Jdi na obsah Jdi na menu
 


30.díl

13. 2. 2014

 

Dívám se na Ravenovu ruku, jak spočívá na té mé a obě jsou položeny na mém bříšku. Je to tak nádherný pohled, o kterém jsem si myslel, že ho snad nikdy neuvidím. Chce se mi brečet… zatrolené hormony!

Chápu, proč se tak Raven, choval… Ale druhá věc je, zda mu odpustím. Můj mozek to všechno chápe, ale moje srdce je až moc bolavé z té nedůvěry, kterou Raven ke mně choval a možná i stále ještě chová. Co když mi nebude věřit ani v budoucnu? Co když bude věčně podezdřívavý a nebude věřit jedinému mému slovu? Vydržel bych to?

„Tatsu,“ promluví Raven, „Hlavně prosím neplakej, ne kvůli mně…“ a s tím mi utře slzy z tváře.

„Myslíš, že brečím kvůlu tobě? To jsou hormony Ravene… A nemluv, přemýšlím.“ Raven vykulí oči, otevře pusu, ale pak ji zase naprázdno zavře.

Odfrknu si. Prej abych KVŮLI NĚMU nebrečel… To se mu povedlo… Ale… Mám mu věřit? Nebude to stejné jako s nevěrou? Zahne jednou, zahne znova… Ublíží jednou, ublíží znova? Nevěří teď, neuvěří nikdy?

Na druhou stranu bych měl přestat přemýšlet sobecky. Přece jen tu nejde jen o mě a Ravena, ale jde tu o mě, Ravena a naše dítě. To maličké nic neudělalo, tak by nemělo být trestáno a mělo by mu být poskytnuto to nejlepší.  Ale jsem tohle shopný zvládnout sám? Bude mu moje láska stačit? Nebude mu Ravenova láska chybět? A co když vyroste a začne se ptát, kdo je a co se stalo s jeho otcem? Pochopilo by, že otec s námi není, protože „mamince“ ublížil a ten byl příliš tvrdohlavý a ustrašený na to, aby dál tatínkovi druhou šanci?

Stočím pohled vedle sebe, Raven se na mě nedívá. Dokonce i ruku stáhl pryč. Vypadá sklesle, ale vidím, jak je napjatý. Nejspíše čeká, co mu na to všechno řeknu.

„Ravene?“ oslovím ho tiše, načež on vyskočí, jako by ho někdo píchl špendlíkem do zadku.

„Ano?“ vyhrkne ze sebe a vidím tu němou prosbu v očích.

„Já-,“ přemejšlím, co říct, a jak… „Nevím, jestli ti teď můžu odpustit a dělat, že se nic nestalo. Nemáš ani ponětí, čím jsem si prošel, čím si procházím a čím ještě projdu… Ale tohle všechno je nefér vůči tomu malinkému… Takže jsem se rozhodl, ti dát jistou šanci-“ víc nestihnu říct, když mě něco drtivě svírá.

„Děkuju, Tatsu,“ šeptá mi Raven do ucha a já se div neudusím. Nakonec se mi podaří několikrát ho bouchnout do zad a zahekat něco ve smyslu, že nemůžu dýchat. „Promiň, Tatsu, já nech-“ nenechám ho domluvit, když mu přikryju ústa rukou.

„Klid Ravene, řekl jsem, že ti dám šanci, ale to ještě nic neznamená… Musím ti zase začít nějak věřit a to nebude hned.“

„Chápu,“ povzdechne si Raven, „Ale i tak děkuju…“ usměju se.

A pak to začne… Takové to trapné ticho. Sice jsme se usmířili, ale co dál?

„Uhm,“ prolomí Raven po chvíli tu tíživou atmosféru, „A.. Jak dlouho… No…“

„V kolikátém jsem týdnu?“ zkusím tipnout, na co se chce zeptat a neví jak. Jen přikývne.

„To těžko říct, ale Sam odhaduje, že přibližně v patnáctém až šestnáctém týdnu.“

„Sam?“

„To je moje doktorka. Už jsi ji viděl.“

„Aha… A už víš, co to bude?“ zakroutím hlavou.

„Ještě ne, ale při další prohlídce by mi to prý Sam mohla říct.“

„Aha,“ a zase to ticho.

„A můžu jít s tebou?“

„Eh? Kam?“

„No,“ podrbe se Raven ve vlasech, „Na tu prohlídku. Teda, jestli je to povoleno a ty mi to dovolíš.“ Nevěřícně se na něj podívám.

„Cože? Ty chceš jít se mnou k doktorce?“

„No, napadlo mě to, ale asi to nebyl dobrý nápad, promiň.“ Začnu máchat rukama.

„Ne, takhle jsem to nemyslel, jen,“ kousnu se do rtu, „Jen jsem tak nějak nečekal, že bys chtěl… Že by tě to zajímalo… No…“

„Aha, takže… Můžu tedy?“

„Pokud chceš, tak jo,“ rozhodně ho nemíním do ničeho nutit, ale jeho zájem mě překvapuje. A těší.

