a v jednu chvíli prostě omdlel…

„V práci?“ povzdechne si. „Říkala jsem mu, že by měl skončit s tou prací co nejdříve… No ale zpět k Tatsuovi… Teď potřebuje hlavně klid a odpočinek, tak se nemusíte strachovat a může jít domů. A taky byste měl dát vědět jeho rodině.“ S tím odejde a já tam stojí jako solný sloup. Pro dnešek to bylo na mě nějak moc informací.

Rodině?

Povzdechnu si. Moc toho o Tatsuovi nevím, když mě v souvuslosti s ním překvapí slovo rodina. Vždyť já ani nevím, jestli nějakou má, kolik má sourozenců, ani odkud pochází. Vytáhnu z kapsy Tatsuův telefon a zajedu, dnes už podruhé, do kontaktů a najdu tam „Táta“. Vytočím tedy ono číslo a čekám.

„Tatsu?“ Opět se musím říct, že nejsem Tatsu…

„Tady není Tatsu… Jsem jeho…“ no, co teď říct… „Jsem jeho kamarád a Tatsu omdlel a je teď v nemocnici…“

„V nemocnici?! A co se stalo?! Je v pořádku?! Nestalo se mu něco?! A co dítě?!“ chrlí na mě jednu otázku za druhou.

„Je v pořádku… Ale podrobnosti nevím…“

„Dobře, můžete mi říct, ve které nemocnici je?“ Nadiktuju mu jméno nemocnice i adresu a on si, dle všeho, všechno zapisuje.

„Děkuju, ale můžu se na něco zeptat? Opravdu jste jeho kamarád?“ Trhne to se mnou, co mu na to mám říct? „Popravdě,“ začne zase mluvit, aniž by čekal na mou odpověď, „Mám nějaké tušení, že nejste jen tak nějaký kamarád, ale že jste dost možná otec jeho dítěte,“ řekne jen tak a ve mně hrkne. Slyšet to takhle přímo…

„To není jisté,“ odpovím mu na to, „Ale když mě omluvíte, musím končit. Nashledanou,“ a zavěsím. Chvíli jen tak koukám na displej mobilu… Tohle byl hodně divný rozhovor a vůbec se mi to nelíbilo…

Vracím se chodbou k výtahu a když procházím kolem pultu, za kterým sedí sestřička, předám jí mobil, že patří pacienotvi na pokoji číslo 10, ať mu jej vrátí. Ona s úsměvem převezme mobil, že mu jej hned dá mezi jeho osboní věci a pak se se mnou, stále s úsměvem na tváři, rozloučí.

Spěšně vyběhnu z budovy nemocnice, sednu do auta a rychle odjedu co nejdále od této budovy s předsevzetím, že se tu už neukážu.

Stojím před budovou nemocnice a cuká mi obočí. Neříkal jsem náhodou včera, že sem nepáchnu? Tak by mě zajímalo, co tu teď dělám a ještě mám navíc v ruce kytku. Rychle se otočím zády k budově, rozhodnut nastoupit zpět do auta a jet zpátky domů. Ale pak se zaseknu. Od včerejška nemyslím na nic jiného.

Cestou domů jsem se stavil u Tatsua v práci, vrátil klíče od auta a uklidnil jeho kolegu a šéfa, že je v pořádku, jen bude muset odpočívat. Šéf mě překvapil otázkou, zda se Tatsu ještě vrátí do práce nebo už ne, protože má stejně příští měsíc končit. To jsem nedokázal zodpovědět. Ani jsem nevěděl, že bude končit v práci. Pak jsem si ještě vyslechl trochu naštvaný hovor od Becy, která pak musela sama domů…

Povzdechnu si, otočím se zpět čelem k nemocnici a vydám se dovnitř. Vyjedu do třetího patra a dám se chodbou rovnou k pokoji, kde leží Tatsu. Jsem skoro u dveří jeho pokoje, když ty se najednou otevřou a z jeho pokoje vyjde postarší muž. Zaseknu se na místě a jen na  něj koukám a po chvilce, když si on všimne mne, si mě taky začne přemeřovat.

„Dobrý den,“ promluví jako první a já hlasitě polknu, vůbec se mi nelíbí, jak se na mě kouká.

„Dobrý den,“ odpovím slušně, ale pomalu se otáčím na patě, že odejdu. Jít sem opravdu nebyl dobrý nápad.

„Stůjte mladíku,“ zastaví mě jeho pevný hlas a já se neodvážím neuposlechnout, i přesto že chci vzít nohy na ramena. „Mám takový pocit, že jsem s vámi včera mluvil a rád bych v té debatě pokračoval.“

Otočím se zpět k němu čelem. Kouká na mě dosti nečitelným pohledem a to mě děsí víc, než kdyby mu z očí šlehaly blesky.

