Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Obraz (IF)

29. 8. 2012

 

f930dd33ac746823.jpg

 

Pokoj byl temný. Těžké záclony nedovolily paprskům slunce vniknout dovnitř. Vše bylo ponuré. Vše, až na obraz, který ozařovalo světlo svíček.

Na druhém konci místnosti se v posteli něco pohnulo a pak TŘÍÍÍSK! Skleněný pohár se roztříštil o obraz a kapky vína ted stékaly po tváři světlovlasého elfa s temnýma očima.

„Nenávidím tě!“ zakřičel na něj ten na posteli, který ted klečel, opíral se o štíhlé paže a celý se třásl. Dlouhé stříbrné vlasy mu spadaly do tváře, ale i tak bylo možné zahlédnout slzu, která se mu kutálela po tváři. Pak opět klesl, ale aby nedal najevo svou slabost, vztekle mlátil rukama kolem sebe, dokud se úplně nevyčerpal a nevykřičel. Pak nastalo opět ticho.

„Proč jsi mi to udělal?“ ozval se tichým hláskem a fnukl. Obraz mlčel. Stříbrnovlasý k němu obrátil svůj zářivě modrý, unavený pohled.

„Proč?“ zeptal se znovu do ticha a zamračil se. „Proč? Proč? Proč!“

Zvyšoval hlas a opět křičel. Muž z obrazu měl stále ten samý výraz a neodpovídal.

„Myslíš si, že jsem blázen?“ pokračoval stříbrnovlasý v rozhovoru s mlčícím obrazem. „Všichni si to myslí. Ale není to pravda. Jsem v pořádku, jen… Jen nechci žít tuhle realitu…“

Otočil se na záda, slastně přivřel oči a pousmál se. Jeho tvář vypadala najednou mnohem zdravěji, přívětivěji a krásněji.

„Raději si žiju svoje sny… kdy jsme pořád spolu… Vzpomínám na to, jak jsi ležel vedle mě a hrál si s mými vlasy… a představuju si, že tu jsi zase se mnou…“

Na chvíli zmlkl. Po jeho tváří opět přeběhl stín smutku a bolesti a pak už se zas vztekle mračil a křičel:

„Copak netušíš, jak strašná je to bolest? Bolest, kterou jsi mi způsobil ty? Tím, že jsi odešel, jsi mě zabil! Bylo by lepší, kdybych byl mrtvý!“

Neměl už po ruce žádnou sklenici, nic, co by mohl mrštit po obrazu. Vyskočil z postele a z křikem se sám vrhl na obraz. Mlátil do něj pěstmi, škrábal, až protrhl plátno, křičel nadávky, potřeboval ze sebe vykřičet tu bolest… která však neodcházela…

Najednou cvakla klika. Zmlkl a otočil hlavu tím směrem. U dveří se objevil nějaký hošík s podnosem.

„Můj pane,“ poklonil se zdvořile. Když se ale jejich pohledy střetly, přeběhl mu mráz po zádech. Tak ledový pohled snad ještě neviděl. Ledový, nenávistný… a bezradný a zoufalý zárověn…

„Zmiz,“ sykl stříbrnovlasý do ticha.

„Ale, můj pane, přinesl jsem vám snídani,“ bránil se hoch.

„Zmiz!“ zopakoval svoje slova ještě jednou a výhružněji.

„Potřebujete jíst! Musíte jíst!“ nenechal se odbýt mladík.

„Ty mi nemáš co říkat, co mám dělat. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Je to můj život a já vím nejlíp, jak s ním naložit…“ Pomalu odstoupil od obrazu a nejistým krokem došel až k posteli.

„Tak ho začněte opět žít! To je to nejlepší, co se s ním dá dělat,“ řekl hoch a zamračil se. Už ho nebavilo pozorovat prince, jak se trápí a týrá sám sebe. Někdo mu musí přece pomoct!

„Co ty o tom víš… Jsi ještě dítě…“ odfrkl si princ pohrdavě. Ale to se hocha dotklo! Ano, vypadal mladě a věděl, že i mladý je. Ale ne zas o tolik mladší než princ. Vzdyt o něm nic neví, tak jak ho může hned odsoudit?