„Fajn,“ odpoví  a zase to vypadá na konec konverzace, ale Raven po chvilce promluví znovu. „Asi bych měl pomalu jít. Je dost pozdě a ty si asi potřebuješ odpočinout.“ Usměju se a přikývnu. „Dobře, tak tedy půjdu,“ zvedne se z pohovky a zamíří ke dveřím. „Kdy se uvidíme?“

„No,“ přemýšlím… Nevím, co odpovědět. „Já… Já se ti ozvu. Oki?“ vidím jak Raven trochu posmutněl, ale nakonec přikývl.

„Dobře, budu čekat.“ Ještě mi dá rychlý polibek než zmizí ze dveří a už po něm není ani vidu ani slechu. Chvíli jen tak stojím, než se konečně vrátím na zem a zamířím zpět do obýváku, kde se opět sesunu na pohovku.

Rozhodně mám teď o čem přemýšlet… ALE! Nejdříve se musím najíst. Jen nevím, co. Tuším, že v lednici toho moc není a i kdyby bylo, tak to rozhodně není nic, na co bych měl zrovna chuť. Takže, co s tím? Hmmm… Na co mám chuť? Pizza? Nudle? Hranolky? Nějaká ryba? Hmmm….

 

Sedím v malé restauraci nedaleko. No restaurace, spíše takové to rodinné bistro.

„Prosím, pane, Vaše objednávka,“ to přicupitala drobnější servírka, trochu při těle, a už mi to všechno servíruje na stůl.

Dvojitý burger, velká porce hranolek, volské oko se slaninou, nějaký zeleninový salát, velký čokoládový shake se zmrzlinou a jablečný koláč nesmí chybět. Možná je toho trochu moc a je pravda, že lidi kolem na mě trochu nevěřícně koukaj, ale to je mi fuk. Na tohle všechno mám prostě teď chuť.

A tak se neupejpám a dám se do jídla. Nejdříve spořádám vajíčko se slaninou a pak burger s hranolkama. Do toho uzobávám se salátu a to všechno směle zapíjím tou čokoládovou dokonalostí. Když to všechno dojím, mám pocit, že snad prasknu, ale když mi pohled padne na ten dokonale vypadající koláč, potlačím onen pocit plnosti a nechám, ať mozek vyšle mému žaludku informaci, že ještě není konec, že se bude jíst dál. Jen ještě kývnu na servírku a poprosím ji, zda by bylo možné, mi na ten koláč dát šlehačku. Sice se kouká dost nedůvěřivě, není divu vzhledem k tomu, kolik jsem toho snědl, ale se šlehačkou nakonec problém nebyl a jako bonus mi ji ještě posypala čokoládou.

Strčím do úst poslední sousto, olíznu prsty od šlehačky a pak jen chvilku sedím, abych aspoň trochu vytrávil, než se vydám domů. Při placení poděkuju a ještě nechám o něco větší dýško. Servírka mi popřála pěkného dne a já se chůzí tlustého kolíbajícího se tučňáka vydám domů.

 

Jen co se doma vyzuju, tak rovnou zamířím do pokoje. Co je lepší, než menší odpočinek po skvělém jídle? Převleču se do něčeho pohodlného a pak se zahrabu do peřin.

Takže… Sice jsem chtěl odpočívat, ale ještě před tím jedna věc. Přemýšlení… S Ravenem jsme se tak nějak usmířili, nebo lépe řečeno, dal jsem mu šanci, ale jak to teď bude dál? Co vlastně jsme? Začínáme odznova nebo navazujem na to, co bylo před tím? Jsme partneři, nebo prostě budu svobodný… otec… a Raven mě bude jen nějakým způsobem podporovat a bude občas to malé chtít vidět? A pokud jsme partneři, tak jak to bude dál? Každý budem bydlet sám, nebo si mě Raven vezme k sobě? A nebo… Nebo to teď jen vypadá, že je všechno v pořádku, že se zajímá, ale nakonec to skončí zase špatně?

 

Arghhh!!! Proč je všechno tak komplikované?! Proč není na život a na vztah jednotný a fungující návod! Nic, Tatsu! Nemysli na to a spi! Však ono to nějak dopadne a ty jen musíš doufat, že dobře…

 

Lásky, v předmluvě, jsem se zmínila o anketce... Vzhledem k tomu, že tahle otázka byla zmíněna Ravenem, ptám se Vás na Váš názor... Já to sece už mám rozhodnuté, ale opravdu mě zajímá, co si myslíte a co si přejete vy :)
Chcete kluka nebo holku? :) Klidně se k tomu vyhádřete i v komentu :)

 

 

Miniaplikace

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuju za další díl :D

(Usagi16, 13. 2. 2014 18:17)

Hurá další dílek :) myslím ,že to nebude trvat dlouho a ti dva se zase dají dohromady :) Jsem napnutá, jestli to bude holka, nebo kluk :D