Jdi na obsah Jdi na menu
 


7.díl

18. 10. 2012

 

Rychle mířím pryč z toho království snobů. Kdyby někdo měl takové řeči u nás v podniku nebo kdekoliv jinde, snadno bych si s ním poradil, protože by to pro mě bylo ve víceméně známém prostředí, ale tady… tady jsem opravdu nevěděl, jak zareagovat.

Opravdu mě ranilo, co ten chlap řekl. Vždycky jsem se se svými milenci scházel a spal jen pro potěšení, jen pro tělesné potřeby… Ale nikdy jsem neměl potřebu je jakkoliv využívat. Jen Raven musí být tvrdohlavý jak mezek a hned mi kupovat drahé věci a to nemluvě o tom, že toho chtěl kupovat ještě víc… to bych se už hanbou opravdu propadl do země.

A ještě jedna věc je mi líto, i když si to snažím všemožnými způsoby vyvrátit. Fakt, že Raven opravdu střídá svoje partnery jako ponožky. Nejspíš mě čeká ten samý osud, i když… Nic jsme si vlastně neslíbili…

Zbloudilá slza si našla cestu ven. Ihned jsem ji setřel. Přece nebudu brečet kvůli takové blbosti. Za to ten blbec nestojí. Stejně šlo jen o sex a toho jsem si celkem dost, tak je část se rozloučit a jít dál…

Rozhlídnu se kolem sebe. Jsem venku hned u parkoviště a všude, kam až moje oko dohlédne, jen samá drahá auta. Přemýšlím, jak se odtud dostanu. Nepředpokládám, že by tu bylo Shromaždiště, přece jen každý, kdo sem jede, má i peníze na to, aby sem dojel svým vlastním autem a mohl se jím chlubit. Nejspíš mi nezbývá nic jiného, než dojít do města pěšky a někde na okraji nějaké to Shromaždiště najít.

Už se chci rozejít, když mě kdosi popadne za ruku a trhne se mnou na druhou stranu, než jsem chtěl jít. Otočím se, abych zjistil, kdo to je, a vidím, jak mě drží za ruku Raven, a vede mě ke svému autu.

„Héj!“ a snažím se mu vyškubnout, „Co si jako myslíš, že děláš?“ křičím na něj, ignorujíc pár zvědavých pohledů okolí.

„Co by, vedu tě k autu, dnešek ještě neskončil,“ odpoví prostě.

„Pro nás dva už skončil, nemám zájem strávit zbytek dne s tebou,“ zasyčím ostře, nepřestávajíc se vymanit z jeho sevření. Nutno podotknout, že marně.

„Prosím vydrž, za chvilku budem u auta,“ řekne o něco mírněji a zesílí svoje sevření. Už to celkem bolí, nedivil bych se, kdybych to pak měl červené.

Raven trochu zrychlí chůzi a tak jsme během chvilku u jeho auta. On otevře dveře spolujezdce a skoro mě hodí dovnitř. Zavře dveře a obejde to na druhou stranu, aby i on mohl nastoupit. Já ho naopak sleduju ostřížím pohledem a čekám, co z něj vyleze a co mi chce tak „strašně důležitého“.

Usadí se, připoutá se, ale nestartuje. Jednou rukou svírá volant a jen kouká před sebe.

„Omlouvám se,“ promluví nakonec a otočí se na mě, „Omlouvám se za to, co se uvnitř stalo. Robert je prostě hovado a vlastně… my dva se ani moc nemusíme.“

Trochu nevěřícně na něj koukám. Kající se Raven… On, zosobněné ego a důstojnost, se teď omlouvá a omlouvám se někomu, jako jsem já.

„Tohle je důvod,“ začnu mluvit, „Proč jsem nechtěl, abys mi cokoliv kupoval. Bylo to ponižující, slyšet někoho mluvit o mě, jako bych byl jen nějaká děvka z ulice.“

„Promiň,“ omluvím se opět Raven, „Tohle mě nenapadlo a ani jsem se na tebe takhle nedíval. Jen jsem ti chtěl koupit oblečení, abychom pak mohli spolu jít na oběd,“ vysvětlí mi důvod svého počínání.

„Oběd?“ zeptám se trochu mimo.

„Jojo, chtěl jsem tě vzít do jedné restaurace… Luxusnější restaurace, kam by tě v tvém původním oblečení nepustili,“ vysvětluje je mi a stále se u toho tváří jak zpráskaný pes.

„Tohle všechno kvůli nějakému obědu?“ pořád to nechápu.

„To není jen tak NĚJAKÝ oběd,“ začne mi oponovat Raven, už se zase pomalu vrací do normálu, „Tohle je náš PRVNÍ oběd,“ dopoví s naprosto vážným výrazem a hluboko se mi podívá do očí. Polknu, mám pocit, že mě propálí pohledem a do toho mi srdce bije splašeně, jako bych běžel maraton a to jen kvůli jedné blbé větě, kterou právě řekl.

„Dobře,“ zamručím hned, jak se uklidním, „Pro tentokrát ti odpustím,“ řeknu chladně, aby nebylo poznat, jak moc mě potěšilo, co řekl. Raven se usměje, nahodí zas svůj typický výraz typu „Já jsem nejlepší“ a nastartuje auto.

Po nějakých dvaceti minutách jízdy, Raven zastaví kousek od centra města. Spolu vystoupíme a vydáme se směrem do centra.  No nakonec se zastavíme před nenápadně vypadající restaurací. U dveří nás osloví mladík v dokonale padnoucím obleku a ptá se, zda máme rezervaci. Nejistě se podívám na Ravena, to že někam půjdeme, jsme se prakticky domluvili včera, tak je mi jasné, že žádnou rezervací nemáme. Raven se jen usměje a začne se s mladíkem na něčem domlouvat. Ten se nakonec usměje, vezme do ruky dva jídelní lístky a vyzve nás, ať jej následujeme. Raven na mě mrkne a já se vydám za ním. Mladík nás vede někam dozadu, kde následně vyjdeme po schodech do druhého patra a tam nás usadí k jednomu stolu. Poté nám podá menu a zeptá, co si budeme přát k pití. Já si objednám obyčejnou vodu, Raven si objedná červené víno.

Rozhlédnu se kolem sebe. Vypadá to tu příjemně, útulně a nehorázně luxusně. Celkem velká místnost, v modrobílém provedení, se spoustou kulatých stolů pro dva nebo čtyři lidi. Sedíme přibližně uprostřed hned u zdi. Ta má do půlky bílé dřevěné obložení a nad tím je modrá malba. Na jedné straně místnosti je schodiště, po kterém jsme přišli, na druhé velké okno s průsvitnou záclonou až na zem a těžkými modrými závěsy se stříbrnými střapci. Na stolech je čistě bílý ubrus a uprostřed je menší čtvercový modrý ubrus. Na každém stole je prostřeno, dále je tu váza s jednoduchou květinou a složitě poskládaný ubrousek. Nesedíme na žádných plastových židličkách, na jaké jsem zvyklý z rychlých občerstvení. Tohle je pořádný kus kvalitního dřeva s měkkým polstrováním. Celé to na mě působí jako domy v anglickofrancouzské stylu, které jsem viděl ve filmech

„Už sis vybral?“ prolomí ticho Raven. Vrátím se zpátky do reality a přestanu si prohlížet všechno kolem sebe.

„Ještě ne,“ zamumlám a dám se do studia jídelního lístku. Avšak, jen co se do něj podívám, moje nadšení pro výběr jídla opadne. Nevidím tam nic jiného, než změť jakýchsi francouzských či bůhví jakých slovíček. Vůbec nevím, co si pod těmi názvy představit. Jen si povzdechnu a položím lístek na stůl.

„Copak? Už sis vybral?“ zeptá se se zájmem můj společník, zatímco sám stále studuje nabídku jídelního lístku.

„Vůbec nevím, co ty jídla jsou,“ povzdechnu si, „Vybereš mi něco ty, dobře?“ usměju se na něj a budu doufat, že se nenaštve.

„Dobře, je něco co nejíš?“

„Co vím, tak jím všechno.“

„Dobře,“ usměje se Raven a po chvilce i on odloží svoje menu.

Jako na zavolanou přijde číšník s našimi nápoji. Zeptá se, zda jsme si již vybrali, a to se slova chopí Raven, a řekne mu svoji objednávku. Číšník se jen lehce ukloní a odejde.

„Chodíš sem často?“ zeptám se, aby takzvaně konverzace nevázla.

„Jen občas, ale vařím tu dobře a obsluha je tu slušná.“ Tak mě napadá, jak to, že jsme dostali stůl i bez rezervace.

„Jak je možné, že jsme dostali stůl i přesto, že nemáme rezervaci?“ vyslovím svou otázku nahlas. Raven se tajemně usměje.

„Majitel je můj známý a já mu pomohl, s „menší“ investicí, to tu otevřít. Většina zaměstnanců mě už zná, a když přijdu, tak dostanu stůl bez problému, ale tohle byl nejspíš nějaký nováček,“ vysvětlí jednoduše a já na něj jen koukám s otevřenou pusou. Tenhle člověk mě nepřestane překvapovat…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hehe

(Frux, 11. 3. 2013 23:46)

Tak on se mu omluviiiil! To bylo tak rozkošňácké vidět, jak se Raven kaje. Na tohle jen tak nezapomenu!! :D
Luxusní restauračka.. no jo.. Raven si žije jako prase v žitě. Omlouvám se za sprosté výrazy miláčku, ale kdo kurva Raven je?!!!
Je to úžasné! :)

...

(barbor, 22. 10. 2012 11:26)

pekná časť. mám túto poviedku rada. páči sa mi ten pár :D sú takí svojskí :)

;-)

(Widlicka, 22. 10. 2012 0:05)

Jsem zvědavá, zda jim to příměří vydrží, a jestli se jejich vztah posune i dál ;-)

...

(L., 19. 10. 2012 17:31)

Jejich první oběd... aspoň, že si vyjasnili, jak to mezi nimi je. Doufám, že se to teď nějak nepokazí :)

*o*

(Misa-chan, 19. 10. 2012 15:04)

Mmmm... Tak je dobře že se usmířili a jsou zase spolu... Doufám že jim to vyjde, čekám a těším se na další dílek =)

:D

(Yukiko, 19. 10. 2012 14:59)

Takže Raven to má u mě teď už vyžehlený a já jen čekám, kdy mu Raven oznámí, že vlastní i měsíc.......no, vždyť měsíc se už rozprodává ne? tak proč by si taky nemohl kousek koupit? třeba se tam za dvacet třicet let přestěhujou :D
zajímalo by mě co je zač......vlastně by mě asi nejvíc zajímalo jak tohle všechno souvisí s prologem.....objekt je Raven nebo.....kruci nemůžu si vzpomenout ja se jmenuje!!......prostě druhý miláček....???

,,,,

(katka, 19. 10. 2012 14:20)

slova náš první oběd mě dojaly , takže Raven to má u mě zase dobré , ono to znamená že ho bere vážně , prostě je typ člověka který nemluví ale jedná , je to moc krásná povídka takže na tebe budu trpělivě čekat ale radost mi udělá každá tvá povídka

OwO

(Cheer32, 18. 10. 2012 20:42)

Ó, pěkné... Katý, už jsem ti řekla, že tě miluju? ^^ Jestli ne, tak ti to TEĎ říkám >w<. Ale vylepšila's to mezi nimi hezky oproti předchozímu dílu, kdy jsem měla chuť vzít mojí rudo černou kosu a jet do Olomouce a tam si s tebou "pohrát" :D (Samozřejmě z lásky! xD) No, ještě k povídce - Katy, já tě prostě miluju... :D Jediný snad co vytknu je, že to jde strašně pomalu. Ale vzhledem k povinnostem to zase chápu. Nevím jak to dělá Kayleigh, že tam každý den má něco nového, ale kdyby se to zavedlo sem, tak ti možná vyznám lásku osobně >.> xD Yaoistky se prostě navzájem milují, co dodat... Nic... :D No Cheer už je na cestě do postele, zejtra jde se školou do nějaký hasičárny a strááášně se těší -_- No to by mělo být zatím vše ze Cheeriného spamu, jediný poučení z toho co jsem tu napsala, děcka, buďte prostě yaoi blond ;D *tiše doufá, že jí Katy neseřve za půlku prospamované stránky (dlouhý koment) :D*