Jdi na obsah Jdi na menu
 


32. díl

7. 7. 2018

„Hmmm~“ broukám si společně s písničkou. Vyklepu prachovku do umyvadla a začnu utírat další police. Rozhodl jsem se, že po dlouhé době udělám zase trochu větší úklid. V poslední době se toho událo strašně moc a já zvládal jen takový ten jednoduchý každodenní úklid. Žádné uklízení míst, kam nešáhnete, jak je rok dlouhý. A taky mám pocit, že později bych už takový úklid nezvládl.

Jsem přibližně ve 20.týdnu, či-li v půlce, a doposud se o mém těhotenství dalo polemizovat. Kde nic tu nic, žádné bříško… Ale teď už to konečně začíná být viditelné!!! Co jsem si toho všiml, stojím co chvilku u zrcadla. A když říkám „co chvilku“ myslím opravdu co 5min. Dokonce mám pocit, že schválně chodím kolem toho zrcadla, abych „jakože omylem“ nahlédl do něj, a viděl se.

Přestanu s utíráním, shlédnu dolů a pří pohledu na ten svůj poklad se mi rozlije úsměv na tváři. Tohle jsem sice neplánoval, to přiznávám, ale za ty týdny mi ten drobeček tak moc přirostl k srdci, že si už bez něj nedokážu svůj svět představit. Už je jeho součástí, a to ještě ani na světě není.

Láskyplně pohladím bříško a se zavřenýma očima se začnu pomalu ztrácet v myšlenkách… Zda to bude kluk nebo holka… Jak by měl vypadat dětský pokojíček… Co vše musím koupit… Ty roztomilé oblečky… Ta všechna poprvé, co s tím maličkým zažiju…

Z rozjímání mě vyruší zvonění telefonu. Opatrně slezu z malé stoličky a zamířím ke konferenčnímu stolu. Kouknu, kdo mi volá. Raven…

Přemýšlím, zda to zvednout. Od toho incidentu u Sam jsme si nevolali, jen vyměnili pár smsek. Myslím, že i Raven cítí, že náš vztah je poněkud “awkward“. Nakonec přece jen tlačítko přijmout zmáčknu.

„Prosím,“ špitnu do telefonu.

„Ahoj, tady Raven.“ ‚Neříkej‘ pomyslím si. Přece jen tvoje číslo mám uložené.

„Ahojky,“ odpovím mu, ale na druhé straně je nějak ticho, tak pokračuji, „Potřebuješ něco?“

„Uhm, ne,“ vyžblebne ze sebe, „Jen jsem se chtěl zeptat, zda máš na dnešek nějaký plány?“ Wow, tak tohle mě překvapilo. Takový dotaz jsem nečekal.

„Nic konkrétního, pročpak?“ Jsem teď ještě více zvědavý, proč se mi najednou rozhodl zavolat.

„Jen jsem si říkal, že bych tě vytáhl někam na jídlo…třeba?“

„To zní skvěle!“ odpovím možná trochu nadšeně. I přes nějaké rozbroje, větší i menší, co mezi sebou máme, ho mám přece jen rád. A oceňuju, jak se snaží.

„Okay, kdy tě mám vyzvednout?“

„Kdykoliv.“

„Tak za dvě hodinky? Ještě něco dodělám v práci.“

„Dobře, za dvě hodinky tě čekám.“

Pak si už jen řekneme sbohem a zavěsíme. Odložím telefon zpět na konferenční stolek a vrátím se k úklidu. Dvě hodiny je dlouhá doba a nachystaný jsem za 15min.

Unaveně žuchnu na gauč. Právě jsem uklidil celou koupelnu a mám nějakou půl hodinku čas. Přemýšlím, co si vezmu na sebe, ale jsme naprosto bez nápadu. Neochotně se zvednu a jdu okouknout, co mám v šatníku. Třeba mě něco napadne.

Po menším přehrabování si vyberu černý úzký rifle, volnější šedé tričko ke kolenům s dlouhým rukávem a jednoduchý propínací svetr stejné délky v černé barvě.  Když mířím do koupelny, abych se učesal, projdu kolem zrcadla. A opět se neubráním pohledu do něj. Musím se uchichtnout. Ten pohled do toho zrcadla miluju. Mám volnější tričko, ale I přesto je TO poznat. Hladím bříško a prohlížím se ze všech stran, ale musím přestat, protože ještě nejsem úplně nachystaný, a zamířím konečně do koupelny.

