Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


2.kapitola

18. 3. 2014

 Darius

Pálí mne celé tělo, jako kdybych stál na ohnivé hranici a mou kůži olizovaly plameny z horoucích pekel. Bolest z utržených ran mi vystřelovala do celého těla. Propadám se do chladivé náruče nevědomí.

…Hrubé rozražení dveří a noha, která mě nakopla do boku. V jeho staré tváři se mísila radost a vítězství. Prudce mě postavil na nohy a mrštil mnou o postel takovou silou, až sem si málem vyrazil dech. Trhl mi hlavou vzad tak abych se mu díval do očí. Na tváři mu pohrával pobavený úšklebek a v očích se zračila touha a nadřazenost. Chtěl jsem začít křičet, ale zabránily mi v tom jeho ústa, co se začala dobývat do těch mých. Chtělo se mi zvracet, všemožně jsem se mu bránil, kopal jsem a škrábal. Nemilosrdně mě natlačil na postel a začal ze mě strhávat oblečení, nemělo cenu se mu bránit. Jakýkoli můj pokus o to zmařil pěstmi. Funěl a supěl, dýchal mi do tváře a já jen vnímal vůni alkoholu, který předtím vypil. Jen jsem ležel na posteli ochromený strachem…“Nade mnou nezvítězíš!“

Bloudím někde mezi vědomím a bezvědomím. Sžírá mne spalující horečka. Snažím se probudit z těch příšerných snů ale bezvědomí a krutá bolest mě strhává zpět do těch horoucích pekel.

…“Boj! Boj! Boj!“ pokřikují dozorci, kteří stojí v kruhu kolem klece, co ohrazuje arénu. Na tribunách povzbuzuje smetánka města zápasníky k větší akci. Chtějí více krve. Chtějí smrt. Tentokrát je můj soupeř jeden ze starších chlapců, ředitele už asi nebaví, když pořád vyhrávám. Proto je tu více lidí než obvykle, chtějí vidět mou porážku.

„Zbraně do arény!“ zakřičí dozorce a o zem s třesknutí udeří meč a dýka. Když budu rychlejší než můj soupeř a podaří se mi vzít ten meč dřív, než on budu mít výhodu. Bohužel pro mě je blíže k němu. Sakra. Vrhnu se k němu ale on je rychlejší a srazí mě k zemi, až odletím metr od něj. Soupeř zvedne meč, a aniž by čekal, až se zvednu, vyrazí ke mně. Snažím se co nejrychleji sáhnout po dýce, která leží kousek ode mě. Polevím na ostražitosti a na chvíli se k němu otočím zády, což je velká chyba. Když sahám po dýce a zvedám se zpátky na nohy, srazí mě zpátky na zem jednou ranou do zad. Cítím, jak mi po zádech tečou potůčky krve. Publikum propuká v jásot.

„Smrt! Smrt! Smrt! Zab ho!“ slyším skandování z tribun. Já se jen tak lehce nevzdám. Využiju momentu překvapení a seknu dýkou po soupeři vodorovně přes hruď. Zásah. Zasyčí nějakou nadávku a mečem se rozmáchne po mojí hlavě. Stihnu to vykrýt jen taktak ale on je silnější než já takže meč stále tlačí proti mému obličeji. Cítím, jak se mi čepel zarývá do kůže nad pravým okem a pokračuje až na lícní kost. Krev mne oslepuje, snažím se tu červenou mlhu mrkáním rozehnat. Když se mi to konečně povede, trhnu dýkou na stranu, takže čepel meče po ní lehce sklouzne a soupeře to vyvede z rovnováhy, jelikož se do něj opíral celou svou vahou. Využiji toho a kopnutím pod koleno ho dostanu na zem, kde se převalí na záda, aby se mohl lépe bránit. Vrhnu se na něj a špičku dýky namířím na jeho nekryté srdce, nevšimnu si však, že na poslední chvíli zvedne meč a jeho špička se mi zakousne do boku. Nestarám se o vystřelující bolest, která se mne snaží ochromit, a dokončím svůj úder, kterým ukončím jeho život. Bouřlivé protesty boháčů, kteří si vsadili na mou smrt, jsem už nevnímal…

Trhavě a příliš prudce se nadechnu, což má za následek nápor krvavého kašle. Snažím se ji co nejrychleji vykašlat, takže se převalím na bok a polštář pokryji drobnými červenými kvítky.
„Prosím…“ další nápor kašle, bojuji o trochu vzduchu, malé nadechnutí „vodu…“ Bolestivý kašel na chvíli poleví a já se svalím zpět na záda.

Zain
Vchodem pro služebnictvo vejde Anna s vrchovatým tácem jídla. Pokynu jí aby ho položila na stůl. Když ji chci říct, že může jít, zaslechnu z ložnice kašel a prosbu o trochu vody.