„Odpustte, můj pane, ale myslím, že mezi mým a vaším narozením uběhl sotva rok. Nesudte a neodsuzujte. Mnohé věci na první pohled mohou oklamat.“

Princ se zarazil. Jak s ním takhle může někdo jednat? Obzvlášt ted, v době jeho zármutku? Všichni by mu měli přece vycházet vstříc! Na jednu stranu to v něm začalo vřít… a na druhou si uvědomil, jak ho tahle konverzace docela baví… Tak nějak u něj nemyslí na svou bolest…

„Hmm, moudré. Dobrá, uznávám, že to bylo neuvážené prohlášení. Beru ho zpět.“

„Děkuji, můj pane,“ poklonil se opět sluha a přinesl podnos s jídlem až princi do postele.

„A ty svůj život žiješ?“ zeptal se princ sluhy, který se už už otáčel k odchodu.

„Ano, můj pane. Žiji ho tak, abych nemusel litovat ničeho, co jsem udělal. Ani toho, co jsem neudělal.“

„Máš takových mouder v rukávu víc?“ uchechtl se princ. Ale nebylo to zlé uchechtnutí. Mírně provokativní, ale spíš pobavené.

„Pro dnešek jsem skončil, můj pane,“ uklonil se mladík.

„Neukláněj se pořád. Raději sem vpust trochu slunce… Ale TROCHU!“ vypískl princ, když sluha jedním trhnutím odhrnul záclony a ranní slunce oba bolestivě bodlo do očí.

„Omlouvám se,“ řekl sluha, ale znělo to trošku ironicky. Jako by to vlastně udělal naschvál.

„Raději už běž,“ poslal ho princ pryč a do úst si hodil jednu kuličku hroznového vína. Bylo štavnaté a osvěžující. Vyprovázel sluhu pohledem až ke dveřím – vzorná úklona a pak už otevřel dveře a vyšel ven. Než je však docela zavřel, ještě se jejich pohledy střetly. Ani jeden v tu chvíli nevěděl, co si ten druhý myslí a oni sami byli trošku zmatení z toho zvláštního setkání. Sluha by si přece neměl dovolovat tolik. Sluha by téměř neměl mluvit na svého pána. Sluha by možná ani neměl přijít do kontaktu se svým pánem. Natož pak zapříst rozhovor, sypat jedno moudro za druhým a poučovat ho. Ale… asi to tak mělo být. Stalo se to. Ted už je na každém z nich, co si ze setkání odnesou, protože at už se setkáme v životě s kýmkoliv, vždy se můžeme něco přiučit, byt by to byl jen minutový rozhovor.

Dveře se s tichým cvaknutím zavřely. Stříbrnovlasý princ zůstal sám. Pomalu odložil tác s jídlem na noční stolek. Na nic už neměl chut. Očima přejel po místnosti. Byla prosvětlená, ale prázdná. Byl tam jen on. Sám. A obraz. Lehl si na záda, ruce si založil za hlavu a pozoroval obraz. Po tváři mu stékala slza. Zavřel oči a s úsměvem snil.  Najednou sebou trhnul a prudce se na posteli posadil. Pak došel k obrazu, hladil namalovaného muže a omluvně mu šeptal:

„Ty jsi v mém srdci, nikdo jiný. Jenom ty. A vždy tam budeš. Na věky. On mi vklouzl do myšlenek jenom proto, že jsme spolu před chvílí mluvili. Ničeho se neboj, můj jediný… Ten drzý sluha je… jen… sluha…“

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

.......................

(Yukiko, 2. 9. 2012 16:46)

ty jsi muj jediny.....je to tak melancholické.....tolik nevysvetlenych veci a ta malinkata nadeje v podobe hocha.....vsechno tohle dela ten pribeh nádherným a tajemným....ovsem chtelo by to pokracko ne? :D

<3

(Widlicka, 1. 9. 2012 12:17)

Krásné a smutné zároveň ^^
Nemám moc ráda smutné a chmurné konce, které v sobě nemají příslib naděje, proto budu doufat, že povídka bude mít pokračování, přece jen, je tam ten hoch, který na pár vteřin dokázal zastínit chmurnou princovu mysl a dovolil mu pomyslet na něco jiného, než na svou sebelítost ;-P

....

(katka, 30. 8. 2012 15:07)

Nádherně napsaná povídka jen mé srdce romantika volalo aby nebyl sám, a našel vůli žít

O.o

(Cheer32, 29. 8. 2012 10:19)

Ohh, nice IF >w< Velmi pěkné, obrázek krásný - co dodat. Snad už jen to, že bych taky takovýho sluhu (ne)chtěla mít xD

...

(L., 29. 8. 2012 9:48)

Krásný. U jednorázovek nikdy není co víc napsat.

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Katy-chan

Stránky byly založeny 10.1.2012

svozilova.katerina@seznam.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 1
Celkem: 244601
Měsíc: 1553
Den: 46