Trochu se navoním a vlasy se rozhodnu sepnout do jednoduchého culíku. Když se mi ho podaří pěkně vyčesat a natahuju se pro gumičku, uslyším zabušení na dveře. Že by Raven? Ale jsem si jistý, že ještě mám čas, nebo ne? Nechám culík culíkem a jdu směrem ke dveřím, přičemž juknu na hodiny. Opravdu mám ještě čas.

Otevřu dveře a opravdu tam stojí Raven a děsně mu to sluší.

„A-Ahojky,“ pozdraví trochu ztrnutě, „Sluší ti to.“

„Děkuju, mohl bych říct to samé,“ odpovím na kompliment, „Pojď dál, hned budu hotový.“ Ustoupím bokem, aby mohl projít, a zavřu dveře.

„Chceš něco k pití?“ zeptám se ho, než zmizím v koupelně.

„Ne, to je dobrý, děkuju,“ odpoví a posadí se na gauč.

„Dobře, dej mi 5min.“

 

Po půl hodinové jízdě Raven zastavil na okraji města u malého bistra. Tento typ podniku bych nečekal, jako Ravenovu volbu, ale mě to nevadí.  Dobře a hlavně pořádně jsem se najedl a to je důležité. Myslel jsem, že po jídle mě odveze zpátky domů, ale teď se procházíme po menším parku, co byl nedaleko. Je slunný den a díky tomu vyrazila ven spousta lidí. Především rodiny s dětmi, velkými i malými. Živo je na hřišti, pískovišti, prostě všude.

Sleduju ten všudypřítomný ruch a na rtech mi začne hrát úsměv. Dětský smích je něco úžasného pro mé uši a já se neubráním fantazírování. Z něj mě vyruší dotek na ruce. Otočím se a vidím na mě usmívajícího se Ravena, jak mě drží za ruku.

„Vím, na co myslíš,“ odvrátí zrak druhým směrem a oba začneme sledovat, jak nedaleko jeden chlapeček tahal za copy holčičku, nejspíše sestřičku, a jejich maminka ho teď kárá, přičemž utěšuje rozplakanou dcerku.

„Jak můžeš vědět, na co myslím? Seš snad jasnovidec?“ popíchnu ho.

„Jasnovidec ne, ale myslím na to samé,“ odpoví jakoby nic. Překvapeně se na něho podívám. Raven, že by přemýšlel o rodičovských věcech?
„A nejvíc přemýšlím, zda jako rodič obstojím. Víš Tatsu… Tohle je něco, co jsem neplánoval.“
„Jako bych já to plánoval,“ neodpustím si kousavou poznámku. Raven si povzdechne.
„Nepřerušuj mě, prosím. Nezačali jsme dobře. Ty bys nejspíš řekl, že jsem se zachoval jako debil a já to uznávám. A když se rozhodnu k tomu nějak postavit, tak to zase stejně pokazím, jako u té lékařské prohlídky. Asi to nebude dokonalé, ale já jen chci, abys věděl, že se snažím a že ve spoustě věcí jsem nejistý.“

Zatracený hormony! Už potahuju, jak malé děcko, a z očí se mi řinou slzy, jak hrachy. Ale když já si nemůžu pomoct! Celé tohle všechno… prostě…  Začátek byl otřesnej. Na všechno jsem byl sám… Ale teď je tu Raven… A konečně od něj slyšet, co se mu honí hlavou… Slyšet jeho obavy… Které jsou úplně stejné jako ty moje…

Raven si hned všimne mého rozpoložení.

„Tatsu? Brouku? Jsi v pořádku? Stalo se něco? Bolí tě něco?“ přes slzy vidím jen nějakou rozmazanou čmouhu přede mnou.

„Všechno je okay, neboj se,“ utírám si slzy a musím se smát.

„Tak co se děje?“ ptá se pořád starostlivě. Mě se konečně podaří utřít oči i tváře, navážu s ním oční kontakt a můj úsměv se ještě víc rozšíří.