„Anno, prosím, postaráš se o chlapce? Pečuj o něj jako o vlastního. Nesmí zemřít…“ řeknu jí s úzkostí v hlase.

„Postarám se o něj, nechte to na mě, pane.“ sdělí mi měkce a s jemným úsměvem, poté odcupitá a po chvíli se vrací se sklenicí chladivé vody a vydává se do ložnice.

Anna
„Už jsem u tebe zlatíčko, tady je voda, napij se, opatrně ano?“ přisednu si k němu na postel a přiložím mu sklenici k ústům a pomůžu mu se napít.

Sklenici položím na noční stolek a zkontroluji mu teplotu. Lehce se zamračím, jelikož je pořád moc vysoká.

„Chviličku vydrž ano? Hned se vrátím, jen si pro něco skočím, abych ti mohla znovu vyčistit rány, převázat obvazy a vyměním ti povlečení.“ usměji se na něj a pohladím ho po zpocených vlasech…

***

Trhnu s sebou, když se vlak konečně rozjede. Sáhnu si do kapsy a vytáhnu sluchátka a zapojím do mobilu. Cesta je dlouhá tak se alespoň nějak zabavím. Nasadím si sluchátka a v playlistu zapnu to první, co mi přijde pod ruku. Cokoliv je lepší než poslouchat brebentění ostatních cestujících. Nastavím si přijatelnou hlasitost a z tašky si vylovím ještě knížku, ať nějak zaměstnám i oči, abych nemusel civět z okýnka. Stále mokré oblečení se na mě nepříjemně lepí a mokré prameny vlasů mi padají do tváře. Nezbývá než počkat až uschne, alespoň že je ve vlaku teplo. Začtu se do knížky a po chvíli vyjedu z města.

***

…“Jsem zpátky andílku.“ položím lavór s vodou na stolek spolu s ostatními věcmi a přitáhnu ho blíže k posteli. „Pomůžu ti se posadit ano? Musím ti převléct ten polštář… Ták, zůstaň sedět prosím, ano?“ pomůžu mu a rychle vyměním povlak na polštáři. Hodím ho k nohám postele. Namočím si hadřík do vlažné vody a lehce mu otřu krev z úst. „Teď ti vyměním obvazy, dobře? Pokus se zůstat v klidu.“ pomalu mu odmotám obvazy nasáklé krví, rány znovu vyčistím a převážu čistými. Ty staré hodím na zem k povlečení. Umyji si ruce v lavóru a pomůžu mu si opatrně lehnout. „Hotovo, ještě neusínej ano?“ vezmu do ruky hrneček s bylinkovým čajem a prášek na bolest. „tady, vezmi si prášek a zapij ho, ten čaj vypij všechen, pomůže ti. Tak je to dobře.“ usměji se na něj a odložím prázdný hrnek na stolek, ještě mu dám na čelo obklad a sednu si k němu na postel. „Teď se pokus usnout, budu tu s tebou.“

Darius
Cítím, jak mi někdo dává napít, namáhavě otevřu oči a před sebou vidím mladou ženskou usměvavou tvář. Vděčně přijmu pár doušků chladivé vody. Znovu zavřu oči, jen z dálky slyším, jak ke mně mluví. „Chviličku vydrž ano? Hned se vrátím, jen si pro něco skočím, abych ti mohla znovu vyčistit rány…“ Zbytek už nějak nevnímám. To že se vrátila, poznám až teprve když mě někdo zvedá do sedu. Znovu otevřu oči a zadívám se do její usměvavé tváře. Přes hukot v uších se ke mně procpe pár jejích slov „zůstaň sedět prosím, ano?“. Cítím, jak mi otírá tvář, příjemně to chladí. „Teď ti vyměním obvazy, dobře? Pokus se zůstat v klidu.“ Cítím, jak mi odmotává obvazy, párkrát syknu bolestí, když se mi obvaz odtrhne od rány. Snažím se jí u toho neomdlít. Když je hotová položí mě zpět na postel a za chvíli mi dává nějaký prášek a čaj. Trochu se mi uleví a znovu usínám.

…“Tvůj nový pokoj.“ strčí mě dozorce do dveří. Malá zatuchlá místnost s jedním zamřížovaným oknem co vede do dvora, co nejdál od ulic plných lidí. Pod oknem stojí malý rozviklaný stolek s dřevěnou krabicí místo židle. Hned vedle je natěsnaná stará rozvrzaná nemocniční postel s potrhanými matracemi a slabou dekou. Tohle je luxus, který si ostatní nemohou dovolit. Porazíš šampiona, jeho pokoj náleží tobě. Ostatní děti se musejí mačkat v jedné místnosti plné postelí, ale ani ne na každého se postel dostane. Můžou být rádi, že se mají čím přikrýt. Takhle to tu chodí. Lehl jsem si na postel, schoulil se do klubíčka a přikryl se hadrem, který vydávaly za deku. Zavřel jsem oči a čekal na další zápas.“…

Zain

„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Natáhnu se pro kuličku lahodného hroznového vína a strčím si ji do pusy. „Anna ti připravila jeden z pokojů pro hosty. Chovej se tu jako doma můj drahý příteli.“ řeknu a strčím si do pusy další hrozen.