„Není o čem,“ snaží se této debatě vyhnout, co to jen jde.

„To posoudím já,“ řekne nekompromisně a pokyne mi rukou k lavičce u stěny. Chvilku si opravdu hraju s představou, že uteču, ale nakonec se přece jen posadím.

„Jak je na tom Tatsu?“ zeptám se.

„Už je vzhůru a je mu lépe, ale i tak bude muset nějakou dobu odpočívat.“ Přikývnu. Nastane takové to trapné ticho. Já si povídat nechci a Tatsuův táta očividně neví, jak začít.

„Původně jsem se do toho nechtěl míchat,“ začne mluvit, „Sám Tatsu mě požádal, abych do toho nijak nezasahoval, ale nejde to. Nemůžu jen stát bokem a dělat, že se nic neděje.“ Podívá se na mě. „Vím, že jste otcem toho malého a taky vím, co se stalo a co za věci jste Tatsuovi řekl a z čeho všeho jste ho obvinil,“ zvýší na mě hlas. „Ale dřív než jste začal dělat ukvapené závěry, jste si měl zjistit všechna fakta,“ s tím začne něco hledat ve své tašce a když to najde, tak se jedná o tlustý štos papírů v nějaké složce. „Tohle is přečtěte… Pak se na celou situaci budete koukat úplně jinak a věřím, že změníte názor na Tatsu a postoj k vašemu dítěti.“

Nestačím ani nijak zareagovat, cokoliv říct na svou obranu, či mu jakkoliv oponovat. Ale on se už zvedá k odchodu a když už konečně najdu ztracená slova, on je pryč a já sedím v chodbě sám jen s onou složkou na kolenou.

Odložím tedy květiny, které jsem dosud svíral v ruce na sedátko vedle sebe, a začtu se do složky, kterou mi tu zanechal. Už poprvních řádcích mám tušení, že se mi tohle čtení nebude líbit…

 

Zavřu složku a nevěřícně koukám před sebe. O něčem takovém jsem neměl sebemenší tušení. Takové  věci jsem si ani nedokázal představit a už vůbec jsem nečekal, že bych se vůbec stal součástí takto bizardního příběhu. Najednou se cítím úplně na nic… To, jak jsem se choval k Tatsuovi… Věci, které jsem mu řekl. Obvinil jsem ho z naprosto nesmyslných věcí a kvůli čemu? Kvůli vlastní pýše? Vlastnímu zadostiučení a pocitu, že jsem se zbavil problému v podobě neplánovaného ditěte a možnosti se trvale usadit s jednou osobou?

Trápil jsem se, ale kdo na to doplatil víc… Nakonec  jsem Tatsuoví ublížil a těžko říct, zda je vůbec možnost, tuhle chybu nějak napravit.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Pokračování prosííím

(Fusee, 4. 8. 2013 21:15)

Skvělá povídka :-D naprosto úúúúžasnááá !!!!!! doufám že bude brzy další díl :D

Awww

(Yukiš, 20. 7. 2013 16:56)

Naprosto úžasné! Velmi se těším na další díl. Jsem velmi zvědavá jak tohle všechno dopadne.Budu doufat že dobře :D

;)

(market, 19. 7. 2013 21:27)

Když jsem tuhle povídku uviděla poprvé, tak jsem nevěděla co si o tom myslet (myslím tím nadpis a stručný obsah). Ale jak jsem začala číst, tak mě to začalo hodně bavit. A když jsem se dočetla až sem, tak si říkám: Totálně mě to vtáhlo do příběhu a modlím se za pokračování. :) Píšeš fakt senzačně.
Příběhů které mě dokáží překvapit není moc, ale ty tvoje (zatím mám přečtené jen tři :) ) mě totálně dostali a dobře se četli. Prostě senzační... ;)

:)

(Tom, 18. 7. 2013 19:47)

Na začiatku som bol dosť skeptický voči tomu to, ale nakoniec ma to neskutočne zaujalo a dojalo až k slzám čo nedokážem pochopiť ako je možné ale je to krásne písane, preto dúfam že dáš čo najskôr pokračovanie lebo sa neviem dočkaaaaaať ako to pôjde ďalej :D

♥♥

(Yukiko, 9. 7. 2013 13:01)

Já tím, že jsem dvanáctá nemám v podstatě co říct...všichni už to řekli...tím že mi nejde komentovat z mobilu to nějak nestíhám a tak to dopadá takhle...:DD No, i tak doufám, že to Tatsu dá Ravenovi vyžrat a nevrhne se mu hned kolem krku :) jen ať si taky trpí. nemůžu se dočkat dalšího dílku :)

^^

(Foxymi, 5. 7. 2013 2:24)

No konečně zjistil, jak to vážně je a věří mu :D jen ať se teď pěkně užírá, chlapeček, zaslouží si to... Už se těším až se ukáže před Tatsuem..jen ať mu to Tatsu dá pěkně sežrat :D boží dílek, těším se na pokračování ! ^^

...*

(Liia, 4. 7. 2013 23:03)

Ani nevíš jak jsem se na další díl těšila :)
Moc se mi na tom líbí, jak nastal ten správný obrat a Raven si konečně vše uvědomil a to jsme už v to málem přestala doufat. Ale jsem ráda, že to tak dopadlo, protože Tatsu si to zaslouží, protože ten se už natrápil dost. Doufám, že až se usmíří, tak ho Raven bude správně rozmazlovat :D.

Waaaaaauuu

(Widlicka, 4. 7. 2013 2:04)

Waaauuu tak tomu říkám pořádný obrat ;-)
Hádám, že nyní si může Raven vesele sypat na hlavu popel, a ani tak mu to nebude nic platné ;-)
... klidně bych ho v tom pořádně nechala vymáchat, však se Tatsu trápil sám tak hodně dlouho ;-)

> .>

(Cheer32, 1. 7. 2013 22:58)

Já bych věděla jak napravíš chybu, otevřeš ty dveře a dáš mu tu kytku ty troubo ._. Ale aspoň mu to došlo. A skončila jsi to zase v tom nejzajímavějšim, kdy bude další dííl? T -T

...

(Yuki, 1. 7. 2013 21:20)

Ha jen tak Tatsuovímu tátovi neunikl :D a teď když všechno ví...no teď se to bude zajímavě vyvíjet...takže ať jde k Tatsuovi, řekne mu že všechno ví, že ho miluje a omluví se mu...sice už nemám takovou chuť ho zabíjet, ale když si vzpomenu na to co se stalo tak ještě přece trochu jo. A jinak jsem do toho byla tak zažraná a smála se jak naprostý blbeček :D že jsem si ani žádných chyb nevšimla :D Těším se na pokračování

HA!!!

(Miu, 1. 7. 2013 18:30)

přece jenom raven není takový hajzl... Yuu má smůlu :D jsem zvědavá co se bude dít protože jsem si zkoušela co by mohlo a došla jsem k nějakým pětatřiceti závěrům :D teď se mi dva odstranily a tři přibyly takže... jsem prostě zvědavá jak to bude dál... doufám že to zkončí tím nejlepším závěrem a budou spolu vychovávat malého tatsua :3

:33

(Mona-chan, 1. 7. 2013 17:15)

Konečne mu Raven začal veriť. Ale aj tak je debil!!! Dúfam, že sa dajú dokopy a budú spolu vychovávať mimčo :DD

...

(šárka, 1. 7. 2013 14:46)

skvělé, Raven konečně Tatsuovi uvěřil, ale stejně se strašně těším na jejich setkání teď když už to má potvrzený, doufám že se brzy dočkáme : )

:'3

(Abby, 1. 7. 2013 14:29)

Abby se konečně dočkala :'3 A bylo to Ú-Ž-A-S-N-É! Jsem ráda, že si Raven konečně uvědomil jaký byl hajzl!! Doufám, že se usmíří a budou vychovávat mimíí :3

...

(L., 1. 7. 2013 13:47)

Zkusit by to měl. Musí. Když se mu povede všechno vysvětlit dřív, než jej Tatsu vyhodí z pokoje, mohlo by to nabrat správný směr.

...

(Liliana, 1. 7. 2013 13:09)

Díky, že si mu aspoň trochu určitým spôsobom vrátila jeho chovanie k Tatsuovi :) Môj tlak sa počas čítania dosť zvýšil hlavne keď ten debil uznal, že Tatsu je tehotný, ale stále si nechcel priznať, že otcom dieťaťa je on. Najviac sa mi páčil Tatsuov otec. Ten jeho tón voči Ravenovi nemal chybu XD Poriadne mu to nandal. Veď si ten imbecil ani nič iné nezaslúžil. A ten koniec ma veľmi potešil. Ravenovi boli podané všetky fakty a on sa konečne mohol začať rozhodovať na základe nich a nie na základe svojich rýchlych záverov. Som zvedavá čo mieni robiť ďalej. Neviem sa dočkať pokračovania :)