„Říkám ti, nic,“ a vlepím mu pusu. To Ravena zřejmě uklidní. Ale v tu chvíli ztrnu, úsměv mi povadne a já se chytnu za bříško.

„Tatsu?“ znejistí opět Raven. Nereaguju.

 „Tatsu, co se děje?“ naléhá na mě víc. Dokonce mě chytne za ramena, ale já nejsem schopen mluvit. Tak jen vezmu jeho ruku a položím ji na své bříško. Raven na mě nechápavě kouká, ale pak to přijde znovu. Naše maličké se opět pohne.

„T-to je?“ koktavě ze sebe dostane, a já se zase rozbrečím štěstím. Je to nepopsatelný pocit! Cítit poprvé pohyb vlastního miminka. Jak o sobě dává vědět ‚Já jsem tady‘.

„Ššš~,neplakej?“ vtáhne mě do náruče Raven a utěšuje mě. Ale slyším, že i jemu se hlas trochu třese.

„K-když j-já,“ snažím se vykoktat a trochu uklidnit, ale jde to těžko. Raven chytí do dlaní moje uslzené tváře a políbí mě.

„Miluju tě,“ řekne z ničeho nic a já propuknu v další pláč. Raven se rozesměje a opět mě objeme, aby mě zase trochu uklidnil. Ale opětovné kopy od maličkého, které určitě necítím jen já, ve mně vyvolávají další a další vlny šťastného pláče.

Když se mi konečně podaří uklidnit, chci se vymanit z objetí, ale Raven nevypadá, že by chtěl povolit sevření.

„Copak?“ kouknu na něj tázavě.

„Nic, jen…“

„Jen?“ tak teď jsem zase nějak nervózní.

„Přemýšlel jsem… už nějakou dobu… Chci, aby ses ke mně přestěhoval.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Konečně...

(Hatachi, 25. 7. 2018 22:07)

WOW...ani nevíš, jak jsem šťastná, že jsi zpět a to i s touhle úžasnou povídkou. Děkuju...

Po všech těch počátečních problémech se snad klukům už povede jen a jen dobře. Hlavně Tatsu si zaslouží klid, štěstí a pohodu. Tak doufam, že se Raven bude snažit...
Moc se těšim na další skvělý díl. Děkuju...

:)

(katka, 21. 7. 2018 21:09)

ti dva už měli problému mraky , takže jsem ráda že začíná být slunečno , děkuji

..

(Miu, 20. 7. 2018 16:47)

Na tohle se dá říct jen a pouze "Vítej zpět Katy!" a následně "Díky, že sis na nás vzpomněla!" Upřímně už jsem přestala doufat, že tuhle povídku někdy dočtu. Smířila jsem se s tím, že občas hodíš nějakou jednorázovku, ale tohle potěšilo dvojnásob, takže moc díky za přidanou kapitolu! :)

Vitaj späť! :)

(Lawrence, 9. 7. 2018 15:47)

Mám neskutočnú radosť, že si späť, tvoje písanie mi úprimne chýbalo a chodím to tu kontrolovať pravidelne celý ten čas tvojej neaktivity (alebo abčasnej aktivity :D). Túto poviedku mám rada, myslím, že si nezaslúži urýchlený alebo odfláknutý koniec, preto mi nevadí si na ňu počkať - píš len keď naozaj sama chceš, nenúť sa do nej nasilu, bolo by to z nej potom asi cítiť :-) Inak sa vážne teším aj na pokračovania tvojich ostatných rozpísaných poviedok - hlavne na Mindless :) K tvojej ďalšej otázke...vrátenie poviedok z archívu na tieto stránky je podľa mňa dobrý nápad a možnosť stiahnuť poviedky v PDF/Word asi ešte lepší - ja to určite uvítam, zvyknem si svoje obľúbené poviedky brať na dovolenku so sebou na USB, takže by mi to veľa uľahčilo :D

:)

(barbor, 8. 7. 2018 22:21)

niekto tu ešte chodí :) síce asi nie každý deň, ale raz za čas áno... dokonči to podľa toho, ako to vidíš ty... toto by si si asi mala rozhodnúť sama... počkali sme doteraz, počkáme ďalej :) a príjemný návrat ;)