„Ty tu nezůstaneš?“ řekne udiveně Sirael.

„Moc dlouho se tu nezdržím. Musím zpátky do sirotčince. Práce pro Gabriela není žádnej med. Nesnáším toho chlapa, ale je to má práce. Někdo za ně tu špínu dělat musí.“ sdělím mu a naliji si sklenku drahého červeného vína.

„Tak proč u něj prostě neskončíš a nenajdeš si něco jinýho.“ podiví se Sirael a i on si nalije sklenku.

„Není to tak jednoduchý, nikdo si nezaměstná vraha Siraely. Navíc toho o té díře vím příliš mnoho. Nenechal by mě jen tak odejít. Jsem sice jeho nejlepší zabiják, ale nejsem jedinej démon, kterýho zaměstnává, a ty to víš.“ řeknu a podívám se mu vážně do očí.

„Snad ne ty dvojčata? Já myslel, že se vrátily zpátky.“ zamyslí se.

„To vrátily, jenže ředitel toho sirotčince má kontakty na dost vysokých místech, jinak by mu nic z toho, co dělá, neprošlo. Takže je Rodina poslala na jeho ochranu. Jsou na něj věčně nalepený.“ udělám znechucený obličej a sáhnu po dalším hroznu.

„Takže můžeme být rádi, že si toho kluka našel dřív než oni. Kdyby to zjistily před tebou, na místě by ho zabyly.“ řekne Sirael.

„Zapomínáš, že jsem ho málem zabil a to jsem neměl tušení, že by to mohl být on. Což mi připomíná, že se tam stejně musím vrátit a zjistit o něm co nejvíc informací.“ sdělím jakoby nic svému příteli a upiji ze sklenky.

„Mohl bych ti nějak pomoct? Teda jen v noci protože přes den ti moc k užitku nebudu.“ ušklíbne se a upije trochu vína. „Leda že bys myslel i na tuhle maličkost a měl pro mě nějaké řešení.“ usměje se a v očích mu zajiskří pobavením.

„Když o tom tak mluvíš, teď jsem si na něco vzpomněl. Vydrž chvíli.“ vyskočím z křesla a vydám se do ložnice, kde přejdu ke svému trezorku a vylovím z něj malou krabičku. Vrátím se zpátky s úsměvem od ucha k uchu. „Hele co jsem našel.“ řeknu zvesela a hodím krabičku po příteli.

„Co je to?“ Sirael otevře krabičku a zůstane na její obsah nevěřícně koukat.

„Starý prsten co ti pomůže, abys mohl chodit na slunečním světle.“ nasadím ten nejnevinnější obličej, jaký umím.

„Já myslel, že byly všechny zničeny. To sis na něj nemohl vzpomenout dřív? Víš, jak bys mi tím usnadnil život? Někdy vážně pochybuju o tvojí inteligenci.“ vychrlí na mě Sirael s notnou dávnou vzteku.

„Sorry kámo, vzpomněl jsem si až teď, když jsi mluvil o tom slunečním světle. A náhodou jsem docela dost inteligentní.“ řeknu na oko uraženě.

„Vážně? Jestli ty jsi inteligentní tak já jsem čínská polívka.“ zasměje se Sirael.

***

Vzhlédl jsem od knížky a podíval se z okna. Vlak zrovna se skřípěním zastavoval na jedné z mnoha zastávek mé cesty. Jednou rukou jsem si prohrábl své dlouhé vlasy a druhou zalovil v kapse, abych zkontroloval mobil. Podíval jsem se na displej a potichu zaklel, vybitá baterie. Sundal jsem si sluchátka a uklidil je do batohu, odkud jsem posléze vyhrabal něco k jídlu. Zakousl jsem se do koblihy s čokoládovou polevou a užíval si tu slast. Vlak se mezitím rozjel k další stanici. Zrovna jsem dojídal poslední kousek koblihy, když se vlak zastavil a z rozhlasu se ozval hlas průvodčího. Vlak má prý nějakou poruchu a na další stanici dorazí s dvouhodinovým zpožděním. Jen jsem si povzdechl a pro sebe zamumlal něco jako „co nadělám“. Zalovil jsem v batohu v místě, kde sem tušil knížku a krabičku cigaret. Pěkně svítí sluníčko. V mžiku jsem se rozhodl, že si půjdu ven sednout na lavečku abych se protáhl a nadýchal čerstvého vzduchu. Venku si najdu takové místo, abych z něj viděl, na své kupečko ve vlaku. Pořádně se protáhnu, sednu si a zapálím si cigaretu, párkrát si potáhnu a přivřu oči slastí, když se mi cigaretový kouř dostane do plic a obnoví již značně sníženou dávku nikotinu. Protáhnu znovu své ztuhlé tělo a začtu se do své oblíbené Vlčí písně. Jen okrajově vnímám, jak se z vlaku pomalu sunou i ostatní cestující. Sem tam obrátím list a sem tam si potáhnu. Vítr příjemně fouká a čas rychle plyne. Než stačím dočíst kapitolu, píská průvodčí k nástupu. Zaklapnu rozečteno knihu a rychle spěchám na své místo. Sotva dosednu, vlak se pomalu rozjede. Znovu si otevřu knihu a začnu tam, kde jsem přestal…

***

Anna

Asi jsem musela usnout. Vzbudí mě bolestné zakašlání. Hned jsem na nohou a spěchám k chlapci. Už je vzhůru a vypadá o něco lépe. Podám mu sklenici s vodou, aby se mohl napít, za chvíli mi ji vrací prázdnou zpátky. Postavím ji zpět na stolek a zkontroluji mu teplotu.

„Jak se cítíš chlapče?“ zeptám se ho s milým úsměvem, teplota mu klesla, takže z nejhoršího je už venku.

„Jako by mě přejel vlak, kde to jsem?“ optá se hoch a zmateně se rozhlíží kolem sebe.

„V bezpečí, ve vile pana Nera…lež klidně, půjdu mu říct, že už jsi vzhůru.“ než odejdu, trochu mu upravím deku a zajdu vedle do salónku. Se zaklepáním vejdu.

„Pane, chlapec se právě probudil, teplota mu klesla a z nejhoršího je venku. S dovolením mu půjdu pro něco k jídlu.“ ukloním se a vchodem pro služebné odejdu do kuchyně.

Zain

„Čínská polívka? Na to jsi přišel jak proboha.“ zasměji se a nechápavě zakroutím hlavou.

„Jednoduše.“ zasměje se semnou a upije další doušek ze své sklenky vína. „Kdy se chystáš odejít?“ nadhodí naše předchozí téma.

„Hned ráno…“ chci ještě něco dodat, ale přeruší mě Anna.

„Pane, chlapec se právě probudil, teplota mu klesla a z nejhoršího je venku. S dovolením mu půjdu pro něco k jídlu.“ ukloní se a odejde.

„No, tak se na něj půjdeme podívat, co říkáš?“ zadívám se na Siraela.

Odložím sklenku vína na stůl a zvednu se z křesla. U dveří počkám na svého přítele a společně vejdeme do ložnice.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Yuki, 28. 4. 2014 18:21)

taak konečně jsem se k tomu dokopala, abych to přečetla a nelituju toho :D Je to úžasný! Jenom teď zase čekat na další dílek chjoo :(
A jestli máme rádi Zaina? Nooo... tak zdá se mi sympatický a tvá otázka ohledně Zaina se mi vůbec nelíbí Mori-chan :D podle mého názoru neznačí nic dobrého :D a jinak moc prosííím o další dílek :D (snad se tu zase brzo začnou objevovat povídky ;)

*devil smile*

(Mori-chan, 25. 3. 2014 12:24)

Jsem ráda ze se vam to líbí :D jestli chcete dalsi díl musíte uprosit Katy-chan :D jinak uz dopisuju čtvrtou kapitolu :D Máte hodně rádi Zaina? :D

:OOOO

(Shiori-san, 24. 3. 2014 20:00)

Bože pridaj ďaľší diel je to strašne napínavé chodím sen každý deň prosím prosím ďaľší diel ( pozerá psími očami) prosím prisím

Kawaiiiiii ^^

(Widlicka, 22. 3. 2014 20:51)

Paráda, je to napínavé jako hrom :-P

...

(Miu, 20. 3. 2014 13:55)

Ale, ale ale takhle to utnout. To se dělá? Jinak jsem moc ráda, že jste něco přidaly. ?yslím, že si všichni rádi počkáme, až dostaneš chuť psát :) protože na skvělé autorky se nezapomíná ;)

skvělé

(katka , 18. 3. 2014 11:07)

že by konečně našel trochu bezpečí bylo by to skvělé jen mě ohromuje kolik nebezpečí je kolem něho ale vypadá to že našel vtipné a silné ochránce i když to vypadá že musí chránit i sami sebe

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 1
Celkem: 244601
Měsíc: 1553
Den